Hellboy Web of Wyrd

Hry podle komiksových předloh jsou ukázkou tenké hranice mezi láskou a nenávistí. Vývojářům se při tvorbě obsahu nabízí téměř bezedná studna inspirace, ale zároveň si na sebe mohou uplést bič, protože kreativitu omezují vymezené mantinely daného díla, a rovněž čelí velkému tlaku od fanoušků. Ti je po ukázce finálního produktu mohou blahořečit a nosit na ramenou, jako je tomu třeba u titulů Marvel’s Spider-Man, nebo je naopak zasypou salvou vulgarit a kamením, což se stalo například u Gotham Knights. Pak jsou ale i případy, které skončí přímo na oné hranici a jsou spíš důkazem, že si autoři ukousli až příliš velké sousto. Za příklad lze uvést studio Crystal Dynamics s titulem Marvel’s Avengers, který v podstatě po vydání vyvolal rozporuplné reakce, a ačkoliv zpočátku vypadaly prodeje nadějně, tak celkově se jednalo o tržní propadák, a nakonec tři roky poté zmizel z obchodů úplně. Zkrátka sázka na silnou značku nevyšla, jak se předpokládalo. A tím se dostávám k Hellboyovi, o kterém sice nyní nemůžu prohlásit, že jej čeká podobný osud, protože by se jednalo o pouhou spekulaci, ale na základě odehraných hodin můžu tvrdit, že díru do světa rozhodně neudělá.

Krása není vše

Titul Web of Wyrd by mohl být skvělý, pokud by se jednalo o další knihu s nádhernou ilustrací kreslíře Mika Mignoly, protože i v tomto ohledu hra svým způsobem exceluje. Vývojáři ze studia Upstream Arcade, kteří jsou autory poměrně povedené roguelite hříčky West of Dead, se věrně drželi předlohy, a tak vlastně vytvořili hratelný komiks. Nejenže se pohybujete s Hellboyem v kresleném světě, ale rovněž filmečky a rozhovory jsou dělané formou statických obrázků jako v knižních kreslených dílech. Tím se jen opět potvrzuje, že videohry mohou fanouškům různých záležitostí zprostředkovat další příjemný smyslový vjem uspokojující jejich nejdivočejší představy (bez dvojsmyslů). A k nim si mohou přidat ostré kytarové riffy, které do žánru roguelike patří jako knedle ke svíčkové. Škoda jen, že v tomto případě se brzy zají. Schválně jsem začal netradičně audiovizuálním zpracováním, jelikož je blyštivým pozlátkem celé hry a nejspíš i hlavním aspektem, který zaujme potenciální uživatele. Jenže po spuštění se postupně budou propadávat nezajímavou šedí až do hořkého konce. Ale vezmu to popořadě.

Zdroj: Upstream Arcade

S oteklým okem po ráně od Hellboyovy pravačky můžu uznat, že zbrusu nový děj v univerzu by vás mohl motivovat k absolvování zhruba deseti hodin hraní, abyste spatřili závěrečné titulky. Nedovolím si srovnání s komiksy, jelikož ty nemám přečtené všechny, ale s ohledem na pouhé vyprávění si troufám tvrdit, že Web of Wyrd je jako krátká, temná povídka inspirovaná tradičními pohádkami, ale v dospělejším podání, kterou byste si rádi přečetli na záchodě. Uteče vám s ní čas, ale nedokáže si vás dlouho udržet, a proto je lepší si ji dávkovat postupně. Oceňuji ale, že postava Červeného má svůj typický cynismus a smysl pro humor. Charismatický hlas mu propůjčil letos zesnulý Lance Reddick, který je snad v každé roli famózní, a taky zde svůj úkol zvládl na jedničku. Osobně mě ale trochu zamrzelo, že jsem neslyšel chraplák Rona Perlmana, který ztvárnil filmovou adaptaci Hellboye, a zároveň byl vypravěčem ve West of Dead, takže škoda, že spolupráce nadále nepokračovala. Dále pak narazíte především na nové postavy, ať už v řadách Úřadu paranormálního výzkumu a obrany nebo nepřátel, které ničím nevyčnívají, a zkrátka si k nim nenajdete žádnou cestu. Ostatně, nepomůže tomu ani příliš krátká herní doba.

