16. 10. 2021
Myslím, že už není třeba poněkolikáté otevírat téma, jak těžké to mají sportovní hry a jejich vývojáři. Připravit každý rok hru, která se má někam posunout, ale ve skutečnosti ne tak moc, aby nedošlo na změny oblíbených prvků, je nesmírně nevděčná práce, bez ohledu na to, že k tomu vývojáře z Electronic Arts, Konami či 2K nikdo vysloveně nenutí. Přesto jsou mezi jednotlivými herními sériemi značné rozdíly, a ne všem titulům se daří plnit přání fanoušků dlouhodobě. Asi nejušmudlanější popelkou je v tomto ohledu série NHL, která se sice snaží držet krok s fotbalem, basketbalem nebo americkým fotbalem, ale doplácí na to, že není v Severní Americe ani zdaleka tak populární, jak by si evropský fanoušek zřejmě myslel. Sestupná tendence prodejů způsobila už před několika lety přepnutí do udržovacího režimu a vlastně už nic – kromě ubíhajících roků – nenasvědčovalo tomu, že k nějaké změně skutečně dojde. Ale jak už pravděpodobně víte, je to konečně tady – NHL 22 dostává nový engine a po nevýrazném NHL 21 s sebou přináší spoustu příslibů.
Pokud sledujete Vortex pravidelně, znáte už odpověď na nevyřčenou otázku – novým enginem pro hokejovou sérii od Electronic Arts je samozřejmě Frostbite. Před NHL vstoupil do Battlefieldu, Battlefrontu, Mass Effectu či Dragon Age a jeho hlavní rysy jsou dobře známy. Nasvícení, odlesky, zničitelnost prostředí, ale také složitá obsluha a mnoho problémů, s nimiž se potýkali zejména vývojáři z BioWare. Lidé z EA Vancouver, kteří jsou zodpovědní za NHL, nicméně dokázali Frostbite zkrotit poměrně uspokojivým způsobem a přináší hru, která je funkční, v porovnání s předchozími díly NHL také dostatečně inovativní, a přesto v ní většinu věcí najdete na těch správných místech. Jinak řečeno, nezměnilo se toho hodně, ale v přímém porovnání s NHL 21 uvidíte několik pěkných vylepšení a drobných zákroků, které posilují zejména prezentaci a pravděpodobně vás přinutí naučit se některé základní věci od znovu. Nečekejte však masivní skok, a to ani na konzolích PlayStation 5 či Xbox Series, díky kterému bychom mohli od NHL 22 počítat novou éru, tak dobře na tom hra bohužel není.
Zdroj: EA Sports
Pokud bychom měli začít přímo na ledě, vývojáři si skutečně pohráli s nasvícením a celkový obraz zápasu působí v porovnání s loňskou hrou reálněji. Ačkoliv podoba ledové plochy nevstupuje do hratelnosti, odrazy světel či odpovídající škrábance od bruslí vypadají opravdu dobře a vyniknou zejména v opakovaných záběrech. Ještě víc se v nich přibližuje záběr kamery, což jde ruku v ruce s detailními texturami, které zůstávají ostré i při vlastním přiblížení v manuálním replayi. Zlepšila se rovněž kvalita modelů jednotlivých hokejistů, kteří si sice nejsou výrazně podobnější nežli v několika posledních letech, ale jejich tváře ožily natolik, že už nepůsobí jako plastoví panáci. A ano, dostavil se i předem avizovaný pohyb očima, kterého si během zápasu nevšimnete a pro hratelnost je stejně zbytečný jako kvalita zpracování ledu, ale přesto je díky tomu na hru v detailních záběrech o trochu lepší pohled. Aby byl výčet nových animací kompletní, musím zmínit také drobný pohyb hráčů například před vhazováním, kdy centr sjede k dalším hráčům a prohodí pár slov, než zaklesne hokejku před soupeřem, což mírně přidává na uvěřitelnosti a plynulosti celého zážitku.
