Layers of Fear 2

Tři roky po uvedení Layers of Fear a dva roky po kyberpunkovém Observeru se polští vývojáři z krakovského studia Bloober Team vrací s dalším psychologickým hororem. Je jím právě pokračování hitu, který jim pomohl v roce 2016 konečně prorazit a právem jej fanoušci pasovali na jeden z nejzdařilejších pokusů navázat na hratelný teaser zrušených Silent Hills alias P.T. Z viktoriánského sídla se přemístíme do palubu zaoceánské lodi, děj se posouvá do třicátých let, hlavním hrdinou není malíř, ale herec a celou hru namísto výtvarného umění inspiroval svět filmu a stříbrného plátna. Jinak jde ale o pokračování každým coulem a i když vypráví jiný příběh a v jiných kulisách, své kořeny nezapře a nejdeme tu hned několik styčných prvků. Naneštěstí, příjemný šok, který nám způsobila jednička, se v případě druhého dílu už neopakuje.

Kritikům titulů označovaných termínem walking simulátor bude mělká hratelnost novinky další vodou na mlýn. A přitom vezměte v úvahu, že se počítám mezi fanoušky prvního dílu.

Zhodnotit Layers of Fear 2 je pro mě mimořádné obtížné, protože se ve mě mísí protichůdné pocity a jde o velice rozporuplný zážitek. Slovo zážitek přitom nepoužívám namísto termínu hra náhodou. Kritikům titulů označovaných termínem walking simulátor bude mělká hratelnost novinky další vodou na mlýn. A přitom vezměte v úvahu, že se počítám mezi fanoušky prvního dílu, ve své době jsem mu v recenzi udělil vysoké hodnocení, stejně jako později Observeru a přístup i snažení vývojářů je mi maximálně sympatické. Potrpím si na chytré přemýšlivé hry s mnohovrstevnatým příběhem, které mají umělecké ambice a snaží se tak trochu jít proti proudu. Jenže v případě Layers of Fear 2 to podle mě Bloober Team přehnal.

Autoři se tak moc soustředili na výpravu, stylizaci, příběh a alegorii, až “zapomněli”, že dělají hru. Hanlivé označení walking simulátor, které sám nerad používám, je přiléhavou nálepkou i zhodnocením. Hratelnost je velice lineární a přímočará, stejně jako váš postup. I když vývojáři slibují chytré hádanky, většina jich je naopak komicky jednoduchá. Mnohem víc vás naopak potrápí nepovedené únikové pasáže, kdy opakovaně prcháte před nepřítelem, který vás v případě kontaktu instantně usmrtí. Stejně jako v nedávném Close to the Sun a celé řadě podobných titulů jde o zásadní slabinu celé hry. Zajímalo by mě, kdy se vývojáři poučí a přestanou psychologické horory vylepšovat o stealth pasáže nebo právě útěky. Nepamatuji se, že by někde tenhle nápad v principu fungoval a obvykle mu ještě podráží nohy technické zpracování. Jako v tomto případě. Specifický způsob, kterým během útěků otevíráte a zavíráte dveře, je totiž v kombinaci s tempem honiček velmi nešťastný a neohrabané ovládání vás frustruje. Navíc je třeba se většinu těchto segmentů naučit nazpaměť metodou pokus-omyl.

Přitom jinak je na tom technické zpracování velmi dobře. Novinku namísto původní technologie Unity pohání osvědčený Unreal Engine 4 od Epicu a když odhlédnu od občasných potíží s frameratem na PS4 Pro, nemohu si na grafiku absolutně stěžovat. Dojem z ní navíc umocňuje povedená stylizace, v níž narážíte na filmové kulisy skutečné i fiktivní. Hra je plná odkazů na kultovní klasiky stříbrného plátna, ať už připomíná konkrétní scény, anebo si vypůjčuje jen nějaký vizuální motiv. Dojem z audiovizuálního zpracování navíc podtrhuje brilantní zvukový design a charismatický dabing Tonyho Todda, kterého můžete znát z nejrůznějších filmových hororů. Tady na sebe vzal roli tajemného režiséra, který hlavního hrdinu obsadí do svého nového snímku. Ten se však natáčí na zmíněné lodi a tím výčet zvláštností nekončí, ale právě naopak začíná. V kůži herce zpytujeme vlastní svědomí, vzpomínáme a klademe si otázku, jak se na jeho osobnosti podepisují dřívější role, identity a masky, které na sebe bere.

