Grand Theft Auto: The Trilogy – The Definitive Edition

Pustit se do hodnocení remasterů a remaků je obecně pokaždé výzva. Snažit se spravedlivě zhodnotit kolekci Grand Theft Auto: The Trilogy – The Definitive Edition je doslova za trest. Tenhle obchod s nostalgií mnohdy sází spíš na emoce a vzpomínky než objektivní kvality. A tak je pokaždé třeba dobře zvážit, jak k testu přistoupit. Můžete omezit odpověď na otázku, zda původní hra obstála ve zkoušce časem. Ale stejně tak je možné předpokládat, že originál sám o sobě za pozornost stojí, když se dočkal vylepšené verze, a hodnotit jen technickou stránku upgradu. Na Vortexu se obvykle snažíme oba přístupy propojit. Ale už dlouho se nám nestalo, že by pověst a kvality předlohy stály v takového protikladu k lajdáckému zpracování nové edice.

Kompilace GTA III, Vice City a San Andreas je v tuto chvíli k dispozici na PC a nových i starých konzolí včetně Switche. Příští rok dorazí ještě na telefony a tablety. Ostatně primárně měl vývoj reedice na starost tým Grove Street Games, který vytvořil už starší mobilní a konzolové porty. Autoři nás do poslední chvíle lákali na celou řadu novinek. Slibovali například vysoké rozlišení, detailnější textury, nové modely, delší vykreslovací vzdálenost, lepší nasvícení a stíny, zrcadlení a odlesky, realističtější vodu i vegetaci, ovládání jako v GTA V, lepší gunplay, upgradovanou mapu, checkpointy, autosave a řadu dalších menších i větších upgradů. Na papíře to znělo všechno moc dobře, ale v praxi to funguje o poznání hůř, než jsme doufali. Nemůžeme tvrdit, že v remasterované kolekci tahle vylepšení nenajdete, ale zdaleka ne vždy padla na úrodnou půdu a vedle nich ji trápí i množství chyb a nedodělků.

Do Vice City nakonec komiksovější styl docela zapadne a vzal jsem ho na milost, ale v případě GTA III a San Andreas působí některé postavy spíš jako nechtěné karikatury a jejich stylizace popírá celkovou atmosféru.

Vše začíná už u vyšší cenovky. Za plnou cenu obdržíte sice tři kultovní hry, ale hráči od počátku přijímali toto rozhodnutí s rozpaky, protože správně vycítili, že když se nejedná o remaky, změny nepůjdou příliš hluboko. To je nesmírně důležité si neustále připomínat a opakovat. Definitivní edice, navzdory svému názvu, který příliš nereflektuje skutečnost, stojí někde na půl cesty mezi drobným faceliftem a úplnou předělávkou. Právě tahle nerozhodnost ji v mnohém škodí, protože autoři z neznámých důvodů ignorovali věci, které by si zasloužily větší péči, a na druhé straně zbytečně sáhli do oblastí, kde to nebylo podle mě nutné. Dobrým příkladem jsou třeba modely postav, které rozdělují fanoušky od prvního traileru, ale většině se nelíbí. Není úplně jasné, proč lidé dostali novou vizáž, která mnohdy popírá původní styl. Jejich kvalita je navíc silně nevyvážená a působí, jako by modely vznikaly v různých studiích. Třeba do Vice City pak nakonec komiksovější styl docela zapadne a vzal jsem ho na milost, ale v případě GTA III a San Andreas působí některé postavy spíš jako nechtěné karikatury a jejich stylizace popírá celkovou atmosféru. Nehledě na to, že řadu hrdinů autoři při omlazování hry omladili také a vypadají trochu jako vlastní děti.

S klidem přitom mohli vývojáři takovou pozornost přesměrovat třeba k dopravě. Ta by si zasloužila zahustit nad rámec původních možností a omezení, podobně jako navýšit počet chodců v ulicích. Dnes už by se auta nemusela zjevovat nedaleko vás a mizet, jakmile se otočíte. Nepříliš hezky působí i některé automobilové kolize a přísahal bych, že místy se vozy nechovají tak jako v originálech. Jinak ale nové ovládání, přepracovaný volič zbraní i rozhlasových stanic zasluhují pochvalu. Pohyb po městě je příjemnější a třeba na Switchi můžete využít i gyroskop. Samotné zaměřování a používání zbraní, přestože nabízí tři různé režimy a různou míru asistence, ale navzdory tomu srovnání se současnými hrami nesnese a střelbu jsem si dnes už nijak zvlášť neužíval. Mnozí naopak určitě využijí zjednodušený sprint, nebo možnost upravit si velikost titulků, ačkoli jinak není hra na různá nastavení přístupnosti nijak zvlášť bohatá, což je také škoda. Titul se mohl otevřít hráčům s hendikepem, kteří si původní hry neužily. I to by měl být smysl remasteru.

