Dead Rising Deluxe Remaster

Zombie pandemie je tragédií, ale musí být zábavná. Slova tvůrce akční adventury Dead Rising Jošinoriho Kawana bohatě ilustrují, co nabízí titul, který se po osmnácti letech od původního vydání dočkal vylepšené verze. Capcom předeslal, že Deluxe Remaster má být v hezčím a hratelně pohodlnějším provedení, což může oslovit nové hráče bez zkušeností s dekádu vydávanou sérií. Ale v jádru téměř vše zůstává při starém, a to mohou ocenit někdejší fanoušci. Snaha vývojářů najít kompromis pro oba tábory však vyvolává kolidující otázky, jak hra vlivem vylepšení omládla, ale také, jak kvůli ponechání starších mechanismů a fyziky zestárla – ačkoliv to u právě vydaného díla může znít poněkud komicky.

Případ 1: Krásné nesnáze

Než se dostanu k dojmům, můžeme si v rychlosti zopakovat, co vlastně Dead Rising v roce 2006 bylo. Znalci filmů si tehdy mohli všimnout, že japonští tvůrci se výrazně inspirovali hororovým trhákem Úsvit mrtvých ze sedmdesátých let minulého století, potažmo modernější předělávkou Zacka Snydera, která byla v kinech pouhé dva roky před vydáním hry na konzolích Xbox 360 (později o exkluzivitu přišla a bylo možné ji spustit na PC i PlayStationu 4). Ta se podobně jako hollywoodské snímky odehrává v uzavřeném nákupním centru v coloradském maloměstě Willamette, kde skupina přeživších čelí hordám hloupých a pomalých nemrtvých lačnících po lidském mase. K samotným detailům o příběhu a hratelnosti se dostanu později, takže jen v krátkosti shrnu, že ve ztřeštěném díle se hlavní hrdina, novinář na volné noze Frank West snaží zjistit, co je příčinou lokální apokalypsy, přičemž hlava nehlava seká zombíky v roztodivných kostýmech a s téměř vším, co přijde pod ruce. Kritici tehdy titulu udělili velmi vysoká hodnocení vychvalující zejména sandboxovou herní stránku, a dokonce získal i ocenění za nejlepší akční hru v rámci již zrušeného ceremoniálu Spike Video Game Awards, jakožto předchůdce The Game Awards.

Zdroj: Vortex

Lepší důkaz, že se na scénu vrací kvalitní zábava, bychom jen stěží hledali. Jenže nechvalme úsvit před večerem. Remaster totiž skýtá prvky odlišné jako den a noc. Mezi ty světlejší lze zařadit především grafické zpracování. Už na první pohled je znát, že prioritou Capcomu bylo poskytnout moderní, vyhlazenou a detailní tvář. Zejména filmečky, kterých není málo, obsahují propracované a barevnější prostředí, krvavé až brutální animace a téměř věrohodně vytvořené postavy. Sice vizuál lidí i zombíku připomíná voskové figuríny, a například ve srovnání s ultrarealistickým designem postav v Resident Evil jsou znát rezervy k dosažení nejvyšší možné kvality, ale sympatické je, že vývojáři mysleli na maličkosti, jako jsou vrásky a další nedokonalosti pleti, viditelný vzor na kožené bundě nebo kousance a škrábance po těle. Sledovat hrdiny, antagonisty i hordy požíračů lidského masa je příjemné a oceňuji, s jakou péčí se mnohým detailům tvůrci věnovali.

Kontrast s cut scénami je viditelný v grafickém provedení hratelné části, což je pochopitelné, ale stojí to za zmínku. Ačkoliv i zde je jasně znát vítané omlazení zahrnující uhlazenější textury postav, sytější barvy, vylepšení stínů a propracovanější gore efekty, celkový design vypadá jako u nízkorozpočtového díla. Tomu přispívá i zastaralá, nemotorná fyzika pohybu, a tak vzniká dojem, že právě hrajeme několik let starý titul. Také vizuálně přepracované uživatelské rozhraní zachovávající si původní myšlenku na mě působilo rozporuplně. Nelze upřít přehlednost, ale v továrním nastavení umí až nepříjemně uzurpovat místo na obrazovce. Rozhraní je možné přenastavit podle vlastních preferencí, přesto zůstávají momenty, jako třeba oznámení o zvýšení levelu, které se během akce objeví přes střed displeje, kvůli čemuž pak nevidíte, co se kolem vás děje, a to zrovna v obležení nemrtvých nechcete. Dále lze částečně pochválit i optimalizaci na PlayStationu 5, u níž jsem vyjma běžných drobných chybek, jako je zasekávání NPC o kulisy, zaznamenal pouze problém v jasu, ať už jsem aktivoval HDR, či nikoliv. Hra má očividně potíže s přechody ze světlých do tmavých oblastí, protože tma byla často opravdu černočerná, kvůli čemuž jsem absolutně neviděl, co je přede mnou, a úpravy nastavení nijak nepomohly. Až posléze došlo k samostatnému přepnutí jasu, jako by si titul uvědomil, že má obraz nastavit jinak.