Jenže Layers of Fear 2 ve výsledku působí jako vítězství formy nad obsahem. Jednotlivé prvky a nápady se navíc často opakují a rychle přestávají fungovat. Člověk hrou projíždí jako horký nůž máslem, snaží si užít tajuplný příběh a rozluštit celou záhadu. Z hlediska čisté hratelnosti vás však novinka jen málokdy něčím opravdu překvapí. Funguje trochu jako strašidelný zámek na pouti, který je na první pohled plný záhad a nebezpečí, ale ve skutečnosti je to jen fasáda. Zdaleka nejvážnější problém ale je, že novinka selhává jako horor. Titul není skoro vůbec strašidelný a i když v něm není nouze o všemožné transformace a obrazové triky, většinu z nich už jste někdy někde viděli, nejčastěji právě u předchůdce. Podobně jako ve zmíněné atrakci tak procházíte jednotlivá “patra” a jen čekáte, kdy na vás někdo bafne, aniž by vás něco skutečně vyděsilo.

Autorům rozhodně nelze upřít snahu vystavět originálním způsobem příběh, který se točí okolo filmového průmyslu, ale i se ranou kinematografií a jejími triky inspiroval. Vývojáři nejsou hlupáci, jenže možná právě kvůli snaze jít na věci příliš chytře se občas nesoustředí na základní stavební kameny, které musejí podobnou konstrukci podpírat. Close to the Sun jsme vyčítali, že se jen snaží napodobit hry, kterými se inspiroval, není dostatečně náročný a nenabízí skutečné hádanky. O Layers of Fear 2 lze ale nyní prohlásit v podstatě totéž, i když je rukopis autorů o něco jistější v technických disciplínách i scénáři. Na druhé straně mám ale pocit, že jsem se jednoduše u Close to the Sun častěji bavil a nebýt příběhu a několika atraktivních výjevů, ztratil bych o Layers of Fear 2 zájem úplně. Naštěstí z vod průměru hru vytahují rozhodnutí a volby, které činíte, i jejich následky. Nebo odvaha autorů vsadit z velké části na prostou černobílou paletu. Body k dobru si zaslouží i za možnost nastavit velikost titulků. A konečně nemohu zapřít, že poslední třetina či čtvrtina hry nabere spád, který úvod a prostředek hry postrádal.

Může být zdánlivě snadné se proti všem výtkám ohradit s tím, že je člověk ignorant a hru prostě nepochopil. Ale to by bylo krátkozraké. Layers of Fear 2 zjevně trpí objektivními nedostatky a nedosahuje očekávaných kvalit. Jednoduše řečeno, hra není tak dobrá jako první díl a nestačí ani na zmíněný Observer. Je to zajímavá interaktivní podívaná, ale není to dobrá hra v pravém slova smyslu, jakkoli oceňuji snahu autorů a jejich chuť experimentovat s náročnou látkou a tématy. Paradoxně hře ublížila i snaha natáhnout neúměrně k náplni její délku. Jedničku bylo možné dohrát přibližně za tři hodiny. Dvojka vám i podle samotných vývojářů zabere 6 až 10 hodin v závislosti na způsobu hry. Smysluplného obsahu je v ní ale přibližně na polovinu této doby. A jakkoli se to nemusí někomu zdát pravděpodobné, v kondenzované podobě, jakési zhuštěné verzi, v níž by bylo obsažené jen to nejlepší a podstatné, by dost možná působil výsledek výrazně lépe a odnesl by si z recenze i vyšší známku.