FIFA 20

Možná to nechcete slyšet, možná to trochu bolí, ale série FIFA stagnuje. Už v loňské recenzi jsme změny nehodnotili tak pozitivně jako v předchozích letech a bohužel se nedá říct, že by si vývojáři z poměrně negativních recenzí něco odnesli. Aktuální ročník sice láká na zcela nový režim Volta, který má hře vdechnout nový život prostřednictvím pouličních zápasů a na ně navázaného příběhu, ale jde veskrze o jedinou výraznější změnu od loňského roku. Vše ostatní zůstává při starém, a to včetně chyb a dlouho kritizovaných nedostatků.

Kapka naděje

Podobně jako u recenze NHL 20 ale začněme tím, co se vývojářům povedlo, byť to tentokrát bude opravdu spíš o opakování věcí předešlých. Liga mistrů či Evropská liga a s nimi spojená kompletní televizní grafika i atmosféra během zápasů. To je něco, co lze považovat za poměrně cenný lup i rok poté, kdy lidé z EA převzali otěže po Konami. Vše je na svém místě, můžete sehrát celý ročník od skupinové fáze, případně si jen zahrát přátelák, nastavený jako finále obou těchto soutěží a licenci naplno vytěžit. Další povedenou záležitostí je samozřejmě vizuální zpracování, zejména pak v detailech obličejů a jednotlivých stadionů. Na tomto místě FIFA pocitově překonává aktuální ročník Pro Evolution Soccer a působí bohatším dojmem i na poli animací či oslavných kejklí po vstřelených gólech. Také komentář je mnohem živější a nechybí ani fráze pro chvíle, kdy se na hřišti nic atraktivního neděje. Vše ostatní ale skutečně stahuje hodnocení letošního dílu směrem dolů.

Co se týče Volty, prvních pár minut si možná budete říkat, že se vrací FIFA Street, nový režim však v první řadě postrádá legendární arkádové kličky a finesy. Ne snad, že by v zápasech třech čtyřech hráčů proti sobě nebylo možné uplatnit systém z velkých mačů, ale pořád to není ono. Důvodem je pravděpodobně snaha, zpracovat pouliční fotbal realisticky, což ale z krátkých zápasů činí poměrně generickou a na pohled ne zrovna atraktivní podívanou, kterou rozbíjí jen pestrost jednotlivých hřišť s mantinely, od kterých se míč perfektně odráží a vnáší do hry trochu taktiky. Mnohem lépe nicméně koncept funguje na ploše futsalových klání s pěti hráči, brankářem a velkými brankami, která se alespoň v mých očích stávají jedinou trvanlivější záležitostí Volty. A pokud jste si náhodou mysleli, že příběhová část nahradí režim Cesta, pak budete zklamaní i s vědomím, že v loňském roce už Alexův příběh za mnoho nestál. Voltu totiž tvoří směsice postav se zcela plochými charaktery, jako je správňák, podrazák, nebo otloukánek (hlavní hrdina/hrdinka) a od toho se odvíjí i hloupoučké dialogy, předvídatelné scény a všechno to ostatní, z čeho si děláme obyčejně legraci při sledování špatných seriálů či filmů. Sluší se nicméně dodat, že Volta funguje na principu postupného odemykání zápasů v jednotlivých metropolích a posunování směrem ke světovému šampionátu. Průchod Voltou nicméně nemůžete příliš ovlivnit, nepočítáte-li do toho měnící se oblečení vaší postavy a spoluhráčů, kterého jsou – bez velkého překvapení – doslova tuny.

