Company of Heroes 3

Velitelství Relic Entertainment při plánování bojové mise s krycím názvem Company of Heroes 3 nechtělo podcenit sebemenší detaily, a tak si původně loňské vylodění na počítačových sestavách vyžádalo odklad až na letošní únor. Tomuto rozhodnutí se nikdo nemůže divit. Má se totiž jednat o dosud největší operaci, jakou tito zkušení stratégové vymysleli. Otázkou však je, zda dokázali využít svých veteránských schopností natolik, aby pronikli železnou oponou nároků dnešních hráčů? Pokud by se jim to povedlo, mohli by se taky zařadit mezi ty, kterým se v současnosti daří navrátit zašlý lesk real-time strategií. Odpovědi se brzy dozvíme, protože nyní již nastal čas vydání, tedy Den V!

Starý mazaný lišák

Když už jsem v úvodu zmínil, že se má podle slov vývojářů jednat o největší počin ze série Company of Heroes, musím začít právě tím. Ve stručnosti hra nabízí kampaň pro jednoho hráče skládající se ze dvou samostatných režimů, skirmish módu, PvP a kooperativního multiplayeru. Poměrně klasická nabídka pro RTS, která umožní každému typu hráče najít si to své. Dále jsou k dispozici čtyři typy jednotek a čtrnáct druhů map pro skirmish, což je v obou případech víc, než bylo dostupné v předchozích dílech bez datadisků. Samozřejmě nebudu překvapený, když se časem objeví DLC i ve trojce. Ostatně pro tuhle sérii to je typické… Vlastně bych mohl napsat „pro tuhle dobu“, takže rozšiřování zřejmě přijde ke slovu.

Dost ale suchých faktů, které si můžete najít na internetech, pojďme k dojmům. První, po čem obyčejní hráči jako já pravděpodobně sáhnou, bude kampaň. Můžete si vybrat, zda se vydáte s Afrikakorps obsadit severní Afriku nebo za spojence osvobodit jih Itálie. Přitom obě možnosti nabídnou odlišný herní zážitek. Africká kampaň reflektuje tažení německých sil z Libye do Egypta. S jednotkami polního maršála Erwina Rommela, legendární Pouštní lišky, dostanete staré dobré Company of Heroes. Tedy několik hodin strávených v různých naskriptovaných misích s odlišnými cíli, se kterými se vždy nejdřív seznámíte během brífinku před nasazením na mapách. Jelikož je ale hratelnost postavená zejména na obsazování vlajek pro zisk území a jeho následném bránění, nevyhnete se opakování podobných postupů. Naštěstí, příjemným osvěžením jsou úkoly jako připravit přepadení britského konvoje mířícího do Tobruku nebo co nejrychleji zlikvidovat palivové nádrže před El Alameinem, případně udržet pozice před masivní protiofenzívou spojeneckých vojsk.

Rommel absolvuje svou bojovou pouť z Benghází k El Alameinu během zhruba pěti až sedmi hodin.

Zajímavým ozvláštněním také je, že se vývojáři statickými kreslenými cutscénami snaží přiblížit, jak tehdejší libyjské obyvatelstvo vnímalo okupaci i válku. Dostanete tak komplexnější historický vhled na operace v severní Africe. Jako interaktivní náhražka za odbornou literaturu nebo dokumentární pořady to neslouží, ale někomu mohou dát videa základní přehled o méně zpopularizovaných, zato neméně důležitých událostech druhé světové války. Dějepis ale posuzovat nebudeme, vraťme se proto k samotné hře. V ní jsem se po celou dobu hraní za Afrikakorps nemohl zbavit dojmu, že tahle kampaň vznikla jen z nostalgie. Tvůrci prostě nechtěli naštvat konzervativnější příznivce značky tím, že by jim nenabídli příběhovou část ve stylu, na který jsou zvyklí. A proto Rommel absolvuje svou bojovou pouť z Benghází k El Alameinu během zhruba pěti až sedmi hodin. Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo. Při delší herní době by hrozil už zmiňovaný úpadek do stereotypu, což by i zkomplikovalo šanci na dohrání a ovlivnilo celkovou zábavu, se kterou tahle série v minulosti přicházela.