Zdroj: Rockstar Games

Grafika jako taková se samozřejmě liší hru od hry, jak se vyvíjely originály. Většina vylepšení ale mohla trilogii alespoň teoreticky prospět. Primárně jsem kolekci testoval na PS5, ale hrál také na Switchi. Na nejvýkonnějších konzolích mě nemile překvapila nutnost vybrat si mezi kvalitou obrazu a frameratem. Myslím, že nechci tak moc, když očekávám od 20 let starých her, že poběží ve vysokém rozlišení i s maximem fps a nebudu muset volit ze dvou kompromisů. Nakonec jsem sáhl po režimu výkonu, protože dávám přednost plynulejšímu zážitku, ale i tady se setkáte s propady fps. Na Switchi nic nevybíráte, ale jen stěží bych to v tomhle konkrétním případě označil za výhru. Obraz má nízké rozlišení i na poměry této platformy, je neostrý, rozmazaný a kolísající nízký framerate by budil rozpaky i u nejnovějších a nejpěknějších her. Všechny verze pak shodně trápí některé efekty počasí. Ačkoli se vývojáři pyšní těmito modernizovanými funkcemi, třeba zpracování deště se skutečně nepovedlo a efektivně vám brání ve výhledu a orientaci do té míry, že se člověk musí ptát, jak je možné, že si toho někdo během vývoje nevšiml a v téhle podobě komické provazy vody poslal do světa.

Hodně se namluvilo také o delší vykreslování vzdálenosti. Ačkoli vyšší dohlednost je sama o sobě papírově výhodou a pomáhá lepší orientaci v honičkách, kvůli doskakující dopravě se stejně nemůžete spoléhat jen na výhled. Ostatně přímo před vámi se zhmotňují i překážky jako silniční zátarasy nebo zavřené brány. Podobně blízko okolo vás se “rodí” i vegetace. Nechtěným vedlejším produktem velké vykreslovací vzdálenosti je ale obnažení, jak jsou z dnešního pohledu původní světy až komicky malé. Přišly o svou mlhu a pověstný opar, který skrýval, že nejde ani tak o města jako spíš malé lunaparky s kulisou měst. Navíc se přes zjevnou snahu autorů při přechodu z technologie RenderWare na Unreal Engine změnila barevná paleta a nálada jednotlivých her. Liberty City už není tak temné a připomíná spíš město ze čtyřky. Vice City sice stále probarvují zářící neony, které se rozpíjejí do noci, ale o část někdejší křiklavosti hra opět přišla. A San Andreas zase pozbylo svůj žlutooranžový nádech a opar, který se obvykle vznášel nad metropolí. I když šlo svého času o technologické finty, které měly ulevit omezenému hardwaru, byly tak dobře vymyšlené, že na nich stála část atmosféry, kterou dnes postrádám.

Na rozdíl od postav se mi líbí nové modely aut, které skutečně prokoukly, přestože si zachovaly svůj původní styl a retro charakter. A dokonce jim dělá dobrou službu i trochu kýčovité zrcadlení.

Ačkoli měl tým věnovat mimořádnou pozornost nasvícení, i v tomto smyslu novinka občas zklamává. Některé scény se utápí ve tmě, i když původní verze tím netrpěly. Stejně tak si nevzpomínám, že bych dřív zaznamenal tolikrát nevyvážený zvuk, kdy postavám není skoro rozumět. Jednotlivé složky audia si samozřejmě můžete upravit, obvykle to ale člověk nemá vůbec zapotřebí. A když už jsme nakousli ozvučení, je pochopitelně velká škoda, že hry nenabízí kompletní soundtrack podobně jako některé předchozí reedice. Na poli licencované hudby sice nakonec není situace tak špatná, jak to zprvu vypadalo, ale jde o další důvod, proč upřednostnit klasiku před remastery. Pokud ji tedy máte. Nicméně musím říct, že v tomto případě bych vydavateli věřil, že se pokusil udělat maximum, aby hudba zazněla v rozsahu, který bude co nejblíž originálu.

