Harry Potter: Quidditch Champions

Famfrpál není nijak těžké pochopit, pravil Oliver Wood, když v Kameni mudrců seznamoval mladého Harryho Pottera s tímto oblíbeným kouzelnickým sportem. Tři střelci se snaží prohodit camrál jednou ze tří obručí, brankář se tomu snaží zabránit, dva odrážeči soupeřům komplikují život zákeřnými potlouky a mezi nimi pátrá chytač po zlatonce, jejíž chycení ukončí hru a v podstatě i zneváží veškerou snahu všech ostatních na hřišti. Po absenci famfrpálu v Hogwarts Legacy na něj nakonec přece jen došlo díky vlastnímu titulu Harry Potter: Quidditch Champions, který nám umožní zapojit se do sportovního zápolení nejen na bradavické půdě, ale poměřit také síly s těmi nejlepšími hráči z celého světa, ať už fiktivními virtuálními nebo těmi skutečnými. Otázkou však je, zda dokáže famfrpál v tomto zpracování obstát sám o sobě a navázat na oblibu dávného Quidditch World Cup z roku 2003.

Zápas začíná

Harry Potter: Quidditch Champions je plný rozporů, jelikož některé aspekty jsou zvládnuty dobře, jiné už tolik ne. Dobrou zprávou je, že mezi pozitiva patří samotné jádro hry s hratelností, které napomáhá výrazný zásah do původních pravidel famfrpálu, jak je předepsala J. K. Rowling. První změna se týká počtu hráčů, kterých je zde na hřišti v rámci jednoho týmu pouze šest namísto sedmi. Zdejší týmy hrají pouze s jedním odrážečem, což podle mě udržuje hru tak akorát zběsilou a nikoli přehnaně chaotickou. Přesněji řečeno je často na hřišti ještě o jednoho hráče méně, neboť chytač na koště nasedá až ve chvíli, kdy se vypustí zlatonka. Právě s tou se pojí druhá důležitá změna, která je pro hratelnost naprosto zásadní.

Čtenáři či diváci si jistě vzpomenou, že chycení zlatonky znamená zisk 150 bodů a okamžité ukončení zápasu, což ve většině případů znamená, že výhra připadne týmu, jehož chytač byl v honu na zlatonku úspěšnější. Chudáci střelci se všemi svými góly po 10 bodech, že? To v této hře nehrozí, jelikož bodové ohodnocení zlatonky bylo zredukováno na 30 bodů, což dokáže upevnit i obrátit skóre, ale v rozumné míře. Navíc poté zápas nekončí a zlatonka se může do hry dostat znovu. Podle zdejších pravidel se hraje do 100 bodů nebo do vypršení sedmiminutového časového limitu, v případě stejného počtu bodů dojde na náhlou smrt. I doba zápasu se mi jeví jako dobře nastavená a ideální pro dostatečné množství akce, aniž by začal nudit.

Zdroj: Warner Bros.

Samotný vstup do hry ovšem může působit dosti těžkopádně a upřímně se obávám, že první hodina až dvě řadu hráčů odradí. Na úvod nás čeká nepřekvapivě tutoriál, který na zahradě u Weasleyových provádí základy létání na koštěti a manipulací s ním a poté seznamuje s jednotlivými rolemi v týmu a jejich herním stylem. To je bohužel velice zdlouhavé až únavné, což platí i o prvních tréninkových zápasech. Jejich obtížnost je navíc až nesmyslně nízká a vyšší jsou v tu chvíli ještě uzamčeny v rámci odemykání postupem, proto nepředstavuje žádný problém během chvilky naházet skóre 100:0, ovšem bez jakéhokoli pocitu radosti z vyhraného zápasu či dobré hry.

Zhruba po hodině už ale konečně můžete nastoupit za jednu z bradavických kolejí a pustit se do zápolení o školní pohár. I to jde stále poměrně rychle a za chvíli máte hotovo, což mně osobně s pohárem nad hlavou přineslo spíše pocit zklamání než zadostiučinění. Žádná velká výzva se nekonala. S každou výhrou se vám začne kupit herní měna, body zkušeností, vylepšení, ale co z toho? Po tomto zhruba dvou až tříhodinovém úvodu ovšem nastal zlom a konečně se začalo něco dít. Ba co víc, hra začala být zábavná. Od třetího z pěti stupňů obtížnosti jdou konečně soupeři pořádně do útoku, nebojí se výpadů vůči vám nebo se až na doraz přetahují o zlatonku, případně vás dobře mířenou ranou shodí z koštěte. Tomu říkám panečku pořádná hra! Ale proč to trvalo tak dlouho?