Ne pro samotáře

Vedle Volty, kterou lze hrát o samotě, nebo do zápasů na jedné konzoli přizvat kamarády, je hlavním singleplayerovým režimem kariéra, právě zde ale lidé z EA naplno demonstrují, jak jim jsou hráči ukradení. Nedošlo na opravu bugu, kdy za ostatní týmy často nenastupují ti ani zdánlivě nejlepší hráči. Po několika sezónách přestane fungovat výběr týmů do evropských soutěží. Stále za vašimi zády probíhají zcela neuvěřitelné transfery. A po zápasech, které skončí divokým remízovým výsledkem se reportér dotazuje na to, proč byl zápas tak nudný. Tohle všechno pak měl přebít systém tiskových konferencí a morálky týmu, velmi podobný aktuálnímu Pro Evu, a to včetně možnosti vytvořit si vlastního trenéra, ovšem bez možnosti nechat jej na tiskovce skutečně promluvit. Podobně jako Konami, také EA sáhli k titulkům, bezpohlavnímu hudebnímu doprovodu a němému klapání pusou. Neefektivně se pak jeví i promluvy s hráči, nebo přepracovaný systém potenciálu a růstu atributů, na základě čehož beztak nejde nic o budoucnosti konkrétního hráče cokoliv smysluplného zjistit. Jedním slovem katastrofa a velmi nepříjemný smích do obličeje těm, kdo zkrátka nechtějí hrát online.

Přibyly také nové odměny v balíčcích, takže ještě víc než kdykoliv předtím budete hnáni chemickou touhou provádět malý a jistě nezávadný fotbalový hazardík.

Pokud vám multiplayer nevadí, máte o zábavu postaráno – královsky hýčkaný režim FUT se dočkal přepracované správy týmu, nabídne vám kilometr odměn, pokud jste FUT hráli loni a sype na vás nové sezónní výzvy, díky kterým je  hraní radost i ve chvílích, kdy jste už dosáhli na vrchol a ve vašem fiktivním týmu běhají hvězdy nebo legendární hráči minulosti. Přibyly také nové odměny v balíčcích, takže ještě víc než kdykoliv předtím budete hnáni chemickou touhou provádět malý a jistě nezávadný fotbalový hazardík, abyste toho měli víc než možný protivník a byli připraveni na všechny eventuality. Ani tak se ale nedá říct, že by se koncept FIFA Ultimate Team nějak výrazně změnila, což ale lze na základě jeho příjmového potenciálu vcelku pochopit. Nebaví-li vás, můžete se směle pustit do Pro Clubs, nebo drtit klasický výkop se stále stejně bohatou nabídkou herních pravidel a možností, jako loni, a nutno přiznat, že rozjet minisérii s kamarádem o pohár mistra svačináře, je pořád vcelku zábava. Nad rámec toho jsme ale s výčtem obsahu skončili, a pokud se vám vkrádá myšlenka, že toho tedy mnoho není, pak vás o opaku přesvědčovat nemůžeme.

Možná trochu netradičně jsme si pak na závěr schovali hodnocení vlastní hry, která se rozhodně nedá označit za špatnou, ale také ne za bůhvíjak skvostnou. Oceňujeme snahu pozměnit přístup k bránění, které máte nyní plně v moci, zároveň to ale znamená, že vám už AI v podstatě v ničem nepomůže. Nový systém zahrávání standardních situací je fajn, můžete určit směr, razanci i rotaci míče, a to včetně pokutových kopů, běda vám ale, budete-li chtít hrát s někým lokálně. Svůj úmysl zkrátka neskryjete, což je pro gaučové bitvy poměrně klíčové. A pak tu jsou přihrávky. Ty chirurgicky přesné pasy, které téměř vždy najdou svůj cíl, na milimetr přesně na nohu, až je zbytečné snažit se centrovat, nebo vymýšlet něco kreativního. Jistě, vše jde přepnout na manuál, pak ale bez tréninku netrefíte míčem ani stodolu a ruku na srdce, kdo z rekreačních hráčů má skutečně čas věnovat se kvalitnímu hernímu tréninku? Buď jak buď, i to málo změn nepřispívá k lepšímu a celkový dojem z kdysi prominentní fotbalové série klesá na hranici průměru. Navíc pamatujte, že před lety nebylo všeobecné kralování FIFY žádnou výsadou a časy Pro Eva se mohou vrátit. Piemonte Calcio by mohlo vyprávět…