branding
Dragon Age: The Veilguard (Dreadwolf), Electronic Arts, Recenze Dragon Age: The Veilguard

Dragon Age: The Veilguard

Čtvrté díly BioWare neumí. Fantasy verze „Andromedy“ doplácí na odpoutání od loru

Zdroj: Electronic Arts
11. 11. 2024
Název: Dragon Age: The Veilguard (Dreadwolf) Vývojář: Vydavatel: Platformy: , , Recenzovaná verze: PlayStation 5 Žánr: Datum vydání: 31. 10. 2024

Deset let po vydání Dragon Age: Inquisition přichází pokračování. Lépe řečeno, přímé pokračování. Vývojáři ze studia BioWare se rozhodli, že v rámci Dragon Age: The Veilguard budou i nadále pracovat se Solasovou linkou naznačenou v předchozím dílu a rozšíření Trespasser, aby se mohli sami hráči dostat zrádnému elfovi pod kůži. Jestli ve výsledku najdete pochopení pro to, o co se napříč dvěma hrami snaží, nebo ho odsoudíte už na začátku a půjdete si tvrdě za svým, to už bude ve velké míře záležet na vás. Tak jako tak vás čekají desítky hodin obsahu, který ale jednoznačně nedosahuje kvalit a hlavně úrovně zábavy předchozích dílů.

Nastoupí Fen’Harel, připraví se Rook

Musel bych se kompletně odstřihnout od internetu, aby mě nezasáhly plameny vášnivých diskuzí. Rozběhly se už několik dní před vydáním, když přišla na přetřes podivná distribuce kopií k recenzování, tedy jako kdyby šlo třeba z pohledu redakcí v Česku o něco nového nebo neobvyklého. Následně se však začaly probírat recenze magazínů, které si EA vybrala v první vlně, a pak se skoro zdálo, že každý už má komplexní názor na hru, kterou ale v té době ještě neměl šanci hrát. Část z těchto věcí mě nevzrušuje, protože takový internet zkrátka je, ale pusťte se v takové atmosféře do hraní, jehož výsledkem má být férový verdikt… Nu což, člověk už aspoň dopředu ví, co ho čeká a do čeho jde. Nebo to je zase jako vždycky naopak a i v roce 2024 platí ta nudná konstanta, že hru detailně poznáte, až si ji sami zahrajete? Nebudu vás napínat, je tomu tak i u Dragon Age: The Veilguard, při jehož hraní jsem si některé věci pochvaloval a nad jinými zase nevěřícně kroutil hlavou.

Jak už padlo před chvilkou, po příběhové stránce pracuje The Veilguard se Solasem jakožto hybatelem všeho, co se bude ve hře na ploše nějakých 40 hodin v hlavních questech odehrávat. Necelých deset let po událostech Dragon Age: Inquisition se Solas snaží pomocí složitého rituálu strhnout magickou bariéru, která odděluje skutečný svět od dimenze Fade, k čemuž má celou řadu důvodů. Pokud jste nehráli předchozí díly, hra se vám bude snažit tyto pohnutky vysvětlit, nedostanete je ale naservírované například formou videa před spuštěním hry, ale ani nijak polopatě v úvodních sekvencích. Postavy jen mimoděk zmiňují, že Solas je ve skutečnosti ztělesněním elfského boha Fen’Harela a že jeho snahou není vyhubit lidstvo – i když k tomu by po nekontrolovaném průniku démonů z odemčené dimenze zřejmě nebylo daleko a jde o něco, s čím Solas počítá jako s nutným zlem. Jeho snahou je nicméně obnovit postavení elfů a jejich říší, což bude k hráči z nejrůznějších stran pronikat v průběhu celé hry.

