Hobo: Tough Life

V uličkách Praslavi, v zapadlé staré jámě za benzínovou stanicí, se probouzí muž. Muž, který není ničím, ale má se stát Hrdinou bez domova, králem popelnic, laviček a špinavých zákoutí. „Proč mě bolí hlava,“ tak se ptá ráno občas každý z nás. Hrdina se ale vypil tak, že nezná ani vlastní jméno a dostat se ze dna na vrchol žebrácké, kšeftařské a zlodějíčkovské pyramidy bude dlouhá cesta se skromnými začátky. Hrdina žebrá a slyší -Nemám čas, -Ne, -Táhni… Nas*at… Hrabe se v kontejneru a odchází s nakousnutým jablkem, plesnivým kebabem a mikinou potrhanou o hřebík. Hrdina se cpe kebabem, až se mu dělají boule za ušima a spokojeně říhá. A pozor, teď asi naše sledování na chvilinku přerušíme. Hrdina zjistil, že nemá dvacet korun na veřejný záchodek, ale přesto už je vykakaný ažaž…

Zdroj: Perun Creative

Originální český survival Hobo: Tough Life v sobě skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Seriózní hru s přesahem, vyvolávající pocity, které hráči přiblíží těžký život bezdomovce. Zároveň nadhled a humor, které umožní to celé zvládnout a nebýt v permanentní třicetihodinové depresi. Zajímavé postavy, jejich příběhy a rozmanité questy. Vedle toho ale neustálý tlak boje o přežití v čím dál mrazivějším a horším počasí. „Homeless RPG“ je jedinečným počinem právě i díky českému původu a zasazení; povědomé kulisy a pomrkávání na hráče jsou ale jen třešničkou na dortu komplexního systému rozvoje postavy, craftingu a získávání prostředků.

První kroky můžou u spousty hráčů skončit rage quitem a neochotou proniknout dále.

Co především obnáší život bezdomovce? Činností, na které se lze zaměřit, je celá řada. Na několika místech hry může hráč budovat úkryt. Chatrné stěny, plachtovina nebo prkna, spousta různého haraburdí a mezi tím i užitečné předměty jako sud pro pálení zbytných nálezů nebo gauč, kde si může Hrdina odpočinout. Mimo „základnu“ hráč může konfrontovat lidi v ulicích a brousit si na nich své schopnosti konverzace, žebrání, pokoušet se kšeftovat s nálezy jako jízdenka MHD nebo hezká lahev, a také ty, kdo se u něj zastaví, okrádat. Objevovat zajímavá místa, využívat obchody, charitu, kostel a další instituce a zjišťovat, kdo by pro něj měl nějaký úkol. A samozřejmě: velkou část každodenního bytí stráví hráč doslova „nosem v bordelu“ – tu v popelníčku před hospodou vybíráním nedopalků, tu ve velkém kontejneru hledáním železného šrotu.

Drsné první kroky

Na začátek je toho mnoho a autoři zvolili cestu téměř nulového vedení za ručičku. Ta sedí k vážné stránce herního zážitku – jak těžké to asi může mít „nový“ bezdomovec. Ačkoli první úkoly hráče navádějí, aby si osvojil některé nejzákladnější dovednosti, stejně je zážitek prvních několika hodin drsný. S radostí, že přišel na to, jak funguje „fárání“ do popelnic, hráč snadno přestřelí a stane se z něj smrdutá a mrznoucí troska (pravda, s kapsami plnými haraburdí). Než se vyleveluje konverzace a žebrání, je také vážně drtivé obcházet chodce a slyšet devětkrát z deseti nevybíravé poslání někam. A když už se povede našetřit třebas na kabát, může přijít doražení v podobě pobudy, který z chudáka homelesse vytáhne značnou část jeho peněz. Bez přehánění tyhle první kroky můžou u spousty hráčů skončit rage quitem a neochotou proniknout dále, a to i kvůli malému vysvětlování, jak věci fungují.

