eFootball PES 2020

Co kdybychom si pro jednou odbyli všechny rádoby vtipné komentáře na konto sportovních her hned na začátku? Update soupisek, nesmrdět doma a jít si raději zahrát ven, dvaadvacet milionářů honících se za kulatým nesmyslem, kapříci a blikanec. Bylo by to k fotbalu všechno? Fajn, tím mají splněno lidé, kteří sportovní hry pravidelně nehrají nebo hrát nechtějí a můžeme se klidně přesunout k tradičnímu porovnávání jednotlivých ročníků mezi sebou. V případě Pro Evolution Soccer to navíc bude letos poměrně napínavé, vzhledem k tomu, že série prochází už na první pohled mnohými změnami a přitvrdila i ve vyjednávání o licencích. Krátce po spuštění hry ale pochopíte, že to hlavní se – zaplať pánbůh – ještě stále točí kolem samotného hraní. Dokonce bez ohledu na to, že se ve skutečnosti letošní díl jmenuje eFootball Pro Evolution Soccer 2020.

Hned na úvod vás mohu ujistit, že změna názvu je jen kosmetickou záležitostí a rozhodně se nedá říct, že by hra rázem kladla větší důraz na esport, jak vývojáři z Konami dopředu avizovali. Herní nabídka je veskrze standardní, na pohled až minimalistická, a dá vám instantně přístup ke všem očekávaným herním módům. Od rychlého zápasu, přes online hru, skrývající se právě pod označením eFootball, až po oblíbenou Master League, která bývá nad rámec režimu MyClub hlavní motivací, proč hrát Pro Evo od vydání aktuálního ročníku až po vydání ročníku nadcházejícího. Skrze menu se pak samozřejmě dostanete i do editačního centra, k čemuž hra sama vybízí od prvního spuštění a dokazuje, že pro vývojáře jsou absentující licence stejně důležitým tématem, jako jsou pro hráče. Na druhou stranu je ale nutné doříct, že kromě anglické, španělské a druhé italské ligy jsou všechny ostatní soutěže licencované a není jich zrovna málo. Hrát můžete francouzskou, belgickou, nizozemskou, dánskou, skotskou, portugalskou, ruskou, švýcarskou, tureckou, argentinskou, brazilskou, chilskou, čínskou, thajskou a nakonec i suadskoarabskou ligu. Tolik tedy k tomu, že by PES neměl co nabídnout, byť chápu, že chybí hlavně Bundesliga, jejíž tří týmy – Bayern, Schalke a Leverkusen – naleznete spolu se Spartou a Slavii alespoň ve zbytku evropských celků.

Může to znít jako klišé, ale během zápasů doopravdy cítíte, že hráči mají skutečnou hmotnost a že si míč může dělat po sérii odrazů takřka cokoliv.

Nechme ale vyjmenovávání toho, co ve hře je, a co v ní chybí – jak už jsem řekl v úvodu, to podstatné se děje na trávníku a pocit ze hry je i v porovnání s povedeným loňským dílem pozitivní. Pokud jste dlouhé roky hráli konkurenční FIFU, možná vás při spuštění zápasu v PES 2020 překvapí, jak blízko si jsou na tomto místě obě hry svoji prezentací. Nástup hráčů, choreo v hledišti, první slova komentátorů a nakonec i grafika se sestavami, či prostřihy na trenéry. Po úvodním hvizdu se nicméně naplno obnaží rozdíly, díky kterým nedají dlouholetí fanoušci Pro Eva na svou sérii dopustit, a na mysli mám především pohyb hráčů a chování míče. Může to znít jako klišé, ale během zápasů doopravdy cítíte, že hráči mají skutečnou hmotnost a že si míč může dělat po sérii odrazů takřka cokoliv. Současně s tím mám pocit, jako kdyby bylo v aktuálním díle mnohem více místa na hřišti a ještě víc záleželo nejen na načasování přihrávek, ale jejich přesném zacílení. Při troše snahy tak můžete pro útočící spoluhráče najít nečekané uličky a vybídnout je ke krásně zpracovaným a náležitě zakrouceným střelám. Přijde mi také, že akce vytvořené některým z hvězdných hráčů jsou odvážnější a nápaditější, což odpovídá realitě a výsledné situace působí velmi věrně. Radost z nich ale nemáte vždycky, vzhledem k tomu, že je pocit z většího prostoru obvykle vyvolán nepochopitelnými lapsy obrany.