Hodně mělké dno

Bohužel jsem ale začal velmi záhy pociťovat, že autoři nezvládají nebo nechtějí otisknout do The Veilguard to, co už bylo vykonáno a vyřčeno v předchozích dílech, takže výsledkem je naprostá kapitulace před lorem Dragon Age a ohlodání pečlivě vybudovaného světa na kost. Nechci recenzi měnit na nějaké rádoby chytré pojednání o tom, co jsme měli dostat, ale nedostali, nicméně s přihlédnutím k tomu, jak důležitý je ve hrách na hrdiny příběh, musím zmínit alespoň základní body, kvůli kterým skoro nelze považovat The Veilguard za další Dragon Age. Až takhle kritické to je. Pokud jste se někde doslechli či dočetli, že to s příběhem není zrovna valné a že postrádá hloubku, je nutné dodat, jak moc. Svět Dragon Age je například ve velké míře řízen politikou a náboženstvími, kvůli čemuž jste se mohli v minulosti zaplést do mnoha dialogů, které často vedly k poměrně vyhroceným sporům. Na tohle The Veilguard ale vůbec nemyslí a když už se těchto témat dotkne, stává se tak jen velmi povrchně. Je vlastně jedno, jak jste se rozhodovali v předchozích hrách a jaký svět jste svými činy zformovali, novinka se vás sice pro formu v editoru zeptá na několik bodů z Inquisition, ale snad jen proto, aby se vám pak mohla vysmát, jak zbytečné to bylo.

Ačkoliv nechci prozrazovat příliš, premisou hry je to, že se Solasovi jeho rituál v úvodní půlhodince nepodaří a na svět vklouznou dva elfští bohové, z nichž se stanou úhlavní nepřátelé naší úderné jednotky hrdinů. Jinak řečeno, The Veilguard během první hodiny vystřídá pečlivě budovaného záporáka za naprosto tuctovou dvojici, čili i tenhle potenciál splachuje do záchodu. Navíc, kde jsou všichni ti elfové, prožívající masivní existenční krizi poté, když se dozví, že stvořitel světa – jeden z uniknuvších bohů – je ve skutečnosti někdo, kdo chce všechno krásné kolem zotročit a zničit? Proč ani jedna z postav, na které narazíte nebo s nimiž dokonce spolupracujete, nevznese žádnou vážně míněnou a vlastní vírou podpořenou námitku, že zabít milovaného elfského boha možná není úplně tak dobrý nápad, jak se zdá? Nebo kam se vlastně poděli všichni ti elfové, kteří dříve stáli za Solasem? Proč pracoval na stržení bariéry sám? Co se vlastně dělo v těch uplynulých letech, že se rázem změnilo tolik důležitých věcí? A nebylo by vlastně lepší, kdyby úvodem The Veilguard další díl Dragon Age vlastně vrcholil? Ne, hráči, tady máš další krásně střiženou, graficky vymazlenou a perfektně zahranou cutscénu, ale víc se už radši neptej.

Další věcí, která nedává smysl, je naprosté bagatelizování postavy Inkvizitora, který se honu na elfské bohy účastní jen velmi sporadicky, i když by měl být v přední linii spolu s hrdiny prvních dvou dílů. Za kým jiným by měli další hrdinové světa zajít pro rady a hlavně pro pomoc, když ne za Iknvizitorem? Namísto toho se do popředí The Veilguard dostane Rook – někdo, koho Varric objevil bůhví kde a kdo je navíc zcela zastíněn svými společníky. Zatímco v předchozím díle jste ovládali někoho, kdo byl nepostradatelný a stal se hrdinou proto, že nikdo další takový na světě nebyl, hlavní protagonista The Veilguard je jeho naprostý opak. Vaší speciální schopností je burcovat tým k akci a snažit se udržet morálku, což nepodceňuji, ve finále je ale Rook spíše takovým bojovým terapeutem nesourodého a povážlivě nemastného spolku osob s nejrůznějšími problémy, obávajícího se především jakéhokoliv vnitřního konfliktu. S tím jsem měl ostatně další velký problém a jde o jasný důkaz, jak moc se The Veilguard liší od předchozích dílů. Zapomeňte na nějaké hádky, spory, nebo jen nevinné neshody, všichni se tu plácají po zádech a nebýt jedné jediné události, vážně by nedošlo na nic, co se vzdáleně podobá jakékoliv rozmíšce.

