Gears Tactics

Už jste někdy přemýšleli nad tím, čím byste v životě nechtěli být? Já docela nedávno, přibližně čtrnáct dní dozadu, když vývojáři z Firaxis doslova odnikud vytáhli spin-off XCOMu s podtitulem Chimera Squad a s nonšalantní samozřejmostí ještě nezapomněli dodat, že hra je hotová a vyjde za několik dní. V té chvíli jsem docela jistě věděl, že bych nechtěl být zaměstnancem studia Splashe Damage, které se několik let snažilo skloubit sérii Gears of War právě s XCOMem a vnadilo hráče na vydání Gears Tactics. Jen si to představte – snažíte se o palácový převrat v žánru tahových taktických strategií, aby se ukázalo, že král pořád žije a nechce dát svou kůži bez boje. V takové chvíli prostě nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a věřit, že roky práce hráči ocení. A i když nevím, jak jste na tom vy, já jsem Gears Tactics oceňoval zleva, zprava, spoustu hodin a myslím, že nebudu mít problém oceňovat i několik dalších dní.

Olověná taktika

Bez mučení přiznávám, že se mi asi nepodaří skrývat nadšení, které ve mně novinka z dílen studia Splash Damage během hraní vyvolávala. Pokud máte rádi XCOM, nenašli jste se ve Phoenix Pointu a třeba vám nesedla stylizace Mutanta, největším spoilerem téhle recenze bude pro někoho možná trochu předčasné konstatování, že je Gears Tactics opravdu skvělá hra. Nabízí totiž smysluplný kanonický příběh, který předchází všem známým událostem, nápadité herní mechanismy, vynikající grafickou prezentaci a až na občasné výjimky adekvátní výzvu, kterou musíte zdolat v typickém stylu Gears of War. Tedy bez zbytečného courání a s hlavní sveřepě namířenou k nepříteli.

Zdroj: Xbox Game Studios

Pokud se ptáte, o co jde, jako studijní materiál bych doporučil komiks The Rise of RAAM, případně román Gears of War: Bloodlines. Právě v nich se totiž mluví o Ukkonovi – stvořiteli ohavných monster v řadách locustů – kterému je v Gears Tactics potřeba naplácat na zadek ještě před tím, než na scénu vstoupí Marcus Fenix a jeho partička svalnatých kamarádů. Na druhou stranu se ale sluší dodat, že o Gears of War nemusíte vědět vůbec nic, abyste si hru užili a pochopili ji. Stačí si vychutnávat velmi povedené custcény, které jednak skvěle vypadají a jednak v nich, zdá se, hrají herci s výrazem a emocemi, které vcelku spolehlivě oddalují myšlenky na to, že o žádné třeskutě originální sci-fi vlastně nejde. Partičce hrdinů, vedené Gabrielem Diazem – otcem Kait z hlavní linie Gearsů, hází osud klacky pod nohy, ne vždycky se mezi sebou shodnou, ale ve výsledku kdesi pod chromovaným hrudním plátem obřího brnění chápou, že porazit zlo je to nejdůležitější. Gears Tactics rozhodně nešetří zajímavými momenty i zvraty, a pokud nejste obeznámeni s výše uvedeným čtivem, budete přibližně v polovině hry docela koukat. Všechno do sebe přitom spolehlivě zapadá a nestojí v rozporu s tím, co se odehrálo v ostatních hrách. Naopak, dojde i na několik pěkných pomrknutí směrem k veteránům série a možným dovysvětlením některých budoucích událostí.

Tak trochu jiný XCOM

Abyste došli na konec přibližně 15hodinové kampaně, čekají vás tři akty plné hlavních i vedlejších misí. Vstupovat do nich budete s hrdiny i obyčejnými vojáky, pro všechny ovšem platí, že si je nemůžete vytvořit ani pojmenovat. Hrdinové navíc nesmí zemřít, čímž Gears Tactics ztrácí část atmosféry her tohoto žánru a čas od času vás přinutí k restartu mise nebo načtení jednoho z hrstky záchytných bodů, které si přetnutím vývojáři daných předělů odemykáte. Není to příliš otravné, pokud hrajete opatrně, určitě ale nastaly momenty, kdy bych se pro vyšší dobro s některou ztrátou smířil, jen abych se mohl přes těžký úsek posunout dál. Důležité je však dodat, že pravidla hry a nastalé okolnosti vám poměrně často nedovolí sestavit úderný tým pouze z nepostradatelných hrdinů a vzhledem k tomu, že na obyčejné rekruty se žádná ochrana nevztahuje, boj o život jednotek z Gears Tactics tak úplně nezmizel. Stejně jako možnost jednotlivé postavy vzhledově odlišit – v mém případě tedy spíše sjednotit – a přidat jim adekvátní výbavu i schopnosti.

Nejsou Tactics jako Tactics

Málokdo ví, že aktuální iterace Gears Tactics není první, která kdy měla vzniknout. Ještě v éře Xboxu 360 chystali vývojáři z Epic Games strategii, která měla být ovládaná Kinectem a měla nést kódové označení Gears of War: Tactics. Podle informací VGleaks byl ale projekt zrušen v roce 2012 a vzhledem k tomu, že následně koupil práva na značku Microsoft, Epic se už ke strategii nikdy nevrátil. Paradoxní je, že aktuální hra naopak na konzole nemíří, i když její vydání na Xboxu One či Xbox Series X lidé z The Coalition nikdy úplně nezavrhli.

