Godfall

Vzpomínáte si ještě na tu vzrušující chvíli, kdy byla loni v prosinci představena první hra pro PlayStation 5? Jmenuje se Godfall, stojí za ní přibližně 70členné studio Counterplay Games a už od prvních okamžiků na sebe strhávala pozornost díky nablýskané grafice a celkovému vizuálnímu stylu. Vývojáři o technickém zpracování často a rádi mluvili, až se mohlo zdát, že zcela opomíjí i další, neméně podstatné aspekty. Logicky tak přichází na přetřes až nyní, kdy je hra konečně venku a kdy si ji mohou vedle PS5 verze užít také hráči na počítačích. Se slovem užít bych ale trochu šetřil, nepatříte-li k opravdu oddaným fanouškům akčních RPG, případně looter slasherů, jak zní podle autorů oficiální žánrové zařazení.

Malá velká hra

Godfall je malá hra, ačkoliv se snaží všemožnými způsoby svůj nezávislý původ utajit. Malé studio se sedmesáti zaměstnanci se ale jednoduše nemůže rovnat velkým AAA týmům a právě tenhle nerovný boj, který Counterplay Games podstoupili zcela dobrovolně, považuji za základní kamen problémů, kterých má Godfall povážlivě. Když nemáte dostatek lidí, přehnané ambice vás dovedou k tomu, že nebudete mít v přiděleném čase k dispozici adekvátní množství obsahu. Je navíc velmi pravděpodobné, že hra nebude náležitě odladěná a také finální testování zřejmě neproběhne tak důkladně, jak by si titul zasloužil. Proto není z mého pohledu možné, orazítkovat takový titul tou nejvyšší cenovkou, zvýšenou navíc s příchodem nové generace konzolí až na hranici 2000 korun. Tento nesoulad, který na vás bohužel dýchne už po prvních několika hodinách hraní, je bohužel určujícím faktorem veškeré kritiky a během odemykání dalších lokací a soubojů s hrstkou bossů jsem nemohl přestat myslet na to, kolik si vývojáři za PS5 verzi účtují.

Zdroj: Gearbox Publishing

Téměř vše, na co v tomhle mixu Destiny, God of War a Diabla narazíte, se dá označit za průměrné. Příběh, na který jsem se těšil díky přiznané inspiraci mými oblíbenými spisovateli fantasy, je bohužel jen prázdnou schránkou. Hra se k němu odvolává v podstatě jen proto, aby dala ten nejzákladnější význam vašemu počínání, nenarazíte v něm ale ani na zajímavé postavy, ani na nečekané zvraty, natožpak na poutavé cutscény. Orin, za kterého hrajete a jehož identitu, včetně pohlaví, měníte tím, jaké si vytvoříte a následně obléknete brnění, bojuje proti svému bratrovi, který se chce stát bohem. To je z nepříliš dobře vysvětlených důvodů nepřípustné a jediné, co zbývá, je zdivočelého Macrose potrestat zabitím. Nejprve je tedy nutné odstranit z cesty všechny jeho mocné přívržence, vzorec vám ale bude zřejmý už po dokončení úkolů v prvním ze tří dostupných světů a mohu vám prozradit, že se v nastavené šabloně až do konce nic zásadního nezmění.

Jste míček, pingpongový míček

Čekají vás krátké rozhovory s kovářem, schopným vylepšovat vaše zbraně a éterickou bytostí střežící Sedmou svatyni. Problém je, že obě postavy se nachází v centrálním HUBu a poměrně často se stává, že vás hra vybídne, abyste se mezi nimi na ploše asi 20 metrů pohybovali jako pingpongový míček. Vždy z toho důvodu, abyste si vyměnili dvě tři věty a příběh se mohl dále odvíjet. Nezřídka se navíc stává, že oduševnělý dialog, doprovázející konec proběhnuvší mise, s sebou přinese další skillpoint, abyste jich náhodou neměli málo a mohli je libovolně utratit v šachovnici vašich schopností. Poté už vás čeká jenom pohled na mapu a výběr další mise, ať už hlavní, či vedlejší, na čemž nesejde, protože mezi nimi nebývá valných rozdílů. Veškeré vaše počínání se bude v rámci každého světa odehrávat ve třech čtyřech lokacích, které se za chvíli naučíte zpaměti a jejich zpracování jen podtrhuje přesvědčení, že vývojáři s množstvím obsahu značně zápasili. Tím, jak se nemění lokace, nemění se ani její osazení nepřáteli, které vždy najdete v malých arénách, čekajíce na vysvobození z nuzného života k smrti určených NPC. Když se vám zadané úkoly podaří splnit, případně k nim přidáte i splnění bonusových, garantujících o trochu lepší kořist, vracíte se zpět do HUBu a opakujete vše výše popsané. Počítat navíc musíte i s tím, že je potřeba pro další postup v příběhu sesbírat vždy dostatečné množství zástupných run jednotlivých elementů, čímž se nevyhnete drobnému grindování.