Snový maják

Dobře, pojďme šlápnout na brzdu, zpět k hlavnímu hrdinovi, v mém případě lidskému Grey Wardenovi, který se mi přirozeně dílem čiré náhody trochu podobá. Ne úplně, ale díky dostupnému editoru vlastně víc, než jsem možná chtěl, zejména co se týče skvěle zpracovaných vlasů a vousů. Vizuálních možností je nepřeberně, a i když bude vždy výsledkem postava, která je více či méně stylizovaná a ne zcela realistická, výtvory vypadávající z editoru by vás neměly nijak urážet. Samozřejmě platí, že si můžete vybrat z více ras – vedle člověka může být Rook také elf, qunari nebo trpaslík, dále nechybí volba zájmen, podle kterých vás ostatní budou oslovovat a také genderu, který ale pro změnu nehraje vůbec žádnou roli a je opět jen prázdnou úlitbou moderním nárokům. A pak je tu samozřejmě volba třídy – rogue, mág a válečník – spolu s příběhovým pozadím, které je ve finále asi tím nejdůležitějším pro budování vztahů s frakcemi, poskytujícími podporu v jednotlivých bitvách ke konci hry.

Uspokojení nepřináší ani dialogy se členy družiny, v nichž každý hrdina či hrdinka působí skoro stejně a jen hází směrem k vám floskule o problémech, které je třeba vyřešit.

Co už naopak příliš ovlivnit nemůžete, jsou jednotlivé dialogy, kterých si během hraní užijete stovky. Se slovem užijete bych to ale nepřeháněl, protože velká většina rozprav působí jako nudná a banální vata, kterou prostě musíte sežvýkat, abyste se dostali k něčemu zajímavějšímu. Bylo mi ale jen chabou útěchou, zúčastnit se nějakého zajímavého dialogu jednou dvakrát během každého ze 14 aktů a pořád jsem navíc myslel na to, jak odpojeně od předchozích dílů The Veilguard působí. Uspokojení pak nepřináší ani dialogy se členy družiny, v nichž každý hrdina či hrdinka působí skoro stejně a jen hází směrem k vám floskule o problémech, které je třeba vyřešit, nejistotě, kterou právě daný parťák pociťuje nebo odhodlání, jestli bude schopný či schopná učinit ve stavu nouze tu nejvyšší oběť. A také všichni opakují důležité termíny a slovíčka, aby bylo vždycky stoprocentně zřejmé, co mají na mysli a hráč všechno chápal, i kdyby měl zrovna v ruce telefon. Na tyto dialogy pak jsou navázány i romance, které končí stejně bezpohlavní scénou, jako je cesta, jež k nim skrze vedlejší linie příběhu vede. Pokud byste se pak náhodou ptali na to, jak hra nakládá s tématy jako je homosexualita nebo transsexualita, to první je v souladu s tím, co jsme dostali dříve a to druhé se v podobě qunari Taash střílí do vlastní nohy. Nepřekvapuje mě, že The Veilguard používá moderní slovník, částečně tomu tak bylo i dříve, ale že ve snaze dát prostor i hledání sebe sama, na které všichni trpělivě a s obrovskou vlnou podpory reagují, bude hra tvrdit cosi o tom, že nikdo není rád ženou, mi přišlo úplně zbytečné a vlastně zcela proti myšlence žij a nech žít.

