Mario Strikers: Battle League Football

Se sportovními hrami v arkádovém pojetí má Nintendo bohaté zkušenosti a rok po golfu teď na Switchi došlo také na fotbalovou hru Mario Strikers. I její třetí díl Battle League Football má na svědomí studio Next Level Games (jinak též tvůrci výtečného Luigi’s Mansion 3), které v něm fotbal znovu zpracovalo ve značně odlehčené, stylové, chaotické a současně přehnané variantě. Předchozí dva díly vyšly na GameCube a Wii už docela dávno (2005 a 2007), stejné DNA ovšem třetí díl nezapře. I když přímé srovnávání kvůli 15letému věkovému rozdílu nedává úplně smysl, občas se mu přeci jen nevyhnu. Zatímco totiž Battle League na jedné straně řadu inovací a herních mechanismů přidává, na straně druhé také některé funkce předchozích dílů vynechává.

Rockový soundtrack a perfektní animace

Začal bych zdařilou stylovou prezentací, která je i v rámci Mario her až pozoruhodně jedinečná. Zatímco třeba Mario Golf a Mario Tennis jsou hry, které se klidně mohou odehrávat v tradičním houbovém království s typickým prostředím a notoricky roztomilými postavami, se kterými vyrůstáme v podstatě od dětství, tady si princezna Peach, Bowser, Mario nebo Donkey Kong neváhají uštědřit bodyček, podrazit si nohy nebo se narazit na elektrifikované hrazení. Přepálená prezentace začíná kreslenými 2D obrázky v záměrně zanedbaném náčrtkovém stylu, pokračuje řízným rockovým soundtrackem a končí skvostnými animacemi postav. Battle League se zjevně odehrává v tak trochu jiném houbovém království. Tady mají postavy naštvaný pohled, chladný postoj a směšné reakce. Přátelství jde stranou, teď chce každý stůj co stůj vyhrát. Je to cool, zvlášť když není řeč jen o oslavných animacích po gólech, ale i o velkém množství detailů specifickými animacemi pro nástup na hřiště počínaje a veškerými in-game pohyby konče. Všímejte si detailů, jako jsou jedinečné rozehrávky každé postavy a sem tam se překonejte a nepřeskakujte automaticky každou zápasovou cutscénu. Byla by škoda minout Donkey Kongův oslavný taneček, roztomilé rozdýchání prohry Peach nebo Wariovo zbaštění česneku. Šarmu a stylu má hra na rozdávání.

Zdroj: Nintendo

Na druhou stranu, studnice to rozhodně není nevyčerpatelná, zejména s ohledem na omezený počet postav. Je jich tu jen deset, což je ve srovnání s Mario Strikers Charged na Wii pouhá polovina. Nintendo sice přislíbilo dodatečně vydaný bezplatný obsah a pravděpodobně se tedy brzy dočkáme scoutingu dalších hrdinů ze světa Mario her, soupiska je ale zoufale chudá. Ano, postavy jsou hodně odlišné a specifické parametry v pěti atributech mají hmatatelný vliv na hratelnost (díky úpravě pomocí vybavení si navíc můžete postavy přizpůsobit, takže lze z tradičně všestranného Maria udělat třeba výjimečného střelce nebo sprintéra), ale pokud mě paměť a Google neklame, jak Mario Golf: Super Rush, tak Mario Tennis Aces měly postav 16. Také arén je pomálu – od začátku je k dispozici pět tematicky odlišných stadionů a žádné další si ve hře v tuto chvíli neodemknete. Malým plusem je, že se může zápas odehrávat ve dvou rozpůlených arénách a v online režimu si je můžete drobně upravovat, tohle všechno má ale pouze kosmetickou roli. Možná je to příliš troufalá představa, ale co takhle různě velké brány? Nešlo by třeba vypadnout ze hřiště? A nemohly by tu být alespoň překážky na hřišti, tak jako to bylo v dílu na Wii?

