Life is Strange: True Colors

Když v roce 2015 debutovala epizodická adventurní série Life is Strange, byl jsem z ní nadšený. Jak se ale její svět během dalších let rozrůstal, přestal jsem se počítat mezi skalní fanoušky. Další příspěvky k této značce jsem považoval spíš za ryze obchodní rozhodnutí a neměl jsem pocit, že by mi dokázaly znovu nabídnout tak atraktivní námět. Navíc se základní mechanismy relativně rychle začaly vyčerpávat, což se už dříve stalo osudným třeba vývojářům z Telltale Games. To ovšem rozhodně neznamená, že bych nebyl zvědavý na Life is Strange: True Colors. Ještě několik hodin po úvodu hry jsem nicméně nebyl přesvědčený o tom, že to dopadne dobře.

Hlavní hrdinka Alex Chen má zvláštní nadání. Nebo možná prokletí. Jak se to vezme. Je obdařena mimořádnou empatií, která jí umožňuje cítit emoce ostatních. Doslova se vcítit do pocitů jiných lidí, ale také nasát silné vzpomínky z některých důležitých předmětů. Alex různobarevné aury ostatních nejen vnímá, ale dokáže s nimi také manipulovat. Může pomoci někomu jeho emoce zvládnout, ale emoce ostatních ji také dokáží přemoci. Příběh začíná jejím příjezdem do malebného horského městečka Haven Springs v Coloradu, kde se po dlouhé době znovu setkává se svým bratrem. Rodinné shledání a idylku nicméně relativně brzy zničí jeho smrt. Zda to byla nehoda, anebo nikoli, už musí Alex zjistit s pomocí hráče.

Life is Strange není film ani seriál, ale hra. A jako taková má opravdu velmi slabý začátek.

True Colors od amerického studia Deck Nine, které už mělo na svědomí prequel Life Is Strange: Before the Storm z roku 2017, se z velké části drží zavedené formule. Jedná se o interaktivní příběh spíš než klasickou adventuru, ale na rozdíl od předchozích her si epizodický formát zachovává jen ve smyslu struktury. Novinka vyšla jako kompletní hra za plnou cenu. Jinak vás ale nečeká v hratelnosti žádné velké překvapení. A rozjezdu hry to upřímně řečeno spíš uškodí. Ale začněme pozitivně. Hned na první pohled vás zaujme technické zpracování. Novinka rozhodně prokoukla, uvítá vás pěkná grafika, u níž se autorům překvapivě dobře povedlo skloubit dřívější stylizaci s více detaily i pokročilejšími animacemi a především mimikou. Díky tomu můžete sami podobně jako hrdinka mnohem lépe číst emoce ostatních a mnoho scén se obejde i beze slov. A přesto vám jejich protagonisté dokáží svým výrazem něco sdělit.

Na hru je nejen pěkný pohled, ale skvěle se i poslouchá. Dabing je na vysoké úrovni, pochvalu si zasluhuje obsazení i herecké výkony. A už tradičně Life is Strange exceluje, pokud jde o hudební doprovod plný melancholických balad, které zazní přesně v tu chvíli, kdy se to hodí. Svou řemeslnou zručnost a zkušenosti autoři dokazují i na poli střihu a kamery. Jestliže se o podobných hrách už dlouho říká, že mnohdy dokáží konkurovat i televizním projektům, pro True Colors to platí bez jakékoli nadsázky. Každý záběr má vlastní promyšlenou kompozici a smysl. Jenže Life is Strange není film ani seriál, ale hra. A jako taková má opravdu velmi slabý začátek. Obecně mi nevadí ve hrách pomalejší tempo ani klidnější úvod, ale vzít si přibližně dvě až tři hodiny, než se skutečně začne něco dít hlavně herně, mi přijde opravdu moc. Je to podle mě Achillova pata titulu a může potenciální zájemce odradit.

