Elden Ring: Shadow of the Erdtree

Dlouho očekávaná pozvánka dorazila a jsem si jistý, že nejeden z řad vás čtenářů má na 20. června zařízené volno nebo očekává zákeřnou nemoc, která ho upoutá na lůžko před televizi. Není se čemu divit, vydání jen mála her se významem rovná malému státnímu svátku jako je tomu v případě Elden Ringu, který si již před více než 2 roky zajistil pevné místo na našich pevných discích. Není tak paradoxem, že rozšíření Shadow of the Erdtree zaujímá v kalendářích hráčů stejně důležitou pozici, zvláště když se jedná o nejambicióznější přídavek studia FromSoftware a komplexnější kus hry, než jaký dokáže mnohá konkurence vyprodukovat ve formě samostatného titulu. Je čas oprášit vaše zapovězené postavy a připravit je na strastiplnou pouť následující šlépěje Miquelly, poloboha, který se vzdal své krve a masa, aby náhle zmizel v alternativním světě plném stínů a tajemství!

Osmichodové degustační menu bolesti

Elden Ring netřeba představovat, titul definující aktuální generaci konzolí patří mezi nejvlivnější RPG současnosti a nic z trakce neztrácí ani 2 roky po vydání. Naopak, s novým přídavkem potenciál hry nadále sílí, a abyste měli představu o jaké porci zážitků se tu bavíme, začněme netradičně čísly. Očekávejte minimálně 40 hodin hratelnosti, 1 obří kus nové mapy, 8 nových kategorií zbraní a nepočítaně množství silných zážitků. Bavíme se o tak masivním kusu hry, že by ji autoři mohli vydat jako samostatný spin-off a nikdo by ani nehnul brvou. Bavíme se o hře, která ačkoliv staví na částečně recyklovaném obsahu a herních prvcích, dokáže nadále silně překvapovat, vytvářet tísnivé situace a odměňovat hráče se smyslem pro exploraci. Je to ale právě příběhové dějiště, které hráčům nastavuje nový směr a na každý osvětlený kus historie přidává na vršek hromádky další kryptický náznak možné budoucnosti.

Postava Miquelly byla v původní hře jednou z nejvíce diskutovaných osobností, kterou hráč nikdy neviděl živou nebo v originální podobě. Aby také ne, bratrské dvojče dnes již kultovní přísňačky Malenie, jež rozbrečela mnoho silných jedinců, hraje v celé boží konspiraci významnou roli. Původně jste Miquellu mohli zahlédnout na trůnu Moghwynova mausolea, kde se na piedestalu vystavuje kokon s jeho ostatky a kde začíná i vaše slibné putování. Ano, mezi řádky čtete správně, nové rozšíření startuje za polovinou hry, musíte tím pádem porazit několik bossů, abyste se mohli o nový obsah vůbec ucházet. A jedním ladným dotykem oslizlé tlející ruky se tak přesunete do světa stínů a bující války s příznačným názvem Shadow Realm.

Motiv Miquelly vás tak doprovází po celou dobu a je oproti hlavní hře překvapivě přímočarý. Následujete šlépěje zmizelého boha, zatímco vám na vaší cestě více či méně pomáhají jiné postavy s jejich vlastními motivy, přičemž cesta ke objevení vede přes desítky bossů a na konci vaší poutě budete stát na hromadě mrtvol. Tvůrci opět volí tajemný a mnohdy nepřímý způsob vyprávění, který je často prodaný skrze level design, nepřátelé a výbavu, na menší ploše, než jakou zaujímal hlavní titul je pro hráče ovšem snazší se držet pomyslné nitě, přesto však řada původních otázek a teorií zůstává nevysvětlená a nebyli by to mistři z FromSoftu, kdyby do haldy spekulativních informací nepřihodili další vodítka a úplně nové motivy potenciálně pomrkávající po možné budoucnosti značky.

Ve stínu stromu

Jste tak vrženi doprostřed válčícího světa, kde vojska Zlatého řádu decimují lokální obyvatelstvo, které se rozhodně nebojí bránit útlaku. Do směsice zmaru jsou navíc zapojeny mikropříběhy lokací a NPC, každý boss a každý kousek vybavení má ve světě své místo a mapováním jejich původu si dokážete udělat obrázek o historii nového světa. Pravda, abyste kompletně absorbovali příběhové pozadí a spojitosti mezi elementy, budete muset strávit několik hodin na YouTube a vytvářením sítí vztahů, ale jsou to právě něžné nuance mezi věcmi a postavami, které dělají ze Shadow of the Erdtree tučný zážitek. Pakliže jste schopni mistrně číst mezi řádky, oceníte potemnělou náladu nového světa o to více.