Tipy a rady

– Méně stresu pocítíte, když se při prvním průchodu zaměříte pouze na splnění příběhových misí. Přeživší zachraňte v druhém pokusu.
– Prozkoumávejte okolí, zkoušejte předměty i kombinace. Některé potenciální zbraně či jídlo doplňující zdraví jsou vylepšitelné.
– Nejrychlejším způsobem ukládání hry je přechod mezi částmi obchodního centra.

Ruku v ruce s přepracovanou grafikou jde pochopitelně i zvuk, aby kvalitou odpovídal dnešním standardům. Výrazná změna nastala v dabingu, jelikož postavy dostaly nové hlasy. Ve srovnání s původní verzí mnohem přesněji sedí k obličejům, jsou dospělejší a herci podali věrohodnější výkony v prožívání emocí. Soundtrack potěšující příznivce alternativní rapové a metalové hudby s tvrdými kytarovými riffy zůstal. Třeba poslech songu Gone Guru od kapely Lifeseeker během nahánění bandou psychopatických uprchlíků z vězení byl příjemným nostalgickým flashbackem.

Případ 2: Bejvávalo dobře

Návrat do minulosti lze pocítit i díky zachované hratelnosti, čímž se z pohledu současné doby dostávám k temnější stránce titulu. Stále získáváme body dovedností pro zvyšování levelu prostřednictvím zabíjení zombíků a psychopatů všemožnými nástroji od fotbalového míče, přes osvědčenou ocelovou trubku, po policový regál nebo motorku. Přitom se můžeme snažit zachránit další přeživší, nebo fotit cokoliv, co spatříme, abychom pořídili co nejlepší snímky za maximum bodů. Pohyb po nákupním centru je volný, pouze se dělí na části s otevřeným prostředím, takže lze prošmejdit obchody, restaurace, supermarket a podobně, a přitom najít i předměty vylepšující fotoaparát nebo účinnost potenciálních zbraní, jako jsou knihy. Hraní je zkrátka prosté, zábavné, místy brutálnější a lze vytvořit humorné situace. Přitom pociťujeme neustálý tlak, protože vše v rámci dvou hlavních režimů závisí na omezeném množství času. Pokud příležitosti prošvihneme, nemusíme se dozvědět celý děj, nebo zachránit všechny nevinné lidi, což je ale pouze vedlejší úkol zajišťující další zkušenostní body, jejichž souhrn uvidíme v závěrečné rekapitulaci.

Soubojové mechanismy jsou pravděpodobně nejsilnějším závanem dávné doby, jelikož jsou neohrabané, a hrdina má někdy problém se trefit do protivníka, byť se zdá, že je v jeho bezprostřední blízkosti i natočený správným směrem. Malé zakolísání v hloučku designově opakujících se zombie nanejvýš znamená, že je nutné přes quick time event se zbavit na těle nalepeného masožrouta za cenu malé ztráty života. Naopak u bossů, kteří přeci jen představují výzvu, lze již pocítit i mírnou frustraci. Při snaze dostat se k vhodnému místu pro úder se průběh souboje často stočí ke komickému pobíhání kolem padoucha. Náhodnost nepřítelových útoků nemusí sednout každému, zejména hráčům zvyklým na řád v chování bossů, což je záležitostí mnoha mainstreamových her. Pro jedince se zkušenostmi s tituly vytvořenými více v japonském stylu se však nejedná o nic nového, a naopak mohou vyšší náročnost i nutnou snahu o včasné reakce ocenit. Obtížnost je případně možné ulehčit díky nalezeným silnějším nástrojům. Přímočará arkádová střelba je dalším důkazem „starých dobrých let“. Stejně tak umělá inteligence, jelikož protivníci dobrovolně kráčejí vstříc smrti. U zombie je tohle chování pochopitelné, u speciálních jednotek se střelnými zbraněmi již méně. Holt dříve se soupeři pro zahájení palby museli přiblížit na vzdálenost dvou metrů, zatímco schytávali salvu projektilů, což zdůraznili i tím, že se v půli cesty zastavili, rozpažili ruce a hlasitě zasténali, aby posléze pokračovali v přibližování. Capcom údajně měl v remasteru AI vylepšit, ale ve srovnání s původní verzí jsem výrazné změny nespatřil.