Zdroj: Deck Nine

Zejména když uvážíme, že začátek nenabízí z hlediska gameplaye nic originálního ani zajímavého. Místo aby se vývojáři pokusili vyvarovat největších klišé a nedostatků tohoto žánru a série, navrší hned několik typických problémových situací za sebe. Takže dlouhé minuty víc koukáte, než hrajete, a když se konečně dostanete ke slovu, autoři vám dovolí jen prokecat několik postav a proklikat všechny předměty v místnosti, jen aby se spustila další dlouhá animace. Máte právem pocit, že titul se hraje v podstatě sám a není moc co zkazit. O skutečném řešení nějakých hádanek nemůže být řeč, True Colors jsou o emocích, vztazích a dialozích. Takže jsem si docela dlouho říkal, že tohle už se nejspíš nezlepší.

Naštěstí mohu s potěšením konstatovat, že k obratu dojde, i když se na něj načekáte. Postupně se dočkáte větší interakce a autoři odhalí několik zajímavých nápadů z hlediska estetického i mechanického. Potěší už maličkosti, jakou je možnost vyzkoušet si několik funkčních arkádových automatů. Ještě zajímavější je možnost zahrát si stolní fotbálek. Alex můžete čas od času převléknout podobně jako předchozí postavy v Life is Strange. Se dvěma NPC můžete navázat romantický vztah a záleží jen na vás, zda to bude muž, či žena. Potenciálním objektem vašeho zájmu je mimochodem i Steph z Life Is Strange: Before the Storm, která má v příběhu také jinak velmi důležitou roli. Zvláštní schopnosti Alex mě ale začaly skutečně bavit až ve chvíli, kdy se napojíte na někoho s opravdu silnou emocí, který prožívá něco velkého. Když se na takovou osobu Alex naladí, vidí svět jejíma očima a prostředí se může velmi dramaticky proměnit.

Vzhledem k minimalistické hratelnosti se nemůžu příliš divit tomu, že řada lidí si takové hry raději pustí na YouTube, než aby je hráli sami.

Opravdu mě dostalo, jak okolní svět vnímá třeba žena, která bojuje se slábnoucí pamětí a to přitom jde o volitelnou vedlejší linku. Herně tu sice nic moc nového neobjevíte, ale silný dojem ve vás scéna zanechá. Ještě zajímavější je pak pasáž s LARPem. Její hratelnost inspirovala klasická tahová JRPG. Když se ale její hlavní hrdina do role skutečně vžije a Alex se na něj naladí, vidí najednou namísto rekvizit a kulis skutečný fantasy svět tak, jak ho vnímá její malý kamarád. V příběhu si užijete spoustu uvěřitelných a opravdových emocí. Scénář nepostrádá přirozenost, civilní dialogy, ale ani naléhavost a drama. I když je zápletka plná klišé a stereotypů, musím říct, že mě nakonec velmi zajímalo, co se z celé záhady vyklube a jak to vlastně dopadne. A minimálně jednou mě příběh a jeho zvrat upřímně překvapil. Ze všeho nejvíc si ale asi cením nápadu, že traumata ostatních cítí někdo, kdo sám v životě prožil velké trauma a potýká se s vlastními démony. Možná právě proto ostatním Alex tak dobře rozumí.

Grafiku a technické zpracování jsem v zásadě chválil, ale ani tady se to neobejde bez výhrad. Ve hře se občas objeví nějaký glitch. Animace chůze a vůbec její ovládání je poněkud toporné. Minimálně na PS5 je framerate za očekáváním u hry s podobným rozsahem. Zejména když vezmeme v úvahu, že jednotlivé lokace navíc oddělují překvapivě dlouhé loadingy. A když se náhodou rozhodnete hru vypnout jen tak, nejspíš vás při návratu do hry překvapí, jak nešikovně jsou rozmístěné jednotlivé checkpointy. I když se mi nakonec True Colors docela líbí, hlavním problémem je pro mě nevyvážená a překonaná hratelnost, která je brzdou příběhu. Mluvit o nějakém větvení děje snad už ani nemá smysl. Drtivá většina voleb má jen formální nebo kosmetický vliv. Podobně jako v ostatních hrách platí, že řada věcí se stane tak jako tak a změní se jen způsob, jakým jich dosáhnete a vztahy aktérů k vám. Velmi tím trpí znovuhratelnost a člověk ani nemá chuť pustit se do dobrodružství znovu. Vzhledem k minimalistické hratelnosti se pak nemůžu příliš divit tomu, že řada lidí si takové hry raději pustí na YouTube, než aby je hráli sami.