Rozhodně se ale nedá mluvit o tom, že by bylo vizuální ztvárnění bez chyb, ve skutečnosti jich totiž v NHL 22 – alespoň v testované PS5 verzi – najdete opravdu hodně. Hra se rozhodně nesnaží zakrývat kolize fyziky, hráči vjíždí do sebe, při oslavách dokonce opouští ledovou plochu a propadají se mantinely, hokejka jim při krkolomných kreacích nesedne přesně do ruky a nedostatky jsou znát i při úderech do puku. Nezřídka se také stává, že když do sebe hráči zaklesnou – což je na začátku střetu v pořádku a hra vás naučí soupeře spíše objíždět, nežli prorážet – zůstávají v klinči mnohem déle, než by bylo žádoucí, a i přesto v těsném objetí dokážete přijmout přihrávku a třeba i vstřelit gól. Takové momenty vysloveně zamrzí, a i když zřejmě přímo nerozhodnou o výsledcích zápasů, nepříjemně do nich vstupují a v celkovém měřítku nepůsobí NHL 22 úplně začištěným dojmem. Osobně mě mrzí také lenost menu, tedy nejen těch přímo v zápase, ale v základní nabídce, kvůli čemuž v novém NHL všechno hrozně dlouho trvá a navíc jsou i některá místa volbou barev nečitelná.
Čím blíž jste soupeřově brance, tím je úpornost hry ještě intenzivnější, což ale můžete z druhé strany hasit vypichováním puku, které už nevede tak často k vylučování za podražení.
Zcela odlišně je na tom ale výraz vlastní hry, který je vyjma popisovaných nedostatků s kolizemi o úroveň výše nežli loni. Vývojáři sice neměnili ovládání hráčů a jejich chování od základu, ale významným způsobem sáhli do přihrávek, vypichování a střelby. Přesunout puk od hráče ke hráči je teď mnohem složitější, chcete-li to udělat dynamicky a efektivně. Hráči ovládaní umělou inteligencí lépe čtou hru, strkají do dráhy puku hokejky nebo i vystihnou pohyb vašich spoluhráčů, takže k nim přihrávka vůbec nedorazí. Čím blíž jste soupeřově brance, tím je vše ještě intenzivnější, což ale můžete z druhé strany hasit vypichováním puku, které už nevede tak často k vylučování za podražení. Upřímně ale přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem si na nový systém zvykl, i když přibližně po 20 hodinách musím ocenit, že vývojáři našli odvahu změnit něco tak podstatného. Mizí totiž většina klasických gólů – zejména gól z první po přihrávce křížně přes útočné pásmo – i když i na takové branky může přirozeně dojít.
Zvýšená obtížnost ovšem přirozeným způsobem vede ke hledání kreativnějších zakončení a pevně doufám, že se to promítne i do kompetitivního multiplayeru, který do značné míry definuje metu a určuje, jak hrát NHL co nejúspěšněji. Složitější je nakonec i vlastní zakončování či střelba obecně, pro kterou nevzniká bez ohledu na zpomalení hry tolik prostoru, a i na tomto místě je nutné spíše hledat aktuálně otevřené skulinky a snažit se rychle reagovat na to, co dělá soupeř. Posledním bodem jsou brankáři, kteří dostali do vínku spoustu nových animací a většinou se nenechají jen tak nachytat na švestkách, ne vždycky ale za to mohou děkovat jen svým schopnostem. NHL 22 stejně jako loňské díly trpí na nerozhodnost umělé inteligence, která většinou selže v koncovce a neposkytne vám možnost ani po rychlém přepnutí či přihrávce pokračovat tak, jak se nabízelo v zárodku akce.
Ve smyslu herních módů neudělali vývojáři žádný významný zásah. Jak už jsem říkal v úvodu, vše je na svém místě a například ucelenější centrálu arkádového World of Chel nepovažuji za inovaci v pravém slova smyslu. Jde jen o lepší organizaci jednotlivých položek, jejichž fungování se ale nijak významně neliší. Dalším velmi oblíbeným módem je Be-A-Pro, které je až na jednu věc v podstatě identickým produktem jako v uplynulých letech. Týká se to způsobu zapojení do vámi vybraného týmu, zdlouhavých rozhovorů s agentem či trenéry, růstu popularity mezi spoluhráči, vedením či fanoušky a pozvolného navyšování statutu legendy. Změna přichází s vývojem vašeho hráče, který je rozdělen vedví – první části je klasika v podobě postupně se rozrůstajících stromů schopností, do kterého investujete získané body zkušeností. Tím druhým je snad na všech místech NHL 22 profanovaný X-Faktor – tedy speciální schopnosti, které odlišují hvězdy od ostatních hráčů v lize. Jde v podstatě o perky, které se spustí při vhodné konstelaci přímo na ledě a zahrnují vše, co byste si od schopností hokejistů dokázali představit. Rychlejší bruslení, subtilnější postoj na puku, přesnější střelba, tvrdší střelba, rychlejší střelba, přihrávky, zakončení, cokoliv.