Ne, radši knihu

Kratší tituly mi nevadí, jelikož nemám už tolik času na hraní, takže to bych vývojářům klidně prominul, ale musel bych za těch pár hodin dostat skutečný herní zážitek. Což je v případě Web of Wyrd zásadní problém, protože ten tu téměř chybí. Roguelike může některým lidem připadat stereotypní a frustrující, protože koho by bavilo dokola umírat, a tím se vlastně posouvat dál? Na otázku můžu odpovědět, že třeba mě, protože u dobře provedené „roguelikovky“ nikdy takové pocity nemáte, jelikož hra vám dává něco, co udržuje hladinu dopaminu na maximu (Slay the Spire), případně narazíte na prvky, kterými si každý průchod uděláte jiný (Hades – ano, vím, roguelite). Zároveň je nutné mít soubojový systém obohacený zajímavými RPG možnostmi viditelně vylepšujícími vaši postavu, abyste se z obou prvků posadili na zadek, protože pokud se tak nestane, no tak prostě se zvednete ze židle. To zrovna není cíl, kterého chcete u videohry dosáhnout.

Jenže Hellboy nic z toho nemá. Souboje s pár druhy nepřátel, které se v podstatě chovají stejně, pouze se liší vzhledem a odolností, jsou extrémně nezáživné a nejraději byste se uzavřeným arénám vyhnuli obloukem. Kromě silné pravačky používáte speciální a ultimativní útok s originálními animacemi, a vybranou střelnou zbraň, která má svou jedinečnou schopnost, jako například revolver umí omráčit protivníka, zatímco granátomet je výborný proti zbroji a vhodný na plošný útok. Nesmím zapomenout ani na krytí a úskoky. V podstatě souboj mi připomněl soulsovky, nikoliv obtížností – která nepředstavuje výzvu – ale stylem. Boj vypadá jako v reálném čase, ale lze si lehce všimnout, že je tahový. Uděláte tři výpady, a pak je na řadě soupeř, zatímco ostatní nepřátelé stojící kolem vás pozorují, co se děje, a zapojí se jen občas. A takhle se chovají všichni, včetně bossů, kteří mimochodem taky nestojí za nic. Absurdní pak je, když stojíte a sledujete chování protivníků, kteří rovněž jen hledí na vás, dokud jim načasování nedovolí udělat své tři útočné parády.

Korunu otřesnosti nasazuje kamera, respektive fokus na nepřátele, který umí zaostřit úplně jiné místo, zejména když chcete hodit kus kamene z tomu určeného rozbitelného objektu. Případně díky pohledu posazenému těsně za záda Hellboye máte fakt špatný přehled o okolí, takže s posledními životy běžíte naslepo a doufáte, že vás nikdo netrefí. Právě kvůli děsným a pomalým soubojům jsem měl problém u hry vydržet i pouhou hodinu, a každá aréna pro mě byla utrpením.

Nesmyslně je provedený i systém získávání RPG prvků vylepšujících například zdraví, houževnatost nebo schopnosti, a to permanentních i dočasně aktivovaných během úrovní, pro které potřebujete dvě různé měny. Samozřejmě neříkám, že obohacování musí být snadné, to se v tomto žánru ani neočekává, ale většinou aspoň na něco během jedné výpravy získáte dostatek prostředků. Zde bohužel můžete vymlátit celou úroveň a ačkoliv po cestě odemknete sloup s pasivními schopnostmi, tak vám už nemusí zbýt na nákup vylepšení, nebo v jiném případě se musíte do tohoto místa vracet již vyčištěnými prostory, což vzhledem k odstavci výš je vítané, ale i tak to nepřidává na zábavnosti a udržení pozornosti hráče. Rovněž level design je stejný ve všech pěti graficky odlišných oblastech, a až na jednu z nich jsem neviděl ani snahu, je čímkoliv originálně odlišit. Otravný je i občas vynucený backtracking pro získání klíče, abyste si odemkli postup do další oblasti.

Osobně Web of Wyrd nemohu s klidným srdcem doporučit, protože jde o značnou ztrátu financí a nakonec i času.

Z hlediska hratelnosti vývojáři selhali. Celé dílo na mě působí laxním dojmem, a jako typická ždímačka peněz z docela silné značky. Jako by si ve studiu řekli, že fanoušci jsou rádi, když si mohou zahrát za svého oblíbeného hrdinu, tak proč toho nevyužít, aniž by se snažili vymyslet opravdu jedinečný zážitek. Ale především tahle skupina lidí by si měla uvědomit, zda chce zásek svého rudého oblíbence podporovat. Osobně Web of Wyrd nemohu s klidným srdcem doporučit, protože jde o značnou ztrátu financí a nakonec i času, který můžete lépe využít třeba u komiksů. Pokud se však na vlastní nebezpečí rozhodnete vstoupit do jámy lvové, vzpomeňte si, že jsem vám sliboval jen rutinní a ne ve všech případech dotažený zážitek.