Legendy

Součástí režimu myClub jsou také hvězdy nedávné fotbalové historie, které můžete získat podobně jako jakékoliv jiné hráče do své sestavy. Jsou mezi nimi esa typu Oliver Kahn, David Beckham, Lothar Matthäus, Patrick Vieiera, ale také Pavel Nedvěd. Zároveň je nutné počítat s tím, že vás budou něco stát a Konami se na tomto místě snaží udat i speciální "legendární" edici hry, která vám automaticky hned na startu myClub jednoho slavného hráče věnuje. Přesto jde o jediný vysloveně agresivní prvek loot boxů/mikrotransakcí ve hře, za což od nás mají vývojáři pochvalu.

Nestává se to v každém zápase, ale dost často na to, abyste si toho během hraní všimli, a i klidnou povahu jako jsem já to dohání k, řekněme, razantnímu odložení ovladače na stolek v obývacím pokoji. Jednoduše řečeno, bránící hráč občas míč zcela ignoruje, i když k němu má v danou chvíli nejblíže a mohl by se ho bez problémů zmocnit. Nevím proč, nevím, jak tomuhle problému předejít, když zrovna stíhám útočníka jiným obráncem, ale děje se to přesně v těch chvílích, které už další zaváhání nesnesou. Pak už je to zpravidla šedesát na čtyřicet, sedmdesát na třicet, v neprospěch golmána, který řeší nastalou brejkovou situaci a umíte si asi představit ten zmar, když se něco takového stane v online utkání dvakrát za sebou. Jistě, pořád je možné, že jsem jenom nekopa, ale sám z takových situací můžu těžit ve hře proti umělé inteligenci i živým hráčům a pocitově se dějí na obou stranách ve stejné míře. A je to rozhodně škoda, protože jinak hra působí velmi plynule, díky nižší rychlosti máte možnost se na chvíli zastavit či rozhlédnout a prostřednictvím nové televizní kamery s pevným uchycením uprostřed hlavní tribuny a citlivým zoomem máte pocit, že sledujete skutečný fotbal. Padají nádherné branky, brankáři až na občasné veleskoky chytají konzistentně a to ještě nebyla řeč o přihrávkách. Ty přihrávky! Pefektní, účinné, jedndouše precizní.

Při startu Master League si už nemůžete vytvořit vlastního trenéra, ale musíte vybrat jednoho z předpřipravených, mezi kterými ale na druhou stranu figurují fotbalové persóny jako Diego Maradona, Johan Cruijff nebo nový trenér Sparty Roberto Carlos.