Největším hrdinou ovšem nejste vy, dokonce ani lokální zlouni nebo obří Erdtree trčící se nade vším. Je to mapa, její design, struktura, pojící aspekty a koncept, který přímo oslavuje odvážné průzkumníky prostřednictvím rozesetých dungeonů a předmětů, a to i na místech, kde byste je možná tak úplně nečekali. Hidetaka Mijazaki před vydáním tvrdil, že nová mapa zaujímá velikost obdobnou rozsahu celého Limgravu z původní hry, což není nepravda, působí rozhodně ještě o trochu větší. Mnohem zásadnější je ovšem struktura mapy mající přímý dopad na navigaci. Na mnohem menší ploše je totiž nahuštěno výrazně více důležitých a jinak zajímavých bodů v podobě dungeonů, táborů, minibossů, ale i neoznačených míst, díky čemuž je menší geografická plocha oseta mnohem hustší sítí zajímavostí a nepovinných míst, která skrývají nejedno tajemství.

Otevřená mapa je navíc prošpikována hustou sítí zkratek, a tak je pohyb po ní mnohonásobně rychlejší, efektivnější a hlavní lokace jsou propojeny z více stran. Navzdory tomu se očekává, že v Shadow of the Erdtree strávíte minimálně zmíněných 40 hodin, realističtěji se ovšem bavíme o spíše 50 až 60, což je způsobem i rozšířenou vertikalitou, kde se mnoho lokací nachází i nezávisle nad sebou. Takže byť bychom se mohli bavit o Limgravu ve smyslu dvourozměrné šíře, legendární a všemi hráči milovaný praotec souls žánru nezmínil onu hustotu a nespočet vertikálních bodů, které dělají z přídavku mnohem větší kus hry, než se původně čekalo. Co to pro vás znamená v praxi? Vzpomínáte si, jak jste se snažili vybrat film na Netflixu nebo se pokoušeli ve stavu ukrutného hladu objednat dovoz jídla domů, jen abyste pod tlakem nezměrného počtu možností strávili hodinu scrollováním v aplikaci?

Průzkumnická kocovina

Zhruba tak se budete cítit i při hraní datadisku, ale samozřejmě v mnohem pozitivnějším duchu. Koncepce mapy a jejího obsahu vás každou chvíli staví na rozcestí, musíte se rozhodnout kam odbočíte, jaký dungeon navštívíte, zdali se máte vydat doleva a pokročit v hlavní příběhové lokaci nebo se pustit do prozkoumávání útrob nepovinné lokace, která vás potenciálně dovede k dobře střeženému pokladu a warpne vás na druhý konec mapy. Shadow of the Erdtree na to jde tak dobře, že hned v několika případech se návštěva běžně vypadající jeskyně změní v teleport do úplně nové, a ještě rozsáhlejší lokace, která střeží jedny z nejtěžších a nejepičtějších bossů v historii žánru a jsou to právě tyto momenty, které oddělují zrno od plev a které jdou ještě dál v aplikaci monumentálních zážitků, než jde hlavní příběhová linka.

BEZ ÚSPĚCHŮ A TROFEJÍ

Shadow of the Erdtree neobsahuje nové achievementy a trofeje. Nemusíte hledat na Redditu ani se ptát svých kamarádů, vývojáři se záměrně rozhodli původní set achievementů nerozšířit, což ze hry nedělá výjimku. Například ani DLC pro Dark Souls nepřidávalo žádné nové meta odměny, což dělá z Bloodborne a rozšíření The Old Hunters jediný dodatečný titul obsahující nové achievementy. Alespoň si prozkoumávání světa stínů užijete bez nutkavé potřeby neustále civět do návodu.

Možná jste stejně jako já strávili více než 100 hodin prozkoumáváním základní hry a stejně jako já budete ohromeni novými scénami a jejich silou v praxi, ať už se bavíme o souboji dvou draků, do kterého se i vy zapojíte takřka omylem. O pádech do temných propastí, které končí potyčkami s tajnými boss a skvělou odměnou. Je to právě vizuální komunikace a nazvučení, které dává atmosféře extrémně silný náboj. Vizuální styl nadále dělá divy i v případě hry, jejíž technická kvality grafiky nutně nesplňuje moderní standardy a působí i nadále relativně jednoduše proti jiné AAA konkurenci. Přesto se tvůrcům daří tuto realitu kompenzovat ještě výraznějším uměleckým stylem, který se mnohem snáz prodává dohledností. Jelikož je nová mapa menší, je i jednodušší si pouhým pohledem spojit její klíčové body, ať už se bavíme o příběhově kritické věži Belurat, z níž lze dohlédnout například na vršek draky zamořeného pohoří Jagged Peak nebo žlutavé vršky pevnosti Reprimand na náhorní plošině Scadu Altus.

