Lightmatter

Podobně, jako se nechala řada autorů psychologických hororů inspirovat v uplynulých letech Hideem Kodžimou a jeho P.T., zažehl Portal zájem o logické first-person hry, kterými navíc zpravidla provází cynický vypravěč. Vzpomenout tak můžeme na tituly jako Antichamber, Talos Principle, Witness, Turing Test a důkazem přetrvávající popularity tohoto žánru je i aktuální Lightmatter. Na první pohled velmi zajímavá jednohubka od malého dánského studia Tunnel Vision Games vás vezme do rozpadajícího se komplexu laboratoří stejnojmenné společnosti, ve kterých se snaží mírně ujetý vědec Virgil ustavit nekonečný zdroj energie.

Že nejde všechno podle jeho představ, pochopíte hned na začátku, kdy se coby jeden z návštěvníků tiskové konference, svolané z důvodu zásadního vědeckého průlomu, probouzíte na podlaze hroutícího se komplexu a zjišťujete, že všechny evakuační vlaky už odjely. Nevíte, co se přesně stalo, nemáte tušení, kdo vlastně jste a jediné, co můžete udělat, je zvednout se ze země, proskočit několika otvory a stisknout první tlačítko. Tím se před vámi otevírá série více než třiceti úrovní, které jsou mezi sebou propojeny únikovými vraty a nápadně připomínají testovací místnosti ze zmiňovaného Portalu. Namísto zákeřné umělé inteligence GlaDOS se k vám ale v Lightmatteru připojí sám Virgil, který není vysloveně zápornou postavou, ovšem jeho cynický smysl pro humor a absolutní ztráta jakékoliv empatie zaručují, že vás určitě nebude jen chválit. O jeho dabing se navíc postaral jihoafrický herec David Bateson, který propůjčil svůj hlas postavě Agenta 47 ze série Hitman a své monology v Lightmatteru zvládá znamenitě. Jsou navíc dobře napsány a na ploše přibližně tří až pěti hodin, za které lze hru dohrát, skvěle dávkují množství informací o pozadí celého výzkumu a okolnostech havárie.

Vaše počínání pak samozřejmě podléhá několika pravidlům, které určují celkovou obtížnost a budou vám neustále připomínat, že vaše geniální nápady mají obvykle nějakou povážlivou trhlinu.

Jak ale sami záhy zjistíte, většinu problémů s sebou přináší stíny a temnota obecně, která se stává vaším úhlavním a v zásadě také jediným nepřítelem, na kterého v Lightmatteru narazíte. Vstoupíte-li na neosvětlené místo, budete pohlceni, usmrceni a díky bezproblémově fungujícímu systému checkpointů vráceni o několik kroků zpět. Odtud pak také pramení základ hratelnosti a svízel všech logických i prostorových hádanek, pomocí kterých si musíte vytvořit bezpečnou cestu k únikovým dveřím a postupovat stále dál. Ze začátku se budete moci spolehnout jen na přeskakování temných míst či propastí, případně přesouvání nejrůznějších plošin za pomoci malých terminálů. Krátce na to už ale budete moci začít manipulovat rozsvícenými lampami a později také rozvádět po komplexu mocný paprsek světla. Vaše počínání pak samozřejmě podléhá několika pravidlům, které určují celkovou obtížnost a budou vám neustále připomínat, že vaše geniální nápady mají obvykle nějakou povážlivou trhlinu. S lampou v ruce například nemůžete skákat a v souladu s tvrzením, že pod svícnem bývá největší tma, s ní ani nelze jednoduše projít temnou chodbou, protože vaše kroky zůstanou neosvětleny. Když se k tomu navíc přidá i nutnost svítit na některý ze zámků, aby určitá část dané lokace zůstala přístupná, začne být Lightmatter poměrně obtížnou záležitostí.

To by samo o sobě nemělo být problém – jinak řečeno, nechci trestat hru za to, že není jednoduchá – jen nejsem zcela přesvědčený o tom, že křivka obtížnosti stoupá přiměřeně k tomu, co už máte za sebou a že zůstává konstantní. V tomto ohledu vyplouvá na povrch nezávislé pozadí Lightmatteru asi nejvíce a z logických důvodů nesnese porovnání s několikrát zmiňovaným Portalem. Právě dávkování nových schopností, jejich postupné uvedení a následné zapojení do vlastní hratelnosti, kterého by si hráč neměl v ideálním případě nijak zvlášť všimnout, vývojáři z Tunnel Vision Games na všech místech zcela bez výhrad nezvládli. Současně tím ale netvrdím, že by na řešení jednotlivých místností nešlo přijít, že by nebyly zábavné a promyšlené zároveň, nebo že by jim stály v cestě nějaké výrazné designérské chyby, nepočítáte-li jen občasně špatně vypočítanou „kolizi“ se tmou. Jde hlavně o výrazné výkyvy, kdy jednou místností projdete za několik desítek vteřin a hned v té následující strávíte půl hodiny, protože jste už zdánlivě vyčerpali všechny možnosti a řešení nevidíte. Spokojuji se nicméně s tím, že nezdary umocňují pocity zadostiučinění, když se vám podaří místností projít a rozhodně se nedá mluvit o ztrátě motivace hrát stále dál.

Škoda jen generického a nevýrazného hudebního doprovodu, pod kterým je sice podepsán člen týmu Ulrik Christensen, ale rozeznat jeho tóny od skladeb z bezplatných audiobank, je téměř nemožné.

Podporuje to i design celého komplexu a modrošedá cel-shade grafika, která mě zaujala už před několika týdny na obrázcích a v trailerech. Jistě, mnozí mohou namítnout, že té sterility je možná až příliš, ale i po dohrání musím říct, že se mi styl Tunnel Vision Games skvěle trefil do vkusu. Opět připomínám, že se jedná o hru od sedmi lidí, takže nelze očekávat příliš vysokou míru interakce s prostředím ani rozlohu úrovní, přesto jsem ale neměl pocit, že by v Unity a Blenderu vzniklo v Dánsku něco druhořadého. Škoda jen generického a nevýrazného hudebního doprovodu, pod kterým je sice podepsán člen týmu Ulrik Christensen, ale rozeznat jeho tóny – ve vší úctě Christensenově práci – od skladeb z bezplatných audiobank, je téměř nemožné a nic zapamatovatelného ve hře nezazní. Výrazný problém to ale nakonec nepředstavuje a do prostoru nezávislých her, vydaných v průběhu uzívaného ledna 2020, proudí z Lightmatteru nadějné světýlko. Hru si navíc můžete na Steamu vyzkoušet zdarma po dobu jedné hodiny s tím, že se vám uložená pozice přenese do plné verze, rozhodnete-li se pro koupit, takže opravdu není na co čekat.