Dobrému pocitu pak samozřejmě pomáhá obecně velmi líbivá grafika, která možná trochu ztrácí v detailech neoscanovaných tváří či účsech, ale exceluje na poli barevného nádechu a osvětlení. Příjemné rovněž je, že rozdíl mezi krátce střiženým a trochu zarostlým trávníkem nejen vidíte, ale také cítíte, třeba na rychlosti pohybu míče. Použitý FOX Engine pak vyniká i v cut-scénách, kterými je opatřen režim Master League a přináší do hry slibovaný nádech jakéhosi příběhu, okoukaného od FIFY. Na tomhle místě ale mohli grafici z Konami svůj čas vrhnout jiným směrem, protože jde o zcela zbytečnou a do výsledku se nijak neprojevující složku, která navíc působí polovičatě. Předně, při startu Master League si už nemůžete vytvořit vlastního trenéra, ale musíte vybrat jednoho z předpřipravených, mezi kterými ale na druhou stranu figurují fotbalové persóny jako Diego Maradona, Johan Cruijff nebo nový trenér Sparty Roberto Carlos. To je jistě příjemné, problém je ovšem ten, že v předpřipravených cut-scénách nemluví a všechna rozhodnutí, která učiníte na tiskových konferencích nebo při vzájemné rozpravě uvnitř týmu, se nijak výrazně do výkonu hráčů nepodepisují. Když bych měl být jízlivý, filmečky vás po několika odehraných kolech začnou nudit a jsou spíš na obtíž. Podobně jako nekonečné kaskády herní nabídky, která navíc postrádá logiku a jakékoliv usnadnění. Příklad za všechny – pokud chcete reagovat na mail o blížícím se konci smlouvy pro některého z vašich svěřenců, nedostanete se do správy týmu přímo z mailu, ale musíte se dostat zpět do hlavní nabídky a posléze se na jiné kartě znovu pohroužet do nabídky. Jednou navíc některé věci potvrzujete křížkem, jindy čtverečkem, někdy červená barva značí problém, jindy indikuje něco pozitivního a vedle zápasů skutečně svádíte souboj hlavně sami se sebou.

Vedle toho MyClub – tedy obdoba FIFA Ultimate Team – žádných velkých změn nedostál, snad jen že už nelze těžit herní měnu v ostatních offline módech. Spolehnout se tak musíte jen na svůj poskládaný tým a výsledky v zápasech přímo v tomto režimu, ovšem na rozdíl od FUT si můžete v MyClub postavit opravdu kvalitní tým za relativně krátkou dobu. Hodnocení hráčů rovněž podléhá jejich skutečné formě a updaty přichází do hry na týdenní bázi. I to do jisté míry umocňuje zájem s hráči rotovat a neřídit se jen staminou, určující celkovou únavu, resp. využitelnost. MyClub také neklade takový důraz na nutnost utrácet sktuečné peníze za prémiovou měnu, bez ohledu na to, že je ve hře zastoupena a jen pomocí ní se dostanete k lepším trenérům a hráčům, kteří jsou zahrnuti do výběru týdne. Nelze je ale kupovat na přímo, takže vás čeká nutnost lovit ve zdejší formě lootboxů, která je ale poměrně přívětivá a navíc budete balíčky dostávat často jen tak, protože vás má hra ráda. Nebo možná proto, abyste utratili další peníze, ale vskutku nejde o nic tak drastického, s čím na hráče útočí FIFA, nebo v posledních dnech probírané NBA od 2K. Tím skutečným problémem, který drtí MyClub, tak zůstává nedostupnost živých soupeřů a nutnost čekat dlouhé minuty na to, než se k někomu připojíte do hry. I s natavením preferencí ohledně kvality připojení – tedy nepřímému naznačení, na jakých serverech má hra protivníka vybírat – se nicméně často stává, že budete hrát proti asiatům, což se ve výsledku projeví jako těžce nehratelná varianta. Je to určitě škoda a zejmna na tomto místě se naplno potvrzuje, že v EA jdou hráčskému zážitku naproti mnohem aktivněji.

Celkově ale pořád platí to, co platilo před rokem – Pro Evolution Soccer, ať už se jmenuje jakkoliv, nelze s konkurencí příliš srovnávat. Zážitek z hraní je odlišný, v mnoha ohledech realističtější a uspokojivější, ale je stále dokola srážen kupou maličkostí, z nichž se ve výsledku vytvoří kopec, který už s takovou ochotou zdolávat nechcete. Přesto jste v závěru ochotní hru pochválit a odnést si z ní dobrý dojem, podobně jako když trenér pochválí svůj tým i přes to, že prohrál na hřišti slabšího soupeře. Bojovnost a obraz hry je totiž mnohdy důležitější než finální skóre, věřte mi.