Flintlock: The Siege of Dawn

Novozélandské studio A44 v roce 2018 debutovalo kooperačním akčním RPG Ashen, které z hlediska recenzí hráče dosti rozdělovalo. A zdá se, že stejným případem bude i Flintlock: The Siege of Dawn, ačkoli k němu vývojáři přistupovali jinak. Hra je opět říznutá souls stylem, i když v mírnějším podání v podobě soulslite, a s hrdinkou Nor se vydáváme napravit svou chybu, prodírat se zástupy mrtvých nepřátel ohrožujících svět a pokořit bohy, kteří si začali až trochu moc vyskakovat. V ruce sekyru, ve druhé pistol – koneckonců křesadlový zámek není v názvu jen tak – na zádech pušku a po několika peripetiích i boha Enkiho v podobě lišky po boku. A to je popravdě asi to jediné, co o příběhu potřebujete vědět. Důležité však je, že bohové musí padnout, ale cesta k nim je lemovaná dalšími nepřáteli i nesnázemi, jimiž je nutné se probojovat.

Bohové!

Ostatně proč rovnou nezačít u boje, který je tím hlavním a naštěstí i tím nejlepším, co Flintlock nabízí, ač s připomínkami, třeba ohledně malé variability nepřítel. Rychlý úvod nás seznámí se vším, co budeme potřebovat do začátku, abychom se po nutném nezdaru sami vydali na cestu. Prim v boji hraje sekera a sestává se z tradičního útoku, blokování, parírování a uskakování. Potud nic objevného. Jsme však ve světě, kde se nešetří střelným prachem, tudíž nedílnou součástí výbavy a boje je pistole. Ta může být i katem, ale lepší využití najde jako pomocník během obrany, kdy jí lze přerušit soupeřův neodrazitelný útok, a přijde vhod i v častém obklopení výbušnými sudy.

Zbraně s křesadlovým zámkem ovšem zrovna nepatřily mezi ty, jejichž nabití zabere jen chvilku, ale zde se naštěstí nabíjí sama díky útoku na nepřítele, což nijak nevytrhává z boje. Později však vezmeme na rameno i velkou pušku, která se již musí nabíjet ručně, dokáže však jednou dobře mířenou ranou vyřídit nepřítele jednou provždy. K tomu ale musím poznamenat, že střih a záběr na takovouto likvidaci dost často vypadá nechtěně komicky. A pak zde je ještě Enki, jenž není jen společníkem na pokec, ale sám se může zapojit do boje, proklít nepřátele a oslabit je, případně ve velkém zničit nabitým útokem. Do toho jsou k dispozici tři větve dovedností, které se postupně proplétají a lze vybírat z vylepšování pro zbraň, boj nebo magii. Zajímavé vychytávky pak svému nositeli propůjčí kusy vybavení, které je možné nacházet po světě a též vylepšovat díky surovinám.

Nabito a odjištěno

Boj na mě zpočátku působil lehce rozpačitě, což měly na svědomí i ne úplně dokonalé animace, jež nakonec mohou být více smrtící než sami nepřátelé. Ne vždy jsou u protivníků čitelné, občas se zdá, že by jejich pohyb ani neměl být proveditelný, a bohužel ani Nor není bez viny a má vlastní hlavu. V jejím případě je občas nutné ji skoro až prosit, aby laskavě poslechla pokyny udávané ovladačem. Přesto se po zpřístupnění více možností a zažití ovládání a rytmu stává boj poměrně zábavným. Pomáhá tomu i multiplikátor, který funguje například podobně jako v Devil May Cry. Když se vám daří, získáváte bonus k tzv. reputaci, jež zde zastává hlavní měnu. Čím déle řetězíte útok nebo jej doplňujete akrobatickými kousky, tím je bonus vyšší. Zásahem se ovšem bonus resetuje, ale o reputaci získanou v základu nepřijdete. Zároveň je možné si ji nárokovat kdykoli a s jakoukoli hodnotou multiplikátoru. To podporuje agresivnější a nápaditější styl hraní, kdy se vyplatí si hrát se zbraněmi a kombinovat útoky. Smrt znamená ztrátu veškeré reputace a jeden pokus se pro ni vrátit, klasika.

Bohužel pro Flintlock však hra v ničem zvlášť nevyniká, spíše většinu věcí dělá přinejlepším průměrně.