Kompromisním nápadem, který by mohl časem být inspirací pro nějaký update, by mohl být casual herní režim. Vzhledem k tématu a jeho závažnosti i blízkosti by totiž Hobo: Tough Life snadno mohl přilákat i hráče z řad těch, kteří normálně počítačové hry, natož survival RPG vůbec nehrají – a přijde mi škoda připravovat se o lidi, co by si takový zážitek užili. Nicméně když se podaří tenhle vysoký schod překonat, rozjede se denní koloběh činností, které už přece jen hráč může více směřovat k vylepšení své postavy a jejího zázemí. Zásadním vlivem je tu teplota a počasí – v mrazivé dny se musí hrdina zahřívat, deštivé počasí či sněhové bouře ho zase promáčejí a od toho už je jen krůček k nemoci a úbytku sil. Úskalí číhá ale i leckde jinde: je třeba pravidelně jíst (a jen o něco méně pravidelně také defekovat), udržovat si morálku (ať už to hráč vezme přes modlení, chlastání anebo pornografii) a dávat pozor na nebezpečné stavy. Hrdina se může stát závislým na alkoholu nebo cigaretách, může se přiotrávit – a to vše hráč sleduje a snaží se vybalancovat na přehledné obrazovce s inventářem, statistikami a právě používaným vybavením.

Žebrací kolečko

Zatímco vybavování a vylepšování postavy, která jednak leveluje základní dovednosti jako žebrání či kšeftaření, jednak může nabývat různé užitečné i zábavné perky, je doopravdy motivující a zábavné, nelze totéž říci o činnostech, které k tomu hráč nutně musí opakovaně dělat. Dialogy s chodci a žebrání se smrskne po pár hodinách na odklikávání provázené nadáváním, když se 70% šance na zisk peněz od prsaté dámy ve svetru promění v neúspěch. Ale peněz není nazbyt, a tak hráč tráví desítky minut lítáním mezi postavami, klikáním… a klením.

Celebrity Praslavi

Autoři do hry zařadili nejen množství (skoro)reálné architektury, ale také pomrkávají na české hráče skrz lokální celebrity. V hotelu tak může hrdina plnit questy pro kuchaře Pohlrechta, cvičitelem bojových umění je tu Standa Grznár, porůznu po Praslavi se schovávají leckteří herní novináři včetně Jirky a Zdeňka, kterým můžete ukázat, jak se správě hrabe v popelnici, no a týpek, co u stánku prodává pečivo a salámy, sice jméno nemá, ale je to jasný Andrej Babiš...

O trochu lepší je to s fáráním, tedy prozkoumáváním popelnic. Každá se odhaluje postupně po čtverečcích a dle úrovně fárací dovednosti je hráč upozorňován na několik nebezpečných šrapnelů, tedy věcí, které mu způsobí zvýšení zápachu či poškodí oblečení. V popelnicích také čekají zvláštní nálezy, které se pojí s další minihrou (využívanou i pro úspěch v dialozcích či craftingu). Trefování zelených polí přejíždějícím kurzorem není triviální, je to celkem adrenalin, ale odměna naštěstí většinou stojí za to. Prakticky každý nález z popelnice má ve hře uplatnění – ať už jako stavební materiál, prvek pro crafting (třeba uvaření dobrůtky ze spousty shnilých potravin a jediného rohlíku) nebo k doplnění zdraví, morálky či hygieny. Tím spíše je ale nutné strávit fáráním fakt hodně času – a i přes popsané vlastnosti jde o činnost monotónní.

S Baronem nebo s Tondou?

Je to trochu škoda, protože se tím odvádí pozornost od zajímavých příběhů a úkolů. Autoři nacpali jednotlivé čtvrti Praslavi zajímavými postavami. Jsou tu různé bezdomovecké gangy, jejichž důvěra, podpora a hlas může pomoci stát se králem žebráků. Jak ochlastové z hlavního nádraží, tak třeba zločinecký gang z jámy sami dávají několik zajímavých questů a ještě hráče navedou na další místa a postavy, které žijí v domech či ulicích města. Pro dnešní dobu netypicky uživatelsky náročné je jen hledání těchto míst – mapa je jen hrubým nástřelem a ani křížky označující umístění dané postavy nebo lokace nejsou zdaleka vždy přesné. Tvůrci tady chtěli být postaru více hardcore, ale po pravdě, sama spletitost a občasná zaměnitelnost uliček a chodbiček mimo hlavní dominanty by asi stačila. Část hráčů jistě ocení, že Hobo: Tough Life nevodí za nos např. neustálým sledováním šipky, ale třeba umístit označení brigády čištění kanálů o půl ulice mimo místo, kde se doopravdy nachází vstup, už byla čirá zlomyslnost…