Potlouk sem, potlouk tam

Na adresu hratelnosti musím říct, že si mě po tomto nemastném neslaném úvodu získala. Už po několika zápasech na hřišti jsem si zvykla na ovládání a naučila se obratně létat, smýkat, uhýbat i útočit, i když považuji za velký nedostatek nemožnost si přenastavit ovládání a jednotlivé akce na ovladači podle sebe. Nadešla tedy ideální chvíle na osvojení svého poslání v týmu. Střelec je v podstatě taková ta klasika, kterou známe z mudlovských, tedy pardon, běžných sportů. Hraní za střelce je zábavné a každé vytrhnutí camrálu ze soupeřova sevření je uspokojující, ještě více pak samozřejmě jeho úspěšné prohození obručí. Víte ale, co je ještě lepší? Když odpálíte dobře zamířený potlouk a zhatíte soupeři útok, chycení zlatonky nebo snahu vám to vlastním potloukem oplatit. Po několika hodinách jsem shledala, že bych byla ideálním odrážečem, navíc jsem se vyloženě vyžívala ve srážení známých postav z koštěte. Možná přece jen patřím do Zmijozelu, jak mi loni v Hogwarts Legacy určil Moudrý klobouk…

Zbývající dvě úlohy jsou bohužel o poznání slabší. Brankářův úkol je jasný, jeho chránění obručí je ovšem nezáživné a zábavu do jeho hratelnosti nepřinese ani možnost ostatním hráčům na hřišti umisťovat kruhy pro dobíjení energie. Chytač pak pro změnu prolétává podobnými zlatými kruhy, které za sebou zanechává zlatonka, kterými nabíjí měřič pro úspěšné chycení. Působilo to na mě spíš jako neuspokojivá povinnost, která vás částečně vyřadí z dobře rozehrané zábavné hry. A tím už se dostáváme k jednomu z problémů.

V singleplayeru je možné přepínat mezi všemi hráči dle libosti. Mně se například zalíbilo střídání střelce a odrážeče, kterého jsem volila místo chytače, když se objevila zlatonka. Raději jsem se zkrátka postarala o zneškodnění soupeřova chytače a později i odrážeče. V případě potřeby jsem převzala kontrolu a zlatonky se zmocnila sama, přičemž brankáře nechávám celou dobu dělat svoji práci automaticky. Ani sejmutí brankáře a rychlé přepnutí zpět na střelce není k zahození. Musím říct, že po zažití ovládání a na vyšších obtížnostech jde o rychlou, tvrdou a neúprosnou hru, která může být do posledních chvil vyrovnaná, a to se pro mě stalo tím nejlepším zážitkem. V čem tedy tkví problém? V multiplayeru.

Ačkoli se na hřišti hraje 6 na 6, ve skutečnosti je to 3 na 3, jelikož každý hráč zde zastává dvě úlohy, které může též přepínat a druhou obstarává uměla inteligence – brankář a střelec, odrážeč a střelec, nebo chytač a střelec. Bohužel jsem se ve většině případů setkala s tím, že spoluhráči (ale vlastně i soupeři) hrají jen jednu z rolí a druhou ignorují. To může jednak přinést výhodu druhému týmu, pokud hraje sehraně, ale negativně to ovlivňuje průběh a rytmus celého zápasu. A co vám budu povídat, týmovost většině lidí nic neříká, a proto raději letí s camrálem přes celé hřiště, aby ho hodili brankáři přímo do náruče, i když čekáte v ideální pozici na přihrávku. Pokud však narazíte na schopné a ochotné hráče, je to hned o něčem jiném, ale bohužel jsem neměla to štěstí tolikrát. Absenci týmového ducha však pochopitelně nemůžu vyčítat samotné hře.