Taste zbraně

Vedle slov budou vašimi zbraněmi samozřejmě i kouzla, meče, šípy, palice nebo sekery, které budete tasit opravdu často. Soubojový systém byl pro mě před vydáním tím největším otazníkem, a čím víc z něj vývojáři ukázali, tím víc jsem se smiřoval, že ani na tomhle místě propracované RPG spíše nedostaneme. Vedu nicméně vnitřní spor v tom ohledu, že se mi zpracování soubojů v zásadě líbí a v některých bodech mě i dokázalo příjemně strhnout, kéž by se ale hra nejmenovala Dragon Age a nenesla s sebou tak silné dědictví. Nebudu to nijak zdlouhlavě obcházet, The Veilguard je spíše akční adventurou nežli RPGčkem a na boji je to vidět od prvních okamžiků. V boji máte vždy maximálně jen dva společníky. Všichni tři využíváte po třech speciálních útocích či akcích obecně, které pak Rook doplňuje i svoji ultimátkou. Na většinu věcí tu jsou cooldowny nebo se o nabití speciálních schopností starají základní údery do nepřátel. Vše můžete kombinovat se sprintem nebo výskoky a důležitý je také prvek uhýbání či krytí za štítem. Abyste to ale neměli příliš těžké, hra v základním nastavení na standardní úroveň obtížnosti velmi zřetelně indikuje, kdy je třeba se krýt nebo raději uskočit.

Dragon Age: The Veilguard (Dreadwolf), Electronic Arts, Recenze Dragon Age: The Veilguard

Jak to bylo s podtitulem

Pokud jste dění kolem nového dílu série Dragon Age sledovali pečlivě, nemohlo vám uniknout, že se o hře dřív mluvilo jako o Dragon Age: Dreadwolf. To je přímý odkaz na hlavního záporáka Solase, kterého ale po většinu hry střídá v hledáčku dvojice jiných elfských bohů. Pak dává smysl, že se vývojáři rozhodli hru doplnit podtitulem The Veilguard, ale až na výjimky, které byste spočítali na prstech jedné ruky, toto označení ve hře vlastně nezazní. Nebojte ale, na úplném konci, při vhodné konstelaci rozhodnutí a příprav, nakonec The Veilguard smysl dostane, hádám ale, že se o tom mnoho hráčů vůbec nedozví...

Ze začátku se možná budete potýkat s příliš velkým zdravím nepřátel, kvůli kterému jsou souboje velmi zdlouhavé, postupem vývoje vlastních skillů i výbavy a dovedností spolubojovníků na osobních stromech schopností ale začne vše mnohem příjemněji plynout a souboje se promění ve velmi solidní a uspokojivou řež. Redukce cooldownů pomocí utracených skillpointů na velmi košatém stromě schopností s několika specializaciemi pak zaručí, že budete moci těžší útoky používat častěji a dojde i na silná komba spolubojovníků. Ta můžete vybrat z rychlé nabídky nebo po aplikování aktivní pauzy a výběru příslušného útoku pomocí ikonek. Pořád ale platí, že společníky neovládáte přímo a nabídka je v porovnání s předchozími díly opět velmi okleštěná. Je v podstatě jedno, kde se v danou chvíli na bojišti nacházíte, kdo stojí před kým, případně v trajektorii jaké zbraně, hra se nesnaží souboje jakkoliv komplikovat a vzrušení přichází skrze velké skupiny nepřátel nebo některého z bossů. Přesto i právě proto jsem si souboje přibližně od poloviny hry náležitě užíval a postupně jsem i přestal mít špatný pocit, že se do Dragon Age tak, jak jsem tuhle sérii znal, vlastně příliš nehodí. Jsou dostatečně dobře odladěné, dostanou vás na hranu vašich aktuálních možností a nebýt spojování s pitomými prostorovými puzzly, bylo by vše ještě lepší.