Každé místo je jedinečné a každé si zapamatujete, právě k objevování se budete upínat nejvíce, jelikož ve smyslu herních mechanismů nepřináší rozšíření nic extra nového. Ano, největším prohřeškem novinky je, že se nesnaží výrazně inovovat na úrovni hratelnosti a pokud byste náhodou byli ve stavu maximálního přesycení originální hrou, Shadow of the Erdtree vás dorazí a neuděláte nutně chybu, když si mezi sousty dáte trošku pauzy. Na straně druhé, bavíme se o jedné z nejdůležitějších her posledních 2 let, která nabízí absolutně čitelný a očekávatelný obsah, můžeme se tedy právem zlobit na autory, kteří nám dali více porce pokrmu, který už v základu chutná sám o sobě senzačně? Vlastně ani nemůžeme… Zajímavější jsou ovšem okolnosti, za nichž se do nového světa podíváme.

Obtížnost na steroidech

S ohledem na umístění se očekává, že budete minimálně na levelu 100, přičemž rozšíření nabízí obsah i pro mnohem větší šarže. Když se budete držet hlavní linky, tak ano, level 100 je v základu použitelný, jakmile ovšem sejdete z cesty, narazíte na pár zapeklitých soubojů, kde se zapotíte i s postavou na úrovni 200, jako tomu bylo v mém případě. Tvůrci upřímně nedělají moc dobrou práci v komunikaci balancingu a tak není problém na mapě porážet nepřátele jak prasata jednou ranou, jen abyste v koutku mapy narazili na monstrum, které vám ukousne 80 % zdraví jedním škrábancem. I pro tyto situace připravili tvůrci nový a kompletně volitelný systém pasivních vylepšení. Ve světě nacházíte roztroušené úlomky stromu scadutree, jejichž zkonzumováním si pasivně zvětšíte sílu a odolnost, ale pouze izolovaně na nové mapě. Bonus, který toto požehnání nabízí, nedělá ze hry procházku růžovým sadem, ale aspoň trošku sráží rozdíly mezi vámi a koncovými bossy, kteří jsou stejně nekompromisní jako pompézní.

Právě čtení popisků často odhalí unikátní chování v jinak zdárně běžných předmětech, což je aspekt, který je oproti původní hře ještě více zohledněn a je skvělou motivací při zdolávání obtížných částí.

Právě i díky větší obtížnosti vás vývojáři více nutí využívat nové vybavení a když máte problémy s jedním typem nepřítele, spíše, než na grind run byste se měli zaměřit na třeba i krátkodobou revizi vašich zbraní a brnění. Skvělým příkladem je souboj s nejmenovaným drakem, který se při prvním kontaktu zdá být nemožný. To až do doby, než si vzpomenete, že jste v přilehlé kobce našli obří katanu, která shodou náhod skvěle funguje na dračí nepřátele. Právě čtení popisků často odhalí unikátní chování v jinak zdárně běžných předmětech, což je aspekt, který je oproti původní hře ještě více zohledněn a je skvělou motivací při zdolávání obtížných částí. Jsou tu ovšem i ne tak úplně pozitivní vlivy původní tvorby FromSoftware a těmi jsou situace, kdy se vás autoři snaží za každou cenu nachytat pofidérně postavenými nepřáteli, kteří často čekají za rohy tak, aby vás mohli nachytat těmi nejlevnějšími triky, které jako by se naučili ve varnsdorfských nonstopech.

Jakmile naskočíte do hry, můžete změnit i způsob hraní díky 8 novým zbraňovým kategoriím, které příjemně vykrývají prázdné mezery v již tak bohatém repertoáru. Já jsem osobně jsem přirozeně přeskočil na těžké katany, které kombinují výhody v aplikaci krvácení a současně nabízí drtivou sílu obřích mečů. Nejzábavnější jsou ovšem nové bestiální drápy, které do už dost agresivního pohybového setu běžných drápů vkládají ještě více chaosu. Připomínáme i přítomnost pěstní disciplíny, lehkých obřích mečů nebo atypických parfémových láhví, které, jak asi čekáte, neskrývají voňavá aromata, ale smrtelné mixy. Připočtěte si k tomu plnou hrst nových kouzel, talismanů a použitelných předmětů, které nedají vašemu sběratelskému obsedantně kompulzivnímu syndromu spát a které dělají z každé nové lokace potenciální zlatý důl plný pokladů.