K perkům se dostanete tím, že budete plnit příběhové výzvy, nejedná se však o žádný příběh podtržený cutscénami či skutečným rozhodováním. Podmínky odemknutí perku spočívají například v tom, že obliba u vašich spoluhráčů dosáhne veličiny 2000. Nebo že strávíte v konkrétním týmu pět sezón. Nebo že nasbíráte stanovený počet bodů v jedné sezóně. Podmínka a výsledek spolu většinou nijak nesouvisí a na některé perky budete čekat opravdu hodně dlouho, chcete-li odehrát všechny zápasy a nespoléhat na simulaci. Použití v zápasech je nicméně z mého pohledu za očekáváním a efekty jednotlivých X-Faktorů mi nepřijdou tak rozhodující. Nechápejte mě špatně – jsem rád za inovaci, zvlášť v NHL – ale s přihlédnutím k tomu, jak dlouhá je sezóna, kolik v ní padá branek a že se ani play-off nehraje na jeden zápas, spustit několikrát za zápas rychlejší bruslení nebo přesnější střelbu – která navíc neznamená automatický gól – není zas až taková výhoda. Spolehněte se ale na to, že body X-Faktoru hrají svou roli také v kariéře a pochopitelně i ve fantasy módu HUT. Právě v tomto módu lze jednotlivé hokejisty s X-Faktorem vylepšovat za herní penízky od prvního do sedmého levelu a odemykat jim nejen vlastní schopnosti, ale také druhý slot pro zapojení ještě jednoho perku. Efekt je ale dle mého úplně stejný jako v Be-A-Pro nebo v jakémkoliv jiném zápase, do kterého vstupují hvězdní hráči.
Nejvíce času se hrou jsem strávil na PlayStationu 5 a musím uznat, že funkce DualSensu zase jednou ukazují potenciál tohoto ovladače. Podobně jako v Astro's Playroom, také tady se bruslení přenáší na ovladač pomocí haptické odezvy pěkně zleva doprava a dává vám silně najevo vaší přítomnost na ledu. Skvěle ale funguje také adaptivní trigger, do kterého se doslova opírá únava vašeho hráče při snaze poslat přihrávku. Jde zároveň i o funkční indikátor, nesledujete-li ukazatel ve spodní části obrazovky a skvěle se hodí zejména v režimu Be-A-Pro.
Co se týče kariéry, za zmínku určitě stojí rozšíření ligy o další tým – Seattle Kraken – který ale zpracování tohoto módu neovlivňuje příliš. Jde zkrátka o 32. tým ligy, který si buďto sestavíte v souladu se všemi pravidly jako svého času Vegas, případně do hry zapojíte ještě 33., tedy vlastní tým. Volba je na vás a určující bude jen a pouze to, jak autentický zážitek chcete mít. Počítá se samozřejmě i s možností nahradit některé stávající týmy jejich historickými předky a zahrát si ligu třeba v Hartfordu, jinak se ale nemění vůbec nic a vše probíhá úplně stejně jako loni. To platí také o režimu sezóny, do kterého už můžete zapojit jakýkoliv tým z 13 dostupných soutěží, včetně české Extraligy, případně si zahrát turnaj s národními týmy s opravdu ohyzdnými fiktivními dresy. Hudba, komentář, ale třeba i značně náladový net-kód pro online hru také v zásadě kopíruje loňský počin a opět se tak otevírá otázka, jestli se vyplatí investovat, nebo alespoň počkat do prosince, kdy bude k dispozici i sdílení vlastních soupisek do všech módů kromě multiplayeru, například pro hraní konkrétní sezóny z historie NHL či mezinárodních turnajů. Odpovědět mohu s odvoláním na loňský díl, kterému jednoduše došel dech, a tak všechno, co přijde po něm, může být v podstatě jen lepší. Zdá se mi navíc, že se novinky do velké míry týkají i předchozí generace konzolí, ale musím přiznat, že na Xboxu jsem odehrál 10hodinový trial, který je dostupný v předplatném EA Play a nemohl jsem docenit hru s hráči na next-genu, protože s crossplayem vývojáři nepočítají.
Přesto plní NHL 22 roli dílu, který konečně posouvá kvalitu a originalitu zpracování výš, byť stále zůstává zatížen chybami a nedostatky z minulosti. Ty bohužel zabraňují tomu, abychom mohli skutečně jásat, takže je třeba nejdříve se zbavit stejných oslav, animací trenérů, nástupů na hřiště a myriády glitchů, a teprve poté inovovat ještě víc. Vývojáři z EA Vancouver ale mají dobře nakročeno.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.