Playing Kafka

Letos je to 100 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých, leč německý píšících spisovatelů. Jeho dílo se za ta dlouhá léta dočkalo už řady adaptací, obrovského množství výkladů a dokonce proniklo už i do světa videoher. České studio Charles Games si nicméně vzalo za úkol uctít památku Franze Kafky a jeho tvorby prostřednictvím vlastní hry, zároveň však spisovatele ve spolupráci s odborníky přibližuje těm, kdo nejsou s Kafkovým dílem obeznámeni tak dobře. Prostřednictvím titulu Playing Kafka tak dostávají možnost, podívat se na Proces, Dopis otci i Zámek a proniknout alespoň na chvíli pod jejich povrch.

Kafkovu tvorbu bývá obtížné uchopit samu o sobě, proto se lidé z Charles Games nesnažili o doslovné zpracování vybraných děl, což by ostatně bylo bláznovství. Namísto toho se soustředili na jejich ústřední motiv a společná témata – vinu, bezúčelnost, odcizení nebo byrokratickou mašinérii. Playing Kafka představuje krátkou, zhruba hodinovou adventuru o třech kapitolách, s nenáročnou a snadno pochopitelnou hratelností, která by tak měla být přístupná všem. Namísto obvyklého ovládání a mechanismu point-and-click zde máme drag-and-drop, díky čemuž se všechny postavy proměňují v loutky, jež je možné přímo ovládat. Totéž platí i o některých předmětech. Je to zajímavý princip, který onou bezmocí a ovládáním postav vyšší mocí do všeho hezky zapadá. Trojlístek hlavních postav pak netvoří nikdo jiný než Josef K., samotný Franz Kafka a zeměměřič K.

Výtvarná stylizace se může zdát na první pohled jednoduchá, ve výsledku je ovšem velice důmyslná. Zvolená paleta barev zdařile dotváří atmosféru a postavy bez tváří, ovšem s rozpoznatelným oděvem či postojem, umožňují promítat si do nich vlastní interpretaci. Vše krásně zapadá do sebe, lokace jsou zajímavě navržené a přechody mezi jednotlivými scénami s příležitostnými vsuvkami vypravěče jsou dobře pojaté. Ozvučení je dostatečné a hudba ještě přidává na bezútěšné náladě. Každý z příběhů je zároveň pojatý trochu jinak ve smyslu doprovodných úkonů nad rámec odklikávání dialogových bublin a přetahování postav. Kupříkladu Proces je zaměřen na rozhodování ohledně dalšího nutného počínání, Zámek se vedle rozhodování snaží kromě absurdní snahy a odhodlání ukázat i vztahy s ostatními. A prostřední Dopis otci je spíše takovou krátkou vsuvkou, která je však důležitým pro vysvětlení řady záležitostí a tvoří pomyslnou spojnici mezi zbylými částmi hry.

Zdroj: Charles Games

Osobně jsem byla zvědavá, jak si vývojáři poradí s výkladem a jak jej hodlají hráčům naservírovat. S radostí jsem ocenila například redukování Zámku o některé postavy a naopak ztvárnění těch setrvávajících, ačkoli se výsledek ne vždy shodoval s mou představou. To ovšem ničemu nevadilo, samozřejmě. Rovněž mě potěšilo samotné zpracování cest na zámek a možnosti volby, podobně tomu bylo i u Procesu. Některé repliky jsou přesnými citacemi z knih, některé mohou překvapit a nejmilejším překvapením pro mě byla znovuhratelnost právě na základě některých učiněných rozhodnutí. Nemohla jsem se však zbavit dojmu, že by hře prospělo více hádanek, miniher nebo hratelných interakcí, které bych si dovedla představit například v otcově obchůdku. Na druhou stranu díky krátkosti hry zabaví i samotné klikání a tahání, stojím si však za tím, že hratelnosti mohlo být využito více.

Zvučné hlasy a skvělý poslech

Jednou z nejdůležitějších součástí Playing Kafka je bezesporu dabing, který se povedl ve všech třech jazycích, i když mě ten český pochopitelně zaujal nejvíce. Trojjediného K.(afku) ztvárnil Jaroslav Plesl, přičemž se dle mého názoru jedná o jeden z nejzajímavějších hereckých výkonů, jaké jsme mohli v českém herním dabingu slyšet. Všechny tři postavy jsou v jeho podání odlišné a zároveň propojené, vyjadřované emoce jsou slyšitelné, ale zároveň tak akorát drženy na uzdě, aby seděly ke zvolené výtvarné stylizaci. Z obsazení mě nicméně nejvíce bavil David Novotný, především pak jeho hlasové pojetí pomocníků a advokáta Hulda.

Skvělé výkony podal také Jiří Vyorálek, Jana Stryková a Šárka Krausová, přičemž vůbec ničemu nevadilo, že se herci ujali vícero rolí. Vlastně to nabízí další docela zajímavou vrstvu výkladu. Za jediný nedostatek považuji asi dvě nebo tři postavy namluvené slyšitelně někým, kdo nemá zkušenosti za mikrofonem. Jde sice jen o pár slov, ale jednalo se o nepříjemné vyrušení. Celkově se však Playing Kafka po dvojím dohrání zařadil mezi mé nejoblíbenější česky dabované hry, jelikož zajímavé obsazení podporují i soustředěné herecké výkony.

Ve hře jsem ovšem postrádala cosi jako encyklopedii, na níž jsem byla zvyklá z ostatních her od Charles Games, ačkoli v tomto případě by mohlo jít spíše o čtenářský deník. Nejsem ze své pozice schopna posoudit, jak může a bude Playing Kafka působit na hráče, kteří nejsou s Kafkovou tvorbou obeznámeni. V dějích byly učiněny pochopitelné zkratky, ale právě proto by podle mě nebylo na škodu vytvořit sekci s popisem či rozborem jednotlivých děl, aby neznalí hráči mohli blíže poznat, co vlastně hráli, pokud by nechtěli po dohrání pustit rovnou do čtení. Myslím, že to by edukativnímu účelu celého počinu jenom prospělo. Jako člověk, který naopak nenechal Kafkovo dílo bez povšimnutí, však musím tvůrcům a vývojářům vzkázat jediné: dobrá práce.

A vlastně se ještě ptám… Jak by asi v tomto provedení dopadla Proměna?