My Memory of Us

Snad každý z nás hráčů musí znát okřídlené rčení, že je válka vždycky stejná. Vysvětlení tohoto tvrzení může mít mnoho podob, v případě plošinovky My Memory of Us jde ale především o to, že válka si své oběti nevybírá. Drtivý dopad má nejen na celé národy, ale pochopitelně také na ty nejmenší a nejnevinnější – na děti. A právě příběh dvou takových malých hrdinů je tím, o čem My Memory of Us vlastně je. Jsme svědky putování dvou dětí, které dohromady svedla souhra nešťastných okolností a které se snaží s důvtipem překonat nepřátelskou okupaci vlastní země.Jejich nevelký vzrůst a nízký věk má navíc zásadní dopad na to, jak své okolí vnímají. Coby hráči velmi brzy pochopíte, že obarvování lidí na červeno znamená punc Davidovy hvězdy, že robotická armáda vedená zlým a rovněž robotickým králem je jen prostu metaforou a dětskou naivitou pokřiveným pohledem na nacistickou okupaci Polska.

Válka je ve hře vnímaná jako definitivní a neměnná věc a ačkoli se jedná o děsivý úsek dějin nejen našich severních sousedů, i přesto jsem nikdy z vyprávění hry nepocítil beznaděj či velké bezpráví. Ono to tak prostě je, a tam, kde se metaforičtí roboti starají o segregaci obyvatelstva, tam se dvojice hrdinů pokouší o nemožné – dojít na konec své strastiplné pouti a ke konci války. Z hlediska výběru žánru hry se přitom bavíme o klasické plošinovce, jejíž průběh je zpomalen řadou logických hádanek a scénami, v nichž je zapotřebí se nepozorovaně proplížit okolo číhajících stráží. Některé hádanky či úkoly jsou přitom velmi jednoduché, jindy se však vývojáři dopouštějí možná zbytečných designových přešlapů a některé z problémů hry lze vyřešit výhradně za pomocí metody pokusu a omylu. Ne vždy je totiž zcela patrné, co je konkrétně třeba udělat a kde. Absence nápovědy či srozumitelného jazyka – jednotlivé postavy totiž jen tak žvatlají – tomuto faktu nepomáhá. Na druhou stranu ale do univerza hry a k onomu dětskému pohledu takový přístup určitě sedí. Hádanky přitom většinou těží z toho, že každá ze dvou postav umí něco trochu jiného. Chlapec je malý a dokáže se plížit. Stejně tak dovede vytáhnout z kapsy zrcátko a oslňovat své protivníky. A jeho kamarádka umí pro změnu běhat, skákat přes propasti a používat prak.

Při průchodu hrou kromě těch několika hádanek narazíte ještě na další možnost vyžití, a to je sběr většinou nepříliš dobře ukrytých fotografií. Pokud je vyzobete všechny, v hlavním menu hry se budete moci podívat na některé z historických reálií a skutečných postav, které zafungovaly jako předloha pro scénář hry. A jelikož pochází titul z Varšavy a pojednává právě o polských dějinách, tak i tyto vzpomínky úzce souvisí s osudem tohoto národa. Moji mírnou nespokojenost s některými hádankami hry bohužel negativním způsobem doprovodilo také zklamání z ovládání. To sice jako celek funguje a určitě oceníte fakt, že lze ovládat buďto jen jednu postavu, anebo běhat s oběma naráz, nicméně z nějakého důvodu zvolili tvůrci nepříliš intuitivní překonávání překážek. To v praxi znamená, že když hráči dorazí k něčemu, co je zapotřebí přelézt, tak musí udělat hned několik změn směru pohybu analogovou páčkou či d-padem. A přitom by stačilo nastavit výskok jen na stisk jediného tlačítka.

To je ale drobnější výtka, která určitě nedokáže zastřít to, čím je titul My Memory of Us výrazný už na první pohled – tedy grafickou stránkou a svou stylizací. Ta může leckdy připomínat Valiant Hearts: The Great War od Ubisoftu, jde si však mnohem více svojí vlastní cestou. Černobílý svět hry doplňují prvky rudé, které jsou navrch již od začátku spojovány s označováním nepohodlných lidí a slouží ke zmíněné segregaci. Odtud pak pramení rudé ghetto, rudé pracovní tábory a navrch je na práci s barvou postaveno i hned několik hádanek. Třešničkou na dortu je pak drobnost, že při recenzování verze pro PlayStation 4 svítil proužek na DualShocku jak jinak než rudě.

Určitě se ale nedá říci, že bych kvůli pár neintuitivním hádankám či podivnému ovládání viděl rudě já. Naopak. Skromnější hru lze dokončit za pouhých pár hodin, všeho všudy vám k tomu mohou posloužit dva večery. K obětování trochy toho času vás přesto s chutí vyzývám. Příběh titulu nám z historického hlediska není cizí a volba jít netradiční cestou zkresleného dětského úhlu pohledu se rozhodně vyplatila a dodala hrůzným událostem jiný rozměr. Ten je překvapivě tak trochu milý a ruku v ruce s knihovnou historických reálií přináší to, po čem my hráči můžeme toužit především – po netradičním a přesto obohacujícím zážitku.