Bez logiky jsou i některá zadání úkolů zahrnující zpravidla hledání určitých předmětů, načež mohou vzniknout vtipně vypadající situace, například když si Frank do kapsy dokáže strčit celý záložní generátor. Při plnění misí se však z hrdiny stává pošťák chodící tam a zpět, mnohdy přes stejné lokace, ve kterých je nutné opakovaně si klestit bezpečnou cestu, ačkoliv jsme si ji již jednou vytvořili. Naštěstí zombíci jsou pomalí a často lze kolem nich jen přeběhnout. V místech, kterými nelze projít bez boje, alespoň hráče nic nového nepřekvapí a předem se připraví. Nesmyslný obsah misí se odvíjí od vývoje příběhu, u kterého si lze také všimnout nedostatečně vysvětlených souvislostí. Samozřejmě celý koncept je vytvořený tak, aby se nebral vážně, ale některé momenty – které záměrně nechci jmenovat, abych případně nevyzradil průběh lidem, co budou Dead Rising hrát poprvé – působí, jako když do již vytvořeného scénáře se na poslední chvíli někdo rozhodl přidat určitou událost, protože mu připadala humorná a cool, aniž by se zamyslel, co jí předcházelo, nebo co má následovat. A tak třeba lze narazit i na situace, ve kterých dříve vyhlazený obchoďák je najednou opět plný nemrtvých. Na druhou stranu jako guilty pleasure fanoušek béčkových snímků oceňuji dodržování absurdit a plytkých dialogů, což je typické i pro mnoho zombie filmů, Úsvit mrtvých nevyjímaje. Sympatické je, že na základě úspěchů, či neúspěchů hráče v dílčích úkolech je možné docílit více konců, včetně jednoho skrytého. To do jisté míry zajistí i znovuhratelnost, ať už v absolvovaných příběhových režimech, nebo v nekonečném boji o přežití. Mimochodem novinkou je automatické ukládání ulehčující postup, a tak není nutné jako kdysi vracet se neustále na patřičná místa pro uložení hry.

Vylepšená verze Dead Rising je dnes již jen mírně nadprůměrným titulem, který ovšem stojí za pozornost

Omlazení Dead Rising je znatelné. Lépe se na něj dívá a nabízí i pohodlnější možnosti, které odpovídají nárokům současných hráčů. Vývojáři si opravdu dali záležet, aby starý hit představili v novém světle, a řekl bych, že se jim to až na pár výhrad podařilo skoro ukázkově. Remaster mi vlastně dal vše, co bych od vylepšení očekával. Hra v jádru stále poskytuje značnou, dovolím si tvrdit skoro až bezduchou zábavu, což umožňuje člověku pomyslně vypnout hlavu a jen se přenést do virtuálního světa. Nepochybně před osmnácti lety šlo o vskutku povedené dílo… ale doba výrazně pokročila. Vzhledem k dnešním standardům a možnostem, které v žánru akčních adventur z pohledu třetí osoby jsou možné, spadá kvůli své již zastaralé hratelnosti spíš k průměru. Podobný zážitek lze najít u mnohých menších výtvorů, které mohou být i inspirované právě kultovkami, jako je Dead Rising, ale kvůli mechanismům a obsahu dnes ničím nevyčnívají nad jinými tituly. To je případ i Deluxe Remaster, byť je adekvátně provedeným oživením značky, a fanouškům poskytne nostalgii s líbivým vizuálem. Jenže hráče zvyklé na současné herní standardy může zachování starých mechanismů odradit. S přihlédnutím ke všem prvkům mi nezbývá než konstatovat, že vylepšená verze Dead Rising je dnes již jen mírně nadprůměrným titulem, který ovšem stojí za pozornost. Pamětníci mohou příjemně zavzpomínat, zatímco noví uživatelé mají příležitost vyzkoušet dávný klenot v trochu přívětivějším podání.