Nespoutaná hra bez sudího

Pojďme se ale podívat na základní hratelnost, tedy na pravidla, možnosti pohybu a ovládání. Hraje se ve čtyřech hráčích v poli a s automaticky ovládaným brankářem (raději mu jděte z cesty, je neohroženým vládcem velkého vápna a nelze jej obrat o míč), samozřejmě tu není rozhodčí a tím pádem ani fauly nebo penalty. Ve své podstatě je to vcelku tradiční arkádový fotbal, navíc i se systémem power-upů, které se objevují na hřišti a mohou být univerzální duhové (ty může sebrat kdokoliv) nebo týmové (tzn. určené výhradně pro jeden z týmů). Předměty se objevují do jisté míry náhodně, ale pokud hráč zfauluje soupeře bez míče, diváci hodí poškozenému týmu na hřiště jeden předmět. Power-upy lze použít v libovolnou chvíli, ale nasbírat si do zásoby můžete jen dva, takže na zásoby není prostor ani čas. A o jaké bonusy jde? Klasika – houbička na dočasné zrychlení, banán na uklouznutí, hvězda na dočasnou nesmrtelnost nebo třeba skořápka na zbourání nepřítele.

Vedle tradiční sestavy nahrávek po zemi a ve vzduchu, střelby, úskoků a útoků, tu jde útoky i nabíjet (což je nezbytné hlavně proti těžkým vahám jako je Bowser), a také je možné nahrávání a střelbu přesně načasovat. Není toho vůbec málo a je dobré na začátku projít tréninkem, který tvoří šest základních a dvě pokročilé lekce. Naučit se všechny jemné nuance hry není snadné a dostat celé ovládání do svalové paměti si žádá svůj čas. Stačí si ostatně zahrát zápas proti umělé inteligenci na nejvyšší obtížnost – nejen, že vás zostudí, ale okamžitě vám dojde, jak rychle je možné kombinovat a jak pevná může být obrana. Vyžadovaný skill je na poměry arkádové hratelnosti překvapivě vysoký. Stihnout číst veškeré dění na obrazovce, adekvátně na něj reagovat komplexním ovládáním a ještě efektivně přepínat mezi čtyřmi postavami, není vůbec snadné. Relativně malé hřiště a rychlost hry vás nutí k technické a efektivní kombinaci a potažmo k využívání celé plejády pohybů a k preciznímu ovládání. Je to výzva v dobrém slova smyslu, problém ale je, že než si to začnete užívat, čeká vás dlouhý a částečně i frustrující proces učení. Lokální hru vám totiž zpříjemní jen pár triviálních turnajů, které vyhrajete bez přehánění za dvě hodiny. Některé konkrétní aspekty ovládání se mi také zdají trochu nešťastné (například zrychlení, které vás připraví o kontrolu pohybu), stejně jako nemožnost jakkoliv si ovládání upravit či přenastavit.

Dva góly najednou. Nebo rovnou šest?!

Větší důraz na fotbal jako takový ale určitě vítám a některé bláznivé prvky předchozího dílu jako unikátní schopnosti každé z postav nebo možnost vstřelit pomocí Mega Strike až šest gólů najednou, rozhodně nepostrádám. Akce střídá akci, úspěch je křehký a i ve čtyřminutovém zápase není vůbec problém dohnat tříbrankové manko. Běžně padá dohromady šest až deset gólů.
Speciální útok tu ale jako trademark celé série samozřejmě nechybí. Jenom se teď jmenuje Hyper Strike a konečně ho může použít kterýkoliv hráč v poli, pokud ovšem předtím jeho tým sebral náhodně se objevující Hyper Orb. Jakmile se tak stane, máte chvíli na to, abyste kdekoliv na útočné polovině hřiště plně nabili střelu a následně trefili rychle pulzující ukazatel. Pokud se práce podaří, zaznamenáte dva góly najednou. Ale během nabíjení vás může soupeř snadno zfaulovat a všechno kromě dokonale trefeného ukazatele brankář zvládne vychytat rychlým mačkáním tlačítka A. Z toho je zřejmé, že je lákavá šance na dvojgól vykoupena nemalým rizikem a navíc se zmíněný orb objevuje zcela náhodně. Jakkoliv jsou tak zprvu animace speciálních útoků jednotlivých postav vtipné (Donkey Kong se nadopuje banánem, Wario míč rozsedne a Peach všechny poblouzní svou krásou, takže pak brankář zamilovaně zamává míči v brance) a úspěšný Hyper Strike přináší uspokojující pocit, brzy se stane zbytečnou komplikací a 15vteřinovým zdržením, takže jsem si ho nakonec v lokálních zápasech bez výčitek vypnul. Jistěže se v šikovných rukou stává efektivním (je třeba dobře zvolit správný okamžik i místo a před použitím je nutné si vyčistit okolí pomocí power-upů), daleko účinnější cestou k vítězství jsou ale podle mého názoru perfektně načasované střely a dorážky, se kterými mají brankáři velké potíže.