Draci, přilétají draci

Souboje jsou navíc okořeněny dostaveníčky s draky, byť jich víc najdete ve vedlejších questech než v těch hlavních. Jsou ale náležitě velcí, přinutí vás více taktizovat i na střední obtížnosti, častěji navigovat spolubojovníky, a hlavně je vše doplněno už zmiňovanými krásnými cutscénami a fantastickou hudbou. Jediný nedostatek vidím v tom, že na jednoho draka, kterému byste moc moc chtěli dát přes čumák, se nakonec vlastně jen díváte, ale – zase – je to pěkná a nervydrásající podívaná, jen co je pravda. On ostatně celý Dragon Age: The Veilguard je velmi solidní podívaná, pokud se přenesete přes fakt, že se vývojáři rozhodli pozměnit celý vizuální styl a přesunout se blíže ke stylizovaným, ne vždy realisticky vypadajícím postavám. Že je The Veilguard barevný, místy možná až přesaturovaný, s tím jednoznačně souhlasím a ne vždy mi to bylo po chuti. Nebojte ale, umí i s takhle pestrobarevnou paletou vytvořit úchvatné noční scény nebo hororové okamžiky prosycené rudou nákazou. Hrál jsem na PS5, přibližně půl na půl v režimu výkonu a kvality, a ani na ve svižnějších a hře více padnoucích 60 fps jsem nepociťoval nějaké vyslovené grafické nedostatky. Ano, základní renderování obrazu v režimu výkonu se pohybuje kolem 720p, což zní krutě nedostatečně, ale výsledná kvalita obrazu s upscalem přibližně na úroveň 1440p je ve finále ucházející. V režimu výkonu se nicméně připravujete o efekty ray tracingu, kterými je v Dragon Age: The Veilguard velmi pěkně řešen odraz světla a ambientí okluze, dodávající mnoha scénám ještě větší hloubku a atmosféru.

To platí zejména o divočině, převážně lesích či údolích kolem řek, krásou ale do značné míry vynikají i vesnice a větší města, pokud už nejsou bitvou proti dvěma zdivočelým elfským bohům zničená. Zejména architektura pak zasluhuje pochvalu, stejně jako urbanistický plán měst, která se vám opakovaným průchodem rychle zapíšou do paměti a nebudete pro pohyb potřebovat mapu. The Veilguard jde naproti objevování nových končin zdejšího světa také díky systému pro rychlé cestování, které je v kombinaci s rychlým načítáním konzole skutečně vždy jen otázkou několika málo sekund. Bohužel, dílčí design budov, ale i samotných semknutějších úrovní, které napříč celou hrou nahrazují open-world, postrádají nápad a velmi jasně je z nich cítit, že jsou coby velkorysý koridor vytvořeny pro videohru. Vemte jed na to, že pokud se dá někam jít a už z minimapy je zřejmé, že jde o slepou uličku, najdete na konci truhlu. Když už byla řeč o městech, je také nutné dodat, že vůbec nežijí, což je jen další položka na seznamu – Tohle není RPG – a úsměvné je i množství lanovek, které ve městech používáte vy, ale už jen stěží obyvatelé při každodenní cestě po městě.

A dál?

Dragon Age: The Veilguard ale není jen hlavní příběh, který má mimochodem fantastické a strhující finále se skvělým vyjádřením vašich voleb, resp. toho, jak jste se na závěrečnou bitvu přichystali. Hra je samozřejmě plná vedlejšího obsahu, ať už se bavíme přímo o jednotlivých misích pro společníky a frakce nebo o hromadě výbavy a kosmetických vylepšení, které můžete nacházet, ale také kupovat v nabídce obchodníků podléhající také vaší reputaci. Co se týče vedlejších questů, plní funkci prohloubení povědomí o postavách nebo celých skupinách a společenstev. V tomto ohledu vypráví zajímavé příběhy či zápletky, herně jsou ale trochu slabší, protože se v nich jen zřídkakdy objeví nějaký nový prvek nebo mechanismus specificky naroubovaný na daný úkol. Máte ale šanci objevit celou řadu zajímavých předmětů, které mohou být i poměrně mocné a výrazněji si tak pomoci k úspěchu, až to bude nejvíc potřeba. Asi nejzajímavější jsou questy pro jednotlivé členy skupiny, po jejichž odehrání už nebude tak křečovitě působit fakt, že se všichni s Rookem během krátkých iniciačních questů spřátelí a dále se k sobě chovají, jako kdyby se znali celý život.