Company of Total War

Mnohem výraznější prostor tedy mají v Company of Heroes 3 spojenci. Italská kampaň totiž poprvé kombinuje tahovou mapu a souboje v reálném čase, čímž se fanouškům série dostávají do rukou mechanismy známé třeba z Total Waru. Dohrání této části vám navíc navíc zabere zhruba dvě až tři desítky hodin času, což je poměrně slušné, ale bohužel už ne tak zábavné, jako je tomu v tradičně pojaté kampani za Němce. Proč? Protože i v tomto případě je poznat jistá šablonovitost vývoje událostí, ačkoliv vývojáři tvrdí, jak má být zážitek dynamický. Platí to však jen částečně. Osvobozování Apeninského poloostrova výrazně oklešťuje narýsovaný děj. Tvůrci nejspíš i v tomto případě chtěli udržet danou historickou přesnost, a tak to opravdu není tolik o vytváření vlastních alternativních dějin, jako tomu je v případě Total Waru, což je škoda.

Máte sice možnost vyslat oddíl britského dělostřelectva k přístavu Anzio s podporou námořnictva, zatímco američtí výsadkáři zamíří více do vnitrozemí spolu s bombardéry B-25 a tanková divize se bude snažit probít k Jadranu, ale pořád nejste úplnými pány situace. A to hlavně kvůli hlavním i vedlejším úkolům, které se na vás sypou každým tahem, a navíc jsou v polovině případů časově omezené. Jistě, můžete je ignorovat a hrát si po svém, ale potom jen s obtížemi získáte loajalitu amerického a britského generála nebo vůdkyně italského odboje. A ti se vám hodí, protože dávají významné pasivní i aktivní bonusy na tahové mapě i v reálném souboji, a především vám pomohou při finální ofenzivě. Ovšem kvůli neustálým vyskakovacím tlachacím oknům bych byl radši, kdyby ve hře nikdo z hrdinů nebyl. Typickým příkladem špatného zpracování je německá Elsa, která sice má být symbolem zastrašovací metody informační války, ale absolutně nereflektuje to, co se v kampani dynamicky odehrává.

Ve hře neexistuje žádná základní správa obsazených měst, kvůli čemuž se většinou stávají jen pasivními svědky vašeho tažení.

Dalším zádrhelem je pak samotná funkčnost taktické mapy. Města mají striktně určený svůj užitek – dělí se na přístavy, kde je možné verbovat námořnictvo a pěchotu, letiště pro tvorbu letectva, partyzánská velitelství určená pro záškodnické či průzkumné využití a v neposlední řadě sídla produkující suroviny. Jenže zatímco vás tohle členění nutí takticky přemýšlet, co obsadit dřív podle aktuálních potřeb a za předpokladu, že vás časově stanovený úkol netlačí jiným směrem, při delším hraní uvidíte nedostatky především v tom, že s městy nejde dělat nic jiného. Ve hře totiž neexistuje žádná základní správa obsazených měst, kvůli čemuž se většinou stávají jen pasivními svědky vašeho tažení. Aktivně budete využívat hlavně letiště pro bombardování nacistických pozic, dělostřeleckých postavení, metropolí pod kontrolou nepřítele a tak podobně. Užitečná jsou i partyzánská sídla v blízkosti bojové fronty. Jenže třeba přístavy pořádně nevyužijete ani pro nábor jednotek, protože vás omezí populační limit, který se zvyšuje právě plněním misí a ne zrovna automaticky. Jako bonus si jej musíte sami vybrat, případně mu jít naproti obsazením doků, ani v takovém případě ale nemáte vyhráno.

Do limitu se totiž počítají letadla i lodě, takže na to musíte neustále myslet a nenechat se příliš zviklat odměnami v podobě křižníků či bombarderů získaných s každou novou obsazenou loděnicí, resp. letištěm. V budoucnu vám totiž i tyhle bezplatné jednotky ukrojí populační limit, takže omezení je jen otázkou času. I z toho důvodu se není třeba příliš obávat nedostatku surovin. Z počátku to samozřejmě pocítíte, ale čím víc postupujete, tím snazší je pak celkové hraní, obzvlášť když stejně spotřebováváte hlavně surovinu umožňující bombardování a dělostřeleckou salvu. Dále se po obsazení měst neřeší výstavba a v podstatě ani oprava budov, ačkoliv obce mají ukazatel míry poškození, což samozřejmě naznačuje, že na stavu měst záleží. Jenže kvůli pasivitě německých jednotek pochybuji, že z jejich strany hrozí městům jakékoliv nebezpečí, a to ani to záškodnické, takže je dřív rozbombardujete vy během „osvobozování“.

Pěchota muziku netvrdí

Největší nedostatek ale vidím v pěchotě, která je hlavním tahounem změn v Itálii. Nečekejte žádné budování jednotek dle vlastních představ. Prostě si vyberete vždy jednu z nabídky americké armády, výsadkářů a tankové divize nebo britského dělostřelectva či obrněnců. Pak už jim jen můžete za suroviny přidat další prapory pro zvýšení šance na úspěch a za body zkušeností nakupovat speciální aktivní či pasivní schopnosti do soubojů v reálném čase i na mapě kampaně nebo odemykat jednotky pro verbování v bitvách. Nic víc. Při tvorbě vojsk jsem se necítil jako důvtipný generál, ale jako nákupčí, který jen vyčkává, až budou k dispozici zdroje pro rozšíření výroby produktu. Nejhorší je, když máte například dva americké obrněné pluky, protože vylepšování toho druhého se stává jen kopírkou toho prvního. Taky nechápu, proč jednotky neumí naplánovat cestu napříč více tahy. Nestačí tak kliknout na Řím, zatímco jsou u vzdáleného Salerna, a po vzoru Total War čekat, až tam po určitých tazích dojdou. V Company of Heroes 3 je pouze možné se každým tahem posunout po dostupné ploše do vyčerpání pohybových bodů a v dalším tahu plánovat přesun znovu.

A co se Němců týče, nedělají vůbec nic. Wehrmacht je zakopaný a čeká, až si pro něj přijdete. Schválně jsem se rozhodl obejít jeho tři pluky ve vnitrozemí a nechal nepříteli dvě města pod kontrolou. Vznikl tak červený ostrov, ze kterého jsem očekával nějaké výpady, zejména, když jsem se s jednotkami vzdálil o pořádný kus, ale nic. Za zhruba třicet tahů obklíčení Němci nevyvinuli žádnou aktivitu. Podobně se pak chovala nepřátelská vojska i jinde na mapě, kde sice docházelo k přesunům, ale útok přišel jen ve chvíli, kdy byl součástí scénáře a jen velmi sporadicky. Pro férovost ale dodám, že toto chování umělé inteligence bylo na standardní a těžkou obtížnost, které považuji za základní volby většiny hráčů. Další dva stupně obtížnosti jsou už opravdu pro fanoušky série, potažmo velké nadšence do strategií, a nezkušeným lidem dokážou pořádně zatopit pod kotlem.

Příznivci Total Waru by určitě ocenili, kdyby značka měla vlastní sérii reflektující moderní dějiny, Company of Heroes 3 ale tuhle alternativu nepřináší.

Nyní se ale konečně dostávám k bitvám v reálném čase. Osvobozování měst přichází ve dvou variantách: skriptovaných misí a přestřelkách. První zmiňovaná se příliš neliší od dříve popisované příběhové linky, a je to vlastně typické Company of Heroes s plněním jednotlivých úkolů. Vlastní hratelnost se v misích trochu opakuje, ale díky odlišným scénářům a pokaždé jiné mapě i prostředí nabízí v podstatě jedinečný zážitek. Zato ve druhém případě – tedy ve zmiňovaných přestřelkách – se většinou jedná jen o rychlé obsazení všech vlajek nebo jinak vytyčených kontrolních bodů. Záhy se tudíž dostaví stereotyp a po nějaké době jsem bych už byl radši, kdyby se tento druh osvobozování dal řešit automaticky, jako tomu je u soubojů jednotek na mapě. V nich počítač vyhodnotí vítěze podle dané síly obou stran, takže klasicky, když je váš modrý ukazatel větší než nepřátelský červený, máte to v kapse. Pozor ale na to, že v těchto případech není možné využívat posily v podobě blízkých armád, jako tomu je v Total War, tady zkrátka každý kope za sebe.

Celkově bych se nedivil, kdyby stál můj úhel pohledu na tahovou kampaň v silném kontrastu s názory dlouholetých hráčů Company of Heroes, protože pro ně je to svěží prvek dávající jim možnost ještě rozšířit své strategické schopnosti. Jenže pro mě je to hlavně převzatý mechanismus ze značky, které se věnuji od dětství. Obzvlášť, když se tváří jako hlavní část celé hry. Bohužel svou funkčností se vrací o dvacet let zpět, kdy v rámci Total War vznikl Shogun následovaný dalšími díly a stále vypadá jako jejich prototyp. Škoda je to především z toho důvodu, že by příznivci Total Waru určitě ocenili, kdyby značka měla vlastní sérii reflektující moderní dějiny, Company of Heroes 3 ale tuhle alternativu nepřináší. Osobně jsem se zhruba od čtyřicátého tahu přemáhal, abych vůbec dorazil až do Říma a zvažoval, zda se u Monte Cassina raději nevzdat.

Jako předchozí války

Klady jsem ale našel jinde. Za ten největší považuji výrazně odlišné skupiny jednotek. Wehrmacht, Afrikakorps, Britové a Američané, kteří se ještě dělí na dělostřelectvo, obrněnou podporu, výsadkáře a pěchotu. Každý typ vám nabídne jiné možnosti hraní. Afrikakorps slouží jako německá mechanizovaná jednotka, takže má slušný arzenál tanků, obrněných vozů i dalších strojů a především umí znovu zprovoznit zničená vozidla. Britsko-indické dělostřelectvo umí rozpoutat pořádnou kanonádu a určitě se zalíbí těm, kdo preferují pomalejší, zato jistější postup. A americká pěchota s výsadkáři je zase výborná v městských přestřelkách. Jednotky mají své speciální typy vojáků nebo techniky, stejně tak aktivní unikátní schopnosti, jako je třeba podpora dělostřelectva, přivolání bombardérů nebo rozšíření svých řad o Commandos. Je poznat, že v tomto ohledu si vývojáři dali hodně záležet a díky tomu si každý najde své oblíbence. Samozřejmě frakce mají i podobné prvky, například stejné typy budov nebo základní pěchoty, ale to není na překážku.

Celkově se v samotných soubojích třetí Company of Heroes v podstatě neliší od předchozích dílů, a tak je to dobře.

Boj není nijak neobvyklý a i zde platí pravidlo kámen, nůžky, papír. Proti vojákům jsou efektivní vozidla s kulomety a na ty je zas dobré nasadit tanky, které se pro změnu těžko brání dělům. Někdy však vznikají vtipné situace, kdy z metru na sebe střílí dva typy jednotek a nikdo přitom nezaznamenává větší ztráty. Ani v Company of Heroes 3 nechybí technologické vylepšování armády, takže za dostatek surovin například ženistům pořídíte plamenomet nebo sadu na odstranění min, zatímco tanky zase upgradujete o kulomet. Vyzkoumat je možné také některé další technologie pro odemčení specifických jednotek a neposlední řadě se můžete spoléhat na vojáky sbírající ze země zbraně i bedny se surovinami a obsazující děla. I v tomto případě ale vznikají nechtěně komické situace, protože když němečtí granátníci s německým akcentem angličtiny obsadí dělo patřící Indům, najednou se jejich akcent změní na indoanglický. Celkově se ale v samotných soubojích třetí Company of Heroes v podstatě neliší od předchozích dílů, a tak je to dobře.

Zásadní změnou je ale taktická pauza, s jejíž pomocí se z RTS soubojů stávají částečné tahovky. Svým způsobem to ulehčuje i urychluje hratelnost, protože si naplánujete několik kroků pro každou jednotku