Bavíme se o vylepšování výstroje i zbraní, resp. o aktivních a pasivních skillech, které hrají obrovskou roli a vedle vlastní střelby na nich přímo závisí osud jednotlivých misí. Každou z pěti dostupných tříd rozvíjíte čtyřmi potenciálními směry, vtip je samozřejmě v tom, že v jednom průchodu hrou nemůžete odemknout úplně všechno, což částečně vyvažuje možnost naklikaný strom resetovat a vybrat jiné schopnosti. V hlavní roli jsou čísla a procenta, nezřídka také bonusy, vyvážené adekvátními postihy, a na vás pak je, abyste z toho uvařili funkční celek. Konkrétně můžete pomocí skillů jednotky léčit, dávat jim o akci navíc, zastrašovat nepřítele, blokujícího úzký průchod, přidávat si sílu či přesnost střelby, nebo si zajistit, že po úspěšném zabití protivníka daná jednotka automaticky bez vypotřebování dalšího akčního bodu přebije svou zbraň. Celý systém funguje perfektně, umí klepnout přes prsty, když je tým příliš jednostranný a zároveň přináší skvělé momenty, kdy na poslední chvíli vhodnou kombinací skolíte posledního protivníka a otevřete si cestu k cíli.

Vzhůru na ně!

Vlastní hraní probíhá poměrně přímočaře. Bez jakékoliv mřížky, ale stále s omezeným dosahem pohybujete s jednotkami po velmi detailní mapě, snažíte se přebíhat z krytu do krytu a ve vhodných intervalech střílet po všem, co se hne. Během toho musíte otevírat bedny, osvobozovat zajaté vojáky, bránit obsazené body, utíkat před pásmem dopadu bomb nebo rozbíjet Ukkonovy výtvory, aby na vás nemohl poslat něco většího. Náplň misí se přirozeně začne po nějaké době opakovat – zvlášť v případě vedlejších misí, které navíc musíte v Gears Tactics odehrát tak jako tak, abyste se posunuli dál. Dobrému pocitu nicméně pomáhá odzbrojující grafika, pravidelná změna prostředí i denní doby a narůstající obtížnost, kdy stejné kulisy přináší ve dvou misích úplně odlišný zážitek. Není to ale něco, co bych chtěl úplně přehlížet – na nechvalně proslulé výplňové questy určitě narazíte a když jsou jimi oddalovány příběhové posuny, mohou vás při delších herních seancích začít trochu otravovat.

Co se týče oné obtížnosti, hra nabízí čtyři úrovně s volitelnou možností režimu Ironman, který nedovoluje předčasně restartovat misi, pokud uděláte chybu. Rozdíly jsou mezi nimi samozřejmě velké, ani jedna úroveň se ale nevyhnula občasným problémům s umělou inteligencí. Jednoduše řečeno, buďto je úplně hloupá, nebo v kritických momentech podvádí. To první se projevuje například zcela nesmyslným nabíháním před hlavně připravených vojáků, to druhé zase nerespektováním fog of war a sebevědomým nabíháním do míst, která jako na potvoru nejsou bráněná a odkud jde zaútočit na odkrytou jednotku. V kombinaci s tím, že některé mise musíte dokončit do určitého počtu kol nebo v nich kupředu spěcháte z jiného důvodu, připravte se na hektické a trochu frustrující chvíle, které však lze i díky zmiňovaným checkpointům překonat, a navíc nejsou železným pravidlem každého střetu. Třešinkou jsou nicméně velké souboje s bossy, které ukončují jednotlivé akty příběhu a jsou velmi příjemným osvěžením jinak vcelku tradiční hratelnosti. Bossové jsou vážně obrovští, přesně v duchu Gears of War, mají několik fází a hned ten první vás docela potrápí. Další dva už prozrazovat nechci, slibuji ale, že i u nich se pořádně zapotíte.

Patnáct, nebo čtyřicet, jak chcete…

Vzhledem k tomu, že se Gears Tactics prodávají za plnou cenu, možná se ptáte – a co dál? Co po těch 15 hodinách strávených v kampani? Kromě toho, že můžete hru odstartovat na vyšší obtížnost, vám po dohrání hra nabízí v podstatě nekonečnou plejádu vedlejších veteránských misí, které by se měly neustále generovat a brát vás znovu a znovu na místa, která jste už prošli v příběhu. Vždy s jinými nepřáteli, jinak složeným, ale adekvátně silným týmem a s trochu jinak rozmístěnými body dané mise. Nic dalšího ovšem Gears Tactics nenabízí a hra se plně spoléhá na singleplayerový obsah. Motivací, proč hrát dál, jsou v bednách ukrytá vylepšení a kosmetické blbiny, případně získání všech skillů na stromu schopností. Uznávám ale, že ne všem to může stačit, bez ohledu na to, že tímto způsobem lze ve hře natočit i desítky dalších hodin.

Třešinkou jsou velké souboje s bossy, které ukončují jednotlivé akty příběhu a jsou velmi příjemným osvěžením jinak vcelku tradiční hratelnosti.

Ani tyhle nedostatky mi ale ve výsledku nezabránily v tom, abych se při hraní Gears Tactics skvěle bavil a jsem přesvědčený, že zejména fanoušci tohoto žánru nákupem neprohloupí. Potěšení ale budou zcela jistě i kovaní hráči Gearsů, kteří si třeba chtějí rozšířit povědomí o světě hry a podívat se na ni z jiné perspektivy. Gears Tactics je navíc dostupná vedle Steamu také prostřednictvím Game Passu, takže cesta k ní není tak nákladná, jak se může zprvu zdát a skvělé zábavě tak doopravdy nestojí nic v cestě.