A online? Režim Strikers Club nabízí možnost vytvořit si vlastní online klub až pro dvacítku hráčů, se kterými pak v rámci časově omezených sezón soutěžíte proti ostatním klubům a postupujete (nebo sestupujete) divizemi. Popravdě řečeno vůbec nedokážu vyhodnotit, jak zábavný klubový režim bude. Při recenzování jsem neměl šanci si ho vyzkoušet, odehrál jsem pouze několik standardních online zápasů v den vydání hry a předtím během víkendového dema First Kick. Zápasy jeden na jednoho byly vesměs svižné a responzivní, u zápasů dva na dva jsem ale zažil i frame dropy a lagující ovládání. Pokud je pro vás online režim stěžejní součást zážitku, doporučuji ostražitost a počkat si na podrobnější zkušenosti hráčů. Velké očekávání jsem měl nicméně od multiplayeru pro osm hráčů, kteří ovládají všechny fotbalisty v poli (AI se pak stará jen o brankáře), ale obávám se, že jsem jeho potenciál přecenil. Online ho bude možné hrát pouze v lokálních párech (tzn. propojí se nejvíce čtyři Switche, každý se dvěma hráči) a obávám se, že výše zmíněné zkušenosti nejsou příslibem kdovíjak zábavného zážitku.

Lokální multiplayer pro osm Joy-Conů zase trpí jinými problémy a můj pokus s desetiletým synem a čtyřmi jeho kamarády se úplně nevydařil. Cokoliv nad dva hráče totiž vyžaduje úplně jiný skill set, kdy se z už tak nepřehledné akce stává naprostý chaos. Netušíte, kdo je u míče, koho právě ovládáte a co se kolem vás děje, dezorientace je zdrcující. Částečně to je jistě dané arkádovým charakterem fotbalu, ale vývojáři tomu také nepomáhají, když mají ikonky nad hráči všechny stejnou barvu a vy v tom zmatku občas nerozeznáte dokonce ani spoluhráče od soupeře. Ale všechno je otázka tréninku a představa, že mám vedle sebe sedm zkušených hráčů, kteří hru ovládají alespoň tak dobře, jako já, je velmi lákavá.

Pro jednoho hráče málo, pro víc trochu moc…

V recenzi jste našli hodně kritiky a rozpaků, v jádru je ale Mario Strikers: Battle League Football vlastně povedená arkáda. Zjednodušený systém fotbalu je krokem dobrým směrem a zejména při hraní jeden na jednoho je hra opravdu zábavná a z fotbalové podstaty pohlcující. Brzdí jí ovšem spousta drobných frustrujících nedostatků a matoucích prvků. Bude to zdrcující konstatování, ale sám stále aktivně hraju první díl na GameCube na staré CRT televizi a pro svou přehlednost a mnohem preciznější ovládání ho považuju za lepší hru. A pak je tu druhá věc, totiž to, co v Battle League chybí. Postav a arén je málo, především je tu ale zoufale málo obsahu pro jednoho hráče. Tvůrci spoléhají na funkční jádro a chytlavost lokálního a online multiplayeru, s tím se ale při prémiové cenovce nemůžeme spokojit. Není to první hra Nintenda, která je takříkajíc nedopečená a trpí podobnými nedostatky. Bylo by dobré s tím něco udělat, protože o tom, že Nintendo dobré hry dělat umí, vůbec nikdo nepochybuje. Pokud se hře dostane stejné pozornosti jako třeba Mario Golf: Super Rush (čtyři velké updaty se sedmi postavami, třemi hřišti, rozšířenou online funkčností a hned několika velkými i malými režimy), bude za rok z Mario Strikers výborná hra. V tuto chvíli je ale až pozoruhodně chudá a nedodělaná.