Yer a wizard, Harry

Což o to, po několika hodinách bez přestávky jsem musela připustit, že se opravdu dobře bavím, ale jak dlouho to může trvat? Hře může srazit vaz nedostatek obsahu, jelikož v tomto ohledu jsem čekala podstatně víc. Tři turnaje – školní pohár, turnaj tří kouzelníků a mistrovství – jsou vše, co kampaň nabízí. Na začátku je krátká cutscéna, před zápasem se může objevit některá z postav a pronést jednu větu, na závěr se zaradujete a konec. Znovuhratelnost znamená jen volbu jiné koleje, jiné školy, jiné reprezentující země, ale nečekejte, že by se něco změnilo kromě hábitů a jmen, pomineme-li například agresivnější přístup Zmijozelu nebo Kruvalu. Nad rámec online hraní je zde ještě exhibice, která umožňuje si vybrat odlišné týmy a hřiště, což názorně ukazuje, že hra nemá moc co nabídnout – zahrada v odlišnou denní dobu, Bradavice napříč ročními obdobími, Kruval, Krásnohůlky, Koločary, aréna mistrovství… Zkrátka nic moc výběr.

Na první pohled hra vypadá jako free to play live service titul, který se vás bude snažit utopit v předmětech, bonusech a nákupech. To částečně dělá, ovšem s důležitým rozdílem, že vše je k dispozici jen za herní měnu a mikrotransakce neexistují. Jsou zde denní i týdenní výzvy a dále úkoly, které vás přesvědčují, abyste hráli totéž furt dokola, jen s jiným týmem. A vlastně to docela funguje, alespoň prozatím, avšak nejsem si jistá udržitelností. Hra bude muset nabídnout mnohem víc než jen možnost získat nové emoty nebo masku Hagrida jako z PS1. To snad spraví budoucí obsah, v rámci kterého má dorazit i plnohodnotný režim 6 na 6, ale je to něco, co bych čekala už nyní.

Zdroj: Warner Bros.

Celkově by se však dalo o hře říct, že s obsahem opravdu šetří. Absence příběhu by ani tak nevadila, ale cutscén uvádějících turnaje by mohlo být více, zvláště když už je budeme hrát stále dokola, stejně tak budeme sledovat opakující se oslavy týmu. V takovém případě by bylo alespoň fajn je přeskočit, i když jde jen o několikasekundové předěly, ale bohužel ani to není možné. A po 15 zápasech to začne být poměrně otravné. Ještě otravnější je ale komentář zápasů, který se bez přehánění začal opakovat už v tutoriál a často se stane, že hlášku o uzmutí míče uslyšíte třikrát během 10 sekund. Bez přehánění. K tomu dodám, že komentář je v nastavení zvuku oddělený a lze mu tedy snížit hlasitost na nulu.

Nad rámec chaotického a přeplácaného uživatelského rozhraní působí podobně i HUD ve hře, který si lze přizpůsobit jen částečně. Indikátory hráčů a jednotlivých míčů na hřišti jsou vizuálně příliš agresivní a rušivé, přičemž by určitě šly zpracovat lépe. Pochválit však musím ruchy, které jsou skvěle zpracované a člověk se díky nim dokáže orientovat v prostoru a vyhnout se například potlouku i bez textového upozornění. Hudba hrající v menu výborně zapadá do světa Harryho Pottera a je skvělá na poslech, mnoho skladeb ve hře však není a soundtrack je až nepatřičně skoupý. Grafická stylizace mě neurazila ani nenadchla. Je funkční, i když na můj vkus možná až příliš barevná a sytá, a dokáže skrýt například ne zrovna stoprocentně zpracovanou fyziku, ale rozhodně by si postavy na hřišti zasloužily více animací a okolí hřiště více detailů, když už ho čas od času vidíme nejen jako rozmazanou šmouhu.

Jaká je hra na PS4?

Ačkoli jsem hru převážně hrála na PS5, strávila jsem v ní i několik hodin na PS4, proto si myslím, že není od věci se alespoň krátce zmínit i o této verzi. Koneckonců dobře víme, že mnoho hráčů stále hraje na předchozí generaci konzolí. Naštěstí není nutné se nijak závratně rozepisovat, jelikož hra na PS4 běží bezproblémově a za zmínku stojí jen delší doba načítání, která je ale pochopitelná.

U Harry Potter: Quidditch Champions je nejdůležitější, že v základu funguje více než obstojně, ačkoli ji v tuto chvíli tíží nedostatky především stran obsahu a velmi pomalého rozjezdu, který může spoustu hráčů odradit. Jsem toho názoru, že má hra dobře nakročeno, aby si našla a hlavně udržela hráče, kteří by díky rychlým a zábavným zápasům pravidelně skočili na koště a vrhli se střemhlav za camrálem či zlatonkou. Potenciál zde je, a značný. Hru ovšem budou muset prověřit nejen hráči, ale i čas.