Devotion

Tchajwanské studio Red Candle Games se o pozornost přihlásilo už před dvěma lety svým psychologickým hororem Detention, který sklidil úspěch zejména díky zajímavému příběhu a důrazem na tchajwanskou historii i kulturu. Neotřelý politický námět si dokázal hráče spolehlivě obmotat kolem prstu a nedal jim příliš prostoru k tomu, aby si stěžovali na kratší herní dobu nebo na jednoduchou hratelnost. A pokud něco takového fungovalo v roce 2017, není důvod, proč by to s adekvátními změnami a vylepšeními nemělo vývojářům projít podruhé. Tak vznikl Devotion – first person horor, zasazený do osmdesátých let, který nezapře inspiraci hrami jako Layers of Fear nebo P.T. a který vás vezme na emocionální jízdu napříč rozvrácenou tchajwanskou rodinou.

Závan nostalgie

Pokud je něco, co můžeme na Devotion chválit hned od samého začátku, je to jednoznačně atmosféra. Nejen, že je hra zasazena do neokoukaných kulis malého tajwanského bytu pro tříčlennou rodinu, ale všechny předměty a vybavení tvoří uhrančivou směsici tradičního a moderního, viděno samozřejmě perspektivou osmdesátých let. Představit si pod tím můžete třeba rozchrčenou televizi v poličce s roletkovými dvířky, opodál stojící náboženské zátiší s lampionem, nevkusnou vanu, stylový magneťák, malé oltáře, stuhy a kilometry dalšího harampádí, které mě oslovilo podivnou vlnou nostalgie. Vedle vybavení pak atmosféru dokreslují zvuky, v čase rozpolcená hudba a samozřejmě také příběh, který je hlavním hybatelem všeho, a i přes slabší prostřední dějství vás na necelé tři hodiny solidně pohltí.

Pravda, originality v zápletce se nedočkáte – již poněkolikáté se vžijete do role otce, toho času spisovatele, který se snaží přijít na to, kam se poděla jeho manželka a hlavně dcera – podstatný je ale způsob, jakým je děj vyprávěn. Aniž bych chtěl cokoliv zásadního prozrazovat, velmi rychle vám začne docházet, že dcera, o kterou jde po většinu herní doby, možná nebyla tak nemocná, jak se může zprvu zdát a s vědomím, že ta největší monstra jsou vždycky jen lidé sami, začnete se sloupáváním mnoha vrstev dostávat k hodně zajímavému a pro někoho i překvapivému konci. Připravte se ale na to, že vám Devotion neřekne nic přímo a pro plné pochopení toho, co se v rodině spisovatele Du Fenga stalo, budete muset přečíst řadu lékařských i školních zpráv, několik domácích úkolů malé Mei Shin a během toho dávat pozor na nejrůznější flashbacky a dialogy s ostatními postavami. V tomto bodě je také nutné poukázat na to, že hra nemá anglický dabing, takže pokud s čínštinou teprve začínáte nebo si ještě nejste jistí ve všech nuancích a frázích, budete se muset spolehnout na mnohem jednodušší angličtinu v titulcích. Ani tak ale nejde o nic vysloveně snadného a pro jistotu ještě zcela otevřeně podotýkám, že bez znalosti jazyka sice hru dokončíte, ale zaručeně ji nepochopíte a ujde vám všechno podstatné.

Jednoduché, ale funkční

Teď už ale pojďme k tomu, jak se Devotion hraje, protože ve smyslu designu Red Candle Games excelují. Opět, podobně jako u příběhu, nelze říci, že by všechny nápady byly jejich vlastní – vlastně to vypadá, že se inspirovali opravdu všude, kde se dalo – ale i tak zvládají veškeré prostorové veletoče bravurně. Důležité je zmínit, že se příběh odehrává v několika časových rovinách, které jsou zastoupeny třemi verzemi toho stejného bytu. V něm máte možnost sledovat život Du Fengovy rodiny v nejrůznějších etapách a pomocí změn v minulosti ovlivňovat přítomnost nebo blízkou budoucnost. Jednou tak budete součástí děsivé narozeninové oslavy, jindy vás čeká zdánlivě nudné vybalování věcí krátce po nastěhování a když vás nezaujme ani to, tak klaustrofobické scény z pokoje Mei Shin určitě. Abyste se v apartmánech a rocích neztratili, jsou u jednotlivých dveří tabulky s letopočtem a v centrální chodbě pomocí nástěnky, postupně se plnící fotografiemi, můžete sledovat svůj progres.

Zatímco u větších, rozmáchlejších her bychom nulovou výzvu za problém považovali, v Devotion se pořád děje něco zajímavého.

Nejzajímavější na celém konceptu je právě ono přenášení a používání věcí z různých let, které vás v příběhu někam posunou a poodhalí další zákoutí příběhu. Vývojáři si navíc docela dobře hrají s rychlými změnami kulis, perspektiv a přidávají také drobné minihry, které hratelnost osvěžují a pomáhají celkové délce narůst alespoň ke zmiňovaným třem hodinám. Ne vždy to ale designéři dělají úplně fér a věc, která mě vysloveně ubíjela, je kombinace pomalé chůze a nemožnosti popoběhnout. Dalším problémem může být i určitá schematičnost celého konceptu a v podstatě nulová výzva, protože je hra i přes možnost plnit dílčí úkoly v libovolném pořadí velmi lineární a vede vás za ručičku až do samého závěru. To samé platí o náznacích logických puzzlů, kterých je ve hře opravdu malinko a na jejich řešení hra okatě upozorňuje buďto rozestavěním kulis nebo doprovodnými informacemi u předmětů. Jenže zatímco u větších, rozmáchlejších her bych tohle za skutečný problém považoval, v Devotion se pořád děje něco zajímavého, co vás dokáže vytrhnout z přemýšlení nad některými z neduhů a pomůže překonat nudnější pasáže. Nechci proto vysloveně říkat, že je záhodno nedostatky přehlížet, jen je férové dodat, že po každém zaškobrtnutí hra udělá dva perfektní krůčky vpřed, třeba za pomoci scény s dřevěnými kulisami lidí, které vám opravdu naženou strach, nebo prostřednictvím starých dobrých lekaček, kterých je ve hře velmi přijatelné množství. V kombinaci s prostorovým zvukem navíc umí Devotion nabídnout momenty, kdy onen „jumpscare“ čekáte a on nepřijde, což je ve výsledku snad ještě lepší, než kdybyste se měli opravdu něčeho leknout.

Tím se dostáváme k samotnému závěru a poslední věci, kterou je před verdiktem nutné zmínit – pokud vás hra zaujala a chtěli byste si ji zahrát, máte momentálně smůlu. Krátce po svém vydání totiž byla stažena ze Steamu a důvodem je s největší pravděpodobností narážka na čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, která se neshledala s pochopením. Vývojáři sice nepotvrdili, že je k tomu vedlo právě tohle, ale s přihlédnutím k tomu, o jak citlivé téma jde, ničemu bychom se nedivili. Přesto to neznamená, že by byla hra zrušena a její osud zpečetěn – vývojáři pracují na opravě a za sebe pevně doufám, že ji vrátí do oběhu. Jinak by totiž herní svět přišel o nadprůměrnou záležitost, stojící na pomezí hororu a rodinného thrilleru, která sice není převratná a bůhvíjak originální, ale téměř vše, co dělá, dělá dobře a to je něco, čím se rozhodně nemůžou všichni pochlubit.