Flintlock se neinspiruje jen v souls titulech, přičemž z fromovek se nejvíce nabízí Bloodborne právě kvůli palným zbraním. Na mysl mi často přicházelo nové God of War, a to nejen kvůli kosení bohů, ale i kvůli interakci s Enkim, jindy šlo o Greedfall a Vampyra, z poslední doby pak i letošní Banishers. Bohužel pro Flintlock však hra v ničem zvlášť nevyniká, spíše většinu věcí dělá přinejlepším průměrně. Kupříkladu na svět se docela hezky kouká a nabídne nějaké ty hezké scenérie napříč třemi odlišnými oblastmi, i když grafika mezi špičku rozhodně nepatří. Celá mapa ve výsledku působí dost genericky a zaměnitelně s leckterým RPG, nedá se jí však upřít, že je poměrně zábavné ji objevovat. Flintlock je rozumný a nepřehání to s obsahem ke sbírání a objevování, tudíž se mi průzkum světa a pátrání nezajedlo. Nejzábavnější je hledání tajných zákoutí a tradiční zpřístupňování zkratek prostřednictvím portálů, jimiž lze po aktivaci rychle přelétávat – to je působivé, zábavné i praktické společně s rychlým přesunem mezi oltáři určených k odpočinku a regeneraci nebo osvobozenými vesnicemi s kavárnami. Se zbytkem hry je to už ovšem slabší.

Příběhový režim?

Jak již bylo zmíněno, příběh hry není zrovna tahákem. Respektive příběh hry spíš není. Expozice je dosti vágní, ve hře není mnoho cutscén, které by prohlubovaly příběh a k postavám se mi nepodařilo si vytvořit žádný vztah. Vlastně by se dalo říct, že si u většiny z nich nepamatuji ani jména, tudíž mě ani příliš netrápil jejich osud. Docela mě pobavilo, že hra nabízí i příběhovou obtížnost. Svět je mrtvý, rozhovory nezajímavé a v horším případě i špatně napsané, a když už lze s někým promluvit, týká se to nabídky zahrát si sebo, což je tamní desková hra. Nebudu lhát, nakonec mě ale dost bavila. Dokonce i bossové a bohové působí nezajímavě a paradoxně mi jako mnohem zapamatovatelnější přišlo pár vedlejších úkolů, například setkání s vojáky.

Dabing by nutně nemusel být špatný, kdyby herci nemuseli odříkávat tak podivná slova a kdyby postavy samotné svým zpracováním a především mimikou působily více uvěřitelně. Ve výsledku jsem jediný uspokojivý střípek příběhu nalezla v konverzacích mezi Nor a Enkim, ačkoli jej též nikam sami o sobě příliš neposouvají. Oba jsou ovšem alespoň sympatičtí i dobře herecky zahraní. Jen by se tedy hláškami v boji nemuseli tolik opakovat. A podobně nevýrazný jako příběh je bohužel i soundtrack.

K dokonalosti daleko

Hlavní problém Flintlocku vidím v jeho nedokonalosti a nerozhodnosti vývojářů, přičemž často se zdá, jako by hře zbýval i rok do vydání a že jí ještě nebyl udán jasný směr. Na každém kroku je vidět, že je hra nezačištěná, ale mnohem horší je pocit, že různé aspekty zkrátka nejsou dotaženy do konce. Skákání a lezení je poměrně štědré, co se týče míst, kam se můžete dostat, ale hra už s vašimi dvojitými skoky a dashy příliš nepočítá, tudíž vás každou chvíli můžou zradit nejasné kolize a plošinovkové pasáže jsou utrpením. Kolize rády narušují i postavy, ať už jde o cutscény, bojové střety, ale nejčastěji hlavně přímo Enkiho.

Zdroj: A44 Games

Napříč světem pak chybí poměrně dost ruchů a zvuk celkově je velice nevyvážený a rušivý, navíc nerespektuje prostor, a tak například těsně za svými zády uslyšíte nepřítele chystajícího se do boje, ačkoli se nachází úplně jinde. Kamera v boji mívá často problémy v uzavřených lokacích a s překážkami ve scéně, které ráda zabírá namísto vás a protivníka. Hledání výbušných sudů pro postup do další lokace též nepatří mezi nejzábavnější prvky hratelnosti a často dokázalo narušit jinak alespoň plynulé hraní. Zde pak svou službu odvedly i časté a nepříjemné pády, jež se začaly objevovat asi od půli hry.

Nemohu říct, že bych během hraní nebavila, ale mnohem častěji jsem se zamýšlela nad tím, kolik by bylo ze strany vývojářů potřeba udělat k tomu, aby se Flintlock: The Siege of Dawn stal povedenou hrou a důstojným představitelem žánru. Respektive hrou, kterou bych si mohla užít bez připomínek na každém kroku či skoku, jak autoři ambiciózně zamýšleli. Nakročeno měl totiž dobře, ale výsledek trpí mnoha problémy.