Přestože trilogie čelí zdrcující kritice a bylo by možné ještě dlouho jmenovat důvody, pro které coby modernizovaná verze selhává, neznamená to, že si nezasluhuje jedinou pochvalu. Některá vylepšení a novinky jednoznačně vítám. Potěší automatické ukládání nebo možnost instantně zopakovat neúspěšnou misi, i když klidně i v rámci ní mohl přibýt nějaký checkpoint, jak je dnes už zvykem. Alespoň na nových konzolích je i přes drobné výkyvy výkonu hra hezky svižná a zbavila se nepříjemného mazání a trhání obrazu v animacích, které bylo místy typické pro nejstarší verze. Na rozdíl od postav se mi líbí nové modely aut, které skutečně prokoukly, přestože si zachovaly svůj původní styl a retro charakter. A dokonce jim dělá dobrou službu i trochu kýčovité zrcadlení a další moderní efekty, jako jsou dešťové kaluže. Znovu jde ale o pozlátko, které se lépe zabydlelo v pestrobarevném Vice City než temném Liberty City.

Podtitul definitivní edice působí v kontrastu k realitě spíš jako nechtěný vtip. Autoři trestuhodně promarnili potenciál vdechnout klasikám úplně nový život a ve svém snažení fatálně selhali, protože předlohám spíš ublížili.

Největší výhodou kolekce jsou ale samotné hry. Bez nadsázky mě překvapilo, jak skvělé tituly to pořád jsou. Jasně, že zejména první dva díly opravdu zestárly a hratelnost a vyprávění u open world akcí je dnes úplně někde jinde. Ale kromě toho, že můžete na ploše trilogie sledovat důležité první evoluční kroky trojrozměrných městských akcí, jsem ocenil i něco, co mi dnes už podobné hry nenabízejí. Přímočarost a svižné tempo. Tituly skoro okamžitě startují, nezdržují vás dlouhými úvody, rychle se prokousáte naprostými základy a jednoduše hrajete. Příběh tehdy autoři dávkovali v krátkých, ale úderných cut scénách, které jdou rychle k věci. A samotné mise možná byly méně vynalézavé, ovšem současně úspornější, pokud jde o čas. Některé mají ve své průkopnické naivitě až arkádový charakter. Prostě mnohdy děláte ty nejzákladnější věci, které by dnes už vývojářům neprošly. Tehdy ale byly úplně nové a revoluční pro ně, stejně jako pro nás. A také můžete na ploše těchto tří her sledovat, jak se postupně stávaly čím dál složitější a nabalovaly na sebe různé doprovodné funkce, aktivity, minihry a úpravy.

Legendární hry, jakými GTA III, Vice City a San Andreas bezesporu jsou, ani v nepovedené kolekci zcela nezaniknou. Nedočkaly se ale ani zdaleka péče, jakou by si vzhledem ke své pověsti zasloužily. Nevolám nutně po plnohodnotném remaku, chápu, že jde o remaster, který má vlastní mantinely. Ale s takovou reputací se pojí také velká odpovědnost a i jako remaster nefunguje novinka dobře. Hru navíc pronásledují četné bugy, glitche a chyby, které přitom nebyly originálům vlastní. Podtitul definitivní edice působí v kontrastu k realitě spíš jako nechtěný vtip. Autoři trestuhodně promarnili potenciál vdechnout klasikám úplně nový život a ve svém snažení fatálně selhali, protože předlohám spíš ublížili. O to víc zamrzí, že Rockstar stáhl původní hry z prodeje, což je rozhodnutí, které možná bude muset ještě přehodnotit. Vydavatel namísto toho, aby vytvořil ultimátní kolekci, raději honil autory modifikací kvůli malichernostem. A nakonec neměl dost sebevědomí na to, aby médiím poskytl před vydáním review kódy nebo zveřejnil víc videí, z nichž by bylo vše patrné. Ve světle skutečného stavu kolekce se člověk jen obtížně dokáže ubránit podezření, že šlo ze strany Rockstaru o kalkul a záměrné zatajování.