Need for Speed Heat

Závodní série Need for Speed slaví letos úctyhodných 25 let své existence a určitě jsem nebyl jediný, kdo čekal pořádnou narozeninovou party. Vymyslet se toho dalo opravdu hodně, od pomrknutí směrem k těm, kdo byli u série od úplného začátku, až po in-game brožurku s připomínkami toho, že Need for Speed rozhodně nezačalo s dílem Underground 2. Jenže vývojáři z Ghost Games se rozhodli tuhle možnost spláchnout do záchodu a po dvou letech od výbuchu jménem Payback servírují hru, od které zřejmě nečekají mnoho ani oni sami. Jako kdyby se měla slavná série spokojit jen s mírně nadprůměrnými známkami a ztratit po letech veškeré své ambice.

Poučeni z chyb

Pokud jste hráli mikrotransakcemi a loot boxy doslova prošpikovaný Payback, zřejmě mi dáte za pravdu, že klesnout ještě níž by vyžadovalo opravdové mistrovství. Naštěstí pro sérii Need for Speed se ale v posledních dvou letech monetizace her začala hlasitě probírat a hlavně měnit, takže vývojáři z Ghost Games už dopředu slíbili, že Heat bude od všech hazardních praktik oproštěn. Hned na úvod vás tedy mohu uklidnit, že ačkoliv hra počítá s tradičním systém postupného odemykání vozidel a jednotlivých součástek, kupovat si je budete výhradně za peníze získané závoděním. Co se vývojářům rovněž povedlo, je rychlost, s níž se hlavně k novým vozům dostáváte, a i když jich je ve hře jenom kolem 130, neměl jsem nikdy pocit, že bych se nudil, nebo neměl čím zážitek osvěžit. A bavíme se tu o přibližně 30 odježděných hodinách, ve kterých stihnete pohodlně dokončit příběh a alespoň jednou projet téměř všemi nabízenými závody.

Co se týče příběhu, který je jakousi neodmyslitelnou součástí několika posledních dílů a který bych v závodní hře v pohodě oželel, nečekejte ani tentokrát nic převratného. Mladí a náležitě cool lidé ve značkovém oblečení a s výstředními účesy bojují proti zlým policistům, kteří to ani sami mezi sebou nemají úplně vyřešené. Nejdřív se zdá, že vás honí jen kvůli poslání napsaném na dveřích svých aut, abyste se po několika odjetých závodech dočkali vážně bombastického zvratu a všechno bylo úplně jinak. Jak si asi umíte představit, necelá hodinka technicky ne úplně dotažených cut-scén je protkána – omlouvám se – dementními dialogy, absurdními situacemi a doslova neuvěřitelným jednáním všech postav. Tomu všemu pak sekunduje snad nejhorší soundtrack v celé historii, který dokola rotuje pět šest otravných songů a po deseti hodinách už z něj máte díru v hlavě. Vypnout přitom lze jen z menu, stažením hlasitosti hudby, přímo ve hře věčně hrající rádio umlčet bohužel nejde.

Jako den a noc…

Pojďme ale na vlastní závodění, které je v případě Heat rozděleno vedví. Přes den vyděláváte peníze, v noci zvyšujete reputaci a s ní spojenou úroveň, prostřednictvím které se dostáváte k dalším vozidlům a rozšiřují se také vaše možnosti tuningu. Sami si přitom můžete denní dobu zvolit, takže vám hra dává dostatek prostoru, potřebujete-li se věnovat jedné, či druhé části. Největší rozdíl mezi nimi pak samozřejmě tvoří přítomnost policistů, kteří v noci spouští maják i kvůli rychlejší jízdě, zatímco ve dne do nich musíte vysloveně nabourat. A mám-li hodnocení jízdního modelu a zábavy začít právě u honiček s policisty, musím začít tím zdaleka nejhorším. Pokud byste si snad mysleli, že v takových závodech rozhodne váš um, vhodně zvolená trasa plná nečekaných zatáček nebo snad vyšší výkon vašeho auta v porovnání s policejními vozy, jste na omylu. Klidně se můžete řítit vyladěnou corvettou přes 300 kilometrů v hodině a uniformovaný závodník v mustangu bude pořád za vámi, i když vypotřebujete všechno nitro na palubě. Co víc, během toho vás možná i předjede a začne na vás agresivně dotírat, jako kdybyste jeli stovkou. Takže jedinou použitelnou taktikou je vytrvalost a dlouhá rovinka, na které začnete pronásledujícím vozům pozvolna ujíždět, až je setřesete úplně. Pokud se vám to nepodaří, přijdete o většinu nastřádaných bodů reputace za danou noc a nedostanete žádnou finanční odměnu, což může být poměrně bolestivé, uvážíte-li, že honičky mohou trvat i několik dlouhých minut.

K dispozici navíc není klasické nastavení jízdního modelu, jaké znáte z jiných her, kde si sami zvolíte míru nejrůznějších asistentů.