To by samo o sobě zavánělo opravdu pořádným průšvihem, ale nebojte, zase tak zle na tom Godfall není. Kořením každé lootovací hry je pochopitelně důraz na svižný souboj a neustálé modifikování výbavy, což vývojáři v tomto případě alespoň z části splňují. Přiznávám, že začátek hry na mě působil mdle a nezajímavě, musím ale po téměř 15 hodinách strávených v Godfallu potvrdit, že souboj v pozdějších fázích má něco do sebe a přináší s sebou záblesky jistého uspokojení. To samé se dá říct o zbraních, které tu a tam vypadávají z beden či padlých protivníků – někdy máte zkrátka radost, že jste získali lepší meč, protože právě ten jste si velmi oblíbili, ale z nových a použitelných kousků máte jen dýky nebo palice. Z druhé strany si ale nepředstavujte, že hra vybízí k oslavám pokaždé, když objevíte něco nového. Naopak, Godfall trpí na nízký počet jednotlivých typů zbraní, naopak přehnané množství jejich variant s jen minimálními rozdíly v sekundárních vlastnostech a obecně nepřehlednou záplavu dalšího harampádí.

Čeho moc, toho moc

Upřímně, moje vnímání nových předmětů se tak u zbraní zúžilo jen na sledování útočného čísla a vše ostatní, jako jsou kameny pro obnovu zdraví, prapory s dalším vylepšením statistik nebo amulety či prsteny jsem vyměňoval jen nárazově a sporadicky. Rozhraní se totiž snaží být maximálně nepřívětivé a například nedovoluje vybavit se žádným předmětem či zbraní, neprohlížíte-li si je přes záložku vybavení. Přitom máte k dispozici vlastní sekci s logickým členěním, kde se ale můžete na věci maximálně jen dívat, případně je rozkládat na jednotlivé materiály. Problém také je, že když na kartě výbavy řešíte například dvojici prstenů, po zvolení vhodného kousku se kurzor v hlavní nabídce přesune na začátek, takže musíte nesmyslně opět sjíždět na úroveň prstenů a všechno tohle dělat pořád dokola je opravdu otrava. Hře by prospělo značné odlehčení celé nabídky a zefektivnění postupu vpřed. Zcela symptomatické je nakonec i přerozdělování skillpointů na šachovnici 5×5 polí, s následným 5stupňovým zlepšováním každého skillu. Vaše atributy nebo například možnost kritického zásahu se kvůli tomu zvyšují jen o jednotky procent a to je přesně něco, co v přímém souboji nepocítíte.

Nejvážnějším problémem ale zůstává skutečnost, že hra před vás v podstatě neklade žádnou výzvu, a pokud zemřete, díky checkpointu se do hry vrátíte klidně i doprostřed bitvy, ve které zůstává započítáno poškození, které jste protivníkům udělili.

V momentě, kdy dojde na střet s protivníky, jde o co nejefektivnější a nejrychlejší způsob, jak se s nimi vypořádat. Lehký útok, těžký útok, úskok a modifikátory navázané na konkrétní zbraně jsou to jediné, na čem skutečně záleží. Čili jestli jsem před krátkou chvílí zrovna zvýšili svojí sílu o dvě procenta, nebo o čtyři, mi bylo ukradené. Mnohem větší starosti mi dělala podivná setrvačnost pohybů, nemožnost obyčejným způsobem vyskočit a hlavně nefungující uzamykání vybraných cílů. Jednou funguje, jednou nefunguje, jindy si nevšimnete, že je protivník vůbec zaměřen a do toho všeho se lock z neznámých důvodů vypíná, když to nejméně potřebujete. Trpí tím zejména orientace v prostoru, bez ohledu na možnost rychle se otočit o 180 stupňů pomocí d-padu a kupodivu tomu žádným způsobem nepomáhá ani haptická odezva, jejíž podání je v rámci prvních her pro PS5 zřejmě nejslabší. Nejvážnějším problémem ale zůstává skutečnost, že hra před vás v podstatě neklade žádnou výzvu, a pokud zemřete, díky checkpointu se do hry vrátíte klidně i doprostřed bitvy, ve které zůstává započítáno poškození, které jste protivníkům udělili. A kupodivu se to týká i soubojů s bossy, byť tam se zdraví zpravidla vrací k určeným bodů na ukazateli zdraví konkrétního protivníka. O to ale hůř, když skutečně vypjatých soubojů je ve hře jen hrstka a zbytek potyček se odehrává za doprovodu stále se opakujících typů nepřátel.

A co multiplayer?

Godfall nabízí také online kooperaci až pro tři hráče, kteří mohou procházet příběhovými i vedlejšími misemi společně. Na základě toho se upravuje obtížnost hry, která ale defacto jen kopíruje přístupnost singleplayeru. Důvodem, proč o multiplayeru není v recenzi žádná zmínka, natož přímé hodnocení, vychází jednoduše z toho, že online hra není spojena s žádnou formou matchmakingu a spojení probíhá výhradně s přáteli z vašeho seznamu. Musím se proto ptát - hraje někdo Godfall? A mohl bych se na to podívat?

Z vod průměru tak nakonec hru nevytahuje ani grafické zpracování, které je sice na první pohled okouzlující, ale čím jste hlouběji, tím víc připomíná spíše technický benchmark. V režimu obrazové kvality jsou dobře patrné efekty ray tracingu a ve hře se leskne i to, co by se snad ve skutečnosti lesknout vůbec nemělo. Jenže tím přijdete o framerate, který klesne na úroveň 30 fps s tendencí klesat ještě hlouběji, nacházíte-li se uprostřed válečné vřavy. Téměř nezbytné je proto přepnout do režimu výkonu a spoléhat se na 50-60 fps, které hra na PS5 dokáže docílit. O jisté detaily v grafice sice přijdete, ale jsem rozhodně daleko od snahy označit Godfall po vizuální stránce za nezajímavý. Vizuálně si jej pamatovat zřejmě budete dlouhé roky, na všechno ostatní ale v záplavě podzimních a nadcházejících jarních hitů ale zřejmě rychle zapomenete.