Zdroj: Perun Creative

Zpět ale ke questům. Ačkoliv je většina z nich povahou najdi a dones, jejich plnění přináší radost díky budování vztahu s postavami, které pak svěří více ze své minulosti, odhalí herní mechanismy. Hráč si také může otevřít nové možnosti obchodování, opravy nebo vylepšování předmětů – a právě od různých bezdomovců se naučit i expertní dovednosti či perky, aby pak mohl sám vařit, opravovat elektroniku, drze žebrat nebo se stát humusákem, co se neštítí žádné smrduté hromady vedle kontejneru. Typ hráče, který jde po příběhu, si tak vyloženě užije části hry, kdy má jakž takž zaopatřenou postavu a pátrá třeba po vrahovi bezdomovců.

Bizár pod plachtou

Pro ty, kdo jdou více po mechanické stránce, je tu ještě crafting a stavba úkrytu. Spojovat různé haraburdí do cennějších předmětů jde kdekoli na mapě. Stačí splnit kutilskou minihru (stejné trefování zelených čárek jako u konverzace a fárání) a z pár zahozených hraček a izolačky vznikne třeba mocné heblo (zbraň pro souboje). Složitější předměty pak hráč vyrábí u kutilského ponku, kde už k sobě může spojit pár prken či plachtu do úseku střech, nebo si třeba zařídit osobní skládku. Úkryt postupně také leveluje, takže za několik umístěných struktur či kusů vybavení hráč získá třeba bonus k regeneraci některé vlastnosti. Jen v krátkosti ještě k herně asi největší slabině Hobo, kterou jsou souboje. Odehrávají se v podstatě v dialogovém okně, kde hráč i soupeř po tazích bouchají. Minimální komplexnost, dlouho frustrace, protože většina postav je o dost silnějších. A když pak hráč nainvestuje a pořídí si pořádné heblo nebo lopatu, naopak se zase vytratí výzva.

Další homeless hry

Ačkoli se Hobo: Tough Life zdá svým námětem jedinečná, několik her pracujících s tematikou bezdomovectví přece jen existuje. Mimo různé akademické pokusy a jednoduché textovky - zkusit si můžete třeba Hobson's Choice - či výstřednosti typu Homeless Cat Simulator pro Android je stylu Hobo nejblíže hra Change: A Homeless Survival Experience od Delve Interactive, stylizovaná do 2D kreslené grafiky, která vyšla na Steamu v květnu minulého roku.

Hobo: Tough Life sází na jiné věci než audiovizuální ohromování hráčů. Grafika je slabá, relativně malý dohled, neoplývá moc detaily, je spíše hrubá a účelová. Našince potěší české texty a také dabing, ale právě ten je také docela minimalistický, jen pár opakujících se hlášek, zvlášť při zahajování konverzace. Bez mučení přiznám, že jsem u Hobo: Tough Life občas trpěl a nadával. Na otravné maníky, co žebráckého Hrdinu obírali o peníze a cigarety. Na to, že už dvě hodiny nedělám nic jiného, než fárání. Na pitomou mapu, na hloupé obdélníky v minihře, na zavřenou charitu, na batoh, co stojí hotové jmění… Přes všechny nedostatky je ale potřeba tuto hru ocenit jako osobitou, dobře propojující námět se survival herními mechanikami, a přinášející rozumný kompromis mezi vážnou a vtipnou hrou. Číslo na konci recenze je tedy tentokrát méně podstatné než zážitek; takový, který je rozhodně lepší vyzkoušet jen v herní podobě.