Už dost ale kousavých poznámek, pointu jste už zřejmě pochytili sami. Jiný tým vývojářů se rozhodl rozjetý vlak zastavit, přehodit výhybku a vydat se dál po vlastních kolejích do úplně jiných vod. Křičet na televizi, že tohle není Dragon Age, je zbytečné – jsou tu hráči, kteří před deseti lety počítali velkou násobilku a teď už chodí na vysokou – takže pro ně třeba bude The Veilguard první hrou. Jako taková by ovšem obstála lépe, bez ohledu na všechny další nedostatky nad rámec určitého popírání série. Já jako člověk, který v Dragon Age strávil spoustu hodin a mnoho z nich si užil i víc než Mass Effect, ale nemohu odejít spokojený. Jednotlivosti možná jakž takž fungují, souboj mě bavil, cutscény vypadají skvěle a některé momenty zůstanou v paměti, jako celek ale hra kulhá na obě nohy.

Dragon Age: The Veilguard (Dreadwolf)

  • Fantastické cutscény a herecký výkon
  • Velmi povedené technické zpracování, svižnost a hromada detailů grafiky
  • Možnost snadno prozkoumávat nové oblasti Thedasu
  • Některé krásné scény a výjevy přírody i měst či vesnic
  • Souboje s draky neztratily své kouzlo, i když podléhají mnohem akčnějšímu bojovému systému
  • Strhující finále, doplněné skvělou cutscénou, do kterého se promítne vaše příprava na finální bitvu
  • Velká spousta předmětů, zbraní a kosmetických vylepšení, na které můžete i nemusíte narazit, vše podle libosti
  • Práce s lorem se ani v nejmenším nevyvedla, došlo k naprostému odpoutání od předchozích her
  • Některá camea jsou zajímavá, ale ani ta nepůsobí příliš logicky a mnoho z nich také vlastně chybí
  • Hlavní hrdina nemůže o ničem příliš rozhodovat a minimálně v prvních hodinách se spolu s ním jen vezete
  • Spolubojovníkům chybí jakákoliv hloubka, charakter nebo schopnost říkat věci beze slov
  • Dialogy jsou banální, mnohdy postavy mluví jen proto, aby mluvily a hlavně vše říkají zcela přímo
  • Celý svět působí mrtvě a je v podstatě jen kulisou pro souboje a dialogy
Nový Dragon Age je všechno, jen ne tak úplně Dragon Age. Fanouškům a znalcům série budou chybět souvislosti, úvod je příliš rychlý a pomíjí fakt, že uplynulo deset let. Následně vývojáři zabíjí potenciál skvěle vybudovaného antagonisty a nahradí jej tuctovou dvojkou zlounů, aby vše obalili do dění, které s ohledem na předchozí díly nedává smysl nebo vždy něco zásadního postrádá. Jako novou hru na začátku čerstvé série bych hodnotil střídměji, ale takhle tomu není a problémy tohoto ražení jsou zkrátka až příliš viditelné. Rozhodně ale hře neupírám krásné technické zpracování, skvělé cutscény, budování napětí na několik místech i svižný soubojový systém, který možná na pohled postrádá hloubku, ale přichází s dostatečnou výzvou a na poli akčních adventur by patřil k tomu lepšímu. Když už nic jiného, hra vás nechá prozkoumávat pěkně vystavěné oblasti Thedasu a prostřednictvím questů pro společníky či spřátelené frakce nasát i něco ze záležitostí na pozadí.
6 Verdikt

Nahlásit chybu v článku

14

Napsat komentář

Další články
Nahoru