Během toho ale samozřejmě můžete využívat všechny elementy specifického jízdního modelu, který je zcela arkádový – proti tomu nic – ovšem naprosto nereálný – proti tomu už naopak výtky mám. Nelíbí se mi, že ruční brzda je efektivnější než brzda klasická. Nemyslím si, že je zábavné úplně každou zatáčku projíždět power-slidem, který vás umí dokonce zrychlit, jako kdybyste hráli Crash Team Racing či Ridge Racer. Nelíbí se mi ani skutečnost, že při klasickém brždění je auto nesmyslně nedotáčivé a zastavuje takřka na místě, nechápu také, že když při jízdě zatočíte volantem zcela na stranu, auto samo nepřejde do smyku, a to ani během deště, který zkrápí Palm City každých pár minut. K dispozici navíc není klasické nastavení jízdního modelu, jaké znáte z jiných her, kde si sami zvolíte míru nejrůznějších asistentů. Jediné, co je v NFS Heat k dispozici, je jakýsi „živý tuning“, kde můžete maximálně vypnout a zapnout kontrolu trakce – bez jakéhokoliv výsledku – a ovlivnit citlivost řízení a míru přítlaku. Možná jsem něco uplynulé tři desítky hodin dělal špatně, ale ať jsem šteloval nastavením sebevíc, jízdní model spoléhá na driftovací skript, který zasáhne kdykoliv a za jakékoliv rychlosti. A upřímně – po Need for Speed nechci fyziku rFactoru, chtěl bych jen, aby auto ve 250kilometrové rychlosti na mokré silnici nezastavilo do pravoúhlé zatáčky na několika metrech, nic víc. Bohužel Heat se chová přesně takto, a i když si v některých závodech docela libujete, jak vám to hezky jde od ruky, zábava se pomalu vytrácí a opakování toho stále stejného mi ne vždycky přišlo tak zábavné, jak asi vývojáři zamýšleli.

Mrtvé město

Věc, která mě osobně velmi překvapila, je takřka nulový provoz v Palm City. Jistě, během závodů je spíš nežádoucí a spolehněte se, že vás budou chtít vývojáři vypéct kamionem schovaným za zatáčkou pokaždé, když se vám to nebude hodit. Přesto ale působí projížďka městem i okolní krajinou jako výjev z postapokalyptického filmu...

Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že změna chování vozu se neprovádí v menu, ale přímo v garáži, což je částečně pravda a rozdíly jsou při použití konkrétních součástek cítit vozidlo od vozidla. Jsou však nicotné a bez ohledu na pohon nápravy, bez ohledu na sílu motoru či cokoliv jiného, nezbavil jsem se výše popisovaného pocitu. Samotný tuning je nicméně hodně košatý, přehledně popisuje jednotlivé součástky a nabízí i takovou specialitu, jako je výměna celého motoru, máte-li vlastní setupy pro dané typy závodů. Vyhrát si pak můžete i se vzhledem vašeho vozidla, což od uvedení Need for Speed z roku 2015 chápeme jako standard. Zcela identický systém vám dovolí měnit jednotlivé části kapoty, prahů, spoilerů, dovolí vám vybrat si design zpětných zrcátek, pohrát si s koly, pneumatikami a samozřejmě nechybí ani vrstva grafického designu, díky kterému se z každého auta stane to vaše. A vskutku, pokud máte auta rádi, Need for Speed Heat vám i v kombinaci s úctyhodnou mírou detailů poslouží, jako to Forza Horizon nikdy nedokázala. Na výběr je totiž i zvuk motoru či barva kouře pálících se pneumatik a jestli skutečně existuje bible automobilového fetiše, je to právě tento díl série.

Na pauzu už nezbylo

Pak se ale bohužel vrátíte zpět do ulic Palm City a opět se potýkáte s šedým průměrem závodů, do nichž navíc můžete vstupovat s libovolně silným autem. Hledáte-li výzvu, můžete si zkusit zvýšit celkovou obtížnost hry, i na to nejvyšší nastavení jsou ale závody nesmyslně jednoduché a situaci nevylepšuje ani možnost vstoupit do hry skrze online lobby. Jednak jsem vždy závodil maximálně proti dvěma živým hráčům a jednak online varianta neumožňuje hru zapuzovat. Takže když třeba potřebujete ujet policistům do nejbližší garáže, pro kterou si na mapě chcete vyznačit trasu, musíte to zvládnout nadpozemskou rychlostí a doufat, že vás mezi tím policisté nedohoní. Nesmyslných bugů a designérských přešlapů má ale hra víc, jako třeba použití stejného tlačítka pro podřazení a uplácení policistů, nebo ignorace obřího sání na starém camaru, které řídíte v jedné příběhové misi. To opravdu nikdo v Ghost Games nezkusil využít i jinou než chase kameru, když hru testovali? Nemluvě pak o plejádě grafických glitchů, doskoků textur, nejrůznějších otravných kolizí objektů a prapodivných pádů frameratu.

Nebýt velké a poměrně pestré mapy, plejády vedlejších aktivit, jako jsou rychlostní brány či krkolomné skokánky a opravdu perfektně zpracovaných aut, na sérii Need for Speed bych s aktuálním dílem nenašel nic, co by alespoň zdráhavě vytahovalo hlavu nad hladinu průměru. S přihlédnutím k tomu, o jak slavnou sérii se jedná a co všechno mohli vývojáři udělat lépe a zábavněji, tak pro mě Need for Speed Heat bohužel zůstává spíše zklamáním, bez ohledu na to, jak příšerný byl předchozí díl…