Mario Party Superstars

Série Mario Party patří mezi tradiční, populární a velmi rozvětvené spin-offy Nintenda. Vychází už od roku 1998 a debutu pro N64 a vystřídalo se na ní hned několik různých studií. Poslední díly tvoří japonský tým NDcube, který patří Nintendu a založili ho bývalí zaměstnanci Hudson Softu, jenž s Mario Party začal. Dvanáctý velký díl a už druhý na Switch po Super Mario Party z roku 2018 do značné míry sází na nostalgii. Přichází s pěti staršími herními plány, moderní grafikou a neuvěřitelnou stovkou klasických miniher. Znamená ale velkorysý rozsah velkorysou zábavu?

Ze všeho nejprve je nutné zdůraznit, že slovo Party není v názvu jen tak pro nic za nic. Tahle série se skvěle hodí, pokud ji máte s kým hrát. A v případě Mario Party Superstars je vlastně docela jedno, zda hrajete na jedné konzoli a jedné obrazovce, spojíte se s dalšími hráči lokálně anebo prostřednictvím on-line multiplayeru, za který je ovšem už nějakou dobu na Switchi také nutné platit jako na ostatních platformách. Neříkám, že si nemůžete Mario party užít v singlu, ale je to o poznání menší zábava, jejíž průběh pak dost ovlivní, po čem sáhnete. Hrát klasické deskové režimy proti počítači není podle mě příliš zajímavé, protože tomu prostě chybí onen lidský rozměr. Na takzvané hoře miniher už si užijete i v doprovodu umělé inteligence, ale nemůžete čekat, že to bude stejné jako s kamarády na jednom gauči. Na jednotlivce myslí spíš série WarioWare.

V některých minihrách se utkávají všichni proti všem, další vás rozdělí na dva týmy po dvou, anebo hraje jeden proti trojici spolupracujících.

Tuhle nutnou formalitu jsme vyřídili a je možné se pustit do hry. V ní vás uvítá trochu nevkusná základní nabídka s několika místečky, která reprezentují jednotlivé režimy. V podstatě znám jen dva typy lidí. Jedni mají raději komplexnější deskovky kombinované s minihrami, kde se hází kostkou, cestuje po plánu, šlape na bonusová i penalizační políčka, sbírají se penízky i hvězdičky a usiluje se o vítězství podobně jako ve stolních hrách. S tím důležitým rozdílem, že po každém kole dojde na lámání chleba v podobě jedné z miniher. Já osobně dávám přednost spíš samotným minihrám ve zběsilém tempu, které vám umožní strávit se hrou menší (ale klidně i daleko větší) množství času, protože “deskovka” může být časově poměrně náročná.

Stovka miniher vám už nějakou dobu určitě vydrží a bude pár hodin trvat, než se prokoušete úplně všemi alespoň jednou. Můžete si zahrát libovolnou z nich a dostupné jsou úplně všechny od samého začátku. Záleží jen na vás, jak dlouho budete vaši sérii držet, než ji utnete. Po každém kole máte možnost vyskočit, anebo si vybrat či nechat vylosovat další minihru. Ty se koneckonců dělí hned do několika kategorií. V některých se utkávají všichni proti všem, další vás rozdělí na dva týmy po dvou, anebo hraje jeden proti trojici spolupracujících. Jednotlivé minihry se navíc dají třídit i tématicky třeba na sportovní nebo boj o mince.

Zdroj: Nintendo

Bylo by naivní předpokládat a chtít, aby tato kolekce, přestože má obsahovat ty nejlepší starší minihry, měla zcela jednotnou úroveň. Toho ostatně ani nejde dosáhnout, protože jejich hodnocení je ryze subjektivní. Každý bude individuálně hodnotit minihru jinak. V množství je ale tady jednoznačně síla, takže byste neměli mít problém vybrat si ani v náročné sestavě hráčů. I když si některé kousky oblíbíte víc než jiné, jednou za čas člověk rád zopakuje skoro každou. Nakonec vlastně nemá rád spíš ty, které mu prostě nejdou, než že by byly vyloženě špatné.

Na druhou stranu se nestydím říct, že důvodem, proč dávám přednost samotným minihrám, je kromě instantní zábavy a časové nenáročnosti také skutečnost, že velké plány jsou na mě místy zbytečně překombinované. Desková verze určitě není těžká, je ale místy až moc komplexní, což brzdí tempo. Není to jen Člověče, nezlob se! v podání Nintenda a je potřeba vlastně i dost taktiky a současně štěstí. Ačkoli nejsem cílová skupina, dokážu ocenit, že se obsah jen tak nevyčerpá. Tematických plánů by možná mohlo být více, ale jak už asi chápete, to mě zrovna netrápilo. Naopak dokážu ocenit, že časově náročnější hru lze kdykoli přerušit a zase se k ní vrátit.

Po super kreativní Super Mario Party mě nesmírně mrzí, že vývojáři zcela rezignovali na různé vymoženosti Switche, pokud jde o ovládání a hraní.

Místy jsme tak trochu nakousli nějakou kritiku, teď je načase před ní přestat utíkat a postavit se jí čelem. Grafika je poměrně pěkná a tradiční disciplíny hezky prokoukly. Nějak jsem ale nepřišel tentokrát na chuť svérázné prezentaci v podání Nintenda, jednotlivým menu a užvaněným úvodům. Hra na večírek má odsýpat a nezdržovat se zbytečnými dialogy, zvlášť když to podstatné se stejně dozvíte až těsně před každou disciplínou – tedy jak danou minihru hrát a vyhrát. Objektivně mi přijde že je na výběr málo postav a nevidím k tomu jediný důvod. Vzhledem k bohaté historii Nintenda to chápu tak, že další budou přibývat časem. Naopak tento archiv nedokázali autoři moc dobře vytěžit, pokud jde o poklady, které si odemykáte za naspořené penízky. Sbíráte v podstatě banality. A nakonec se na ně vykašlete.

Moje hlavní připomínka se ale v zásadě týká samotné koncepce. Po super kreativní Super Mario Party mě nesmírně mrzí, že vývojáři zcela rezignovali na různé vymoženosti Switche, pokud jde o ovládání a hraní. Zcela chybí podpora pohybového ovládání, HD Rumble v podstatě také nevyužijete, Mario Party Superstars nijak netěží z jedinečného hardwaru, kterým Switch disponuje. A teď se nabízí otázka, proč tomu tak je? Důvod je podle mě nasnadě. Když v roce 2018 Super Mario Party přišla na trh, neexistoval ještě Switch Lite, který nejde připojit k televizi ani ho zbavit Joy-Conů. Super Mario Party si na tomto zařízení moc neužijete a tomu se podle mě chtělo Nintendo jednoznačně vyhnout.

Poctivý, ale tradiční koktejl

Všechny minihry spoléhají výhradně na ovládání tlačítky a analogovou páčkou. Autoři zasluhují pochvalu za to, jak ovládání vyladili a že hra bezchybně podporuje Joy-Cony, Pro Controller i Switch Lite, ale cena za to mi přijde moc vysoká. Po předchozí ochutnávce se mi už prostě nechtělo spokojit jen s tradičním ovládacím schématem, když právě netypické ovládání může prohloubit váš zážitek a přispět k celkovému veselí. Vy to ale můžete vnímat úplně jinak a třeba vám naopak bude vyhovovat tato klasika a její univerzálnost.

Výsledkem je stále velmi povedený titul, který ale podle mě hraje moc a místy až zbytečně na jistotu. Stojí na osvědčených principech a opírá se o hodnotné dědictví. K tomu, abych sáhl po vyšší známce, mi ale přeci jen něco chybí. U tak rozvětvené dlouholeté série postrádám víc novinek a odvahy riskovat. A současně mi schází to, čeho se tým od posledního dílu vzdal. Mario Party Superstars je další povedený kousek do sbírky, který si fanoušek stejně nenechá uniknout, ale není to pro mě absolutní špička od Nintenda, kterou bych mohl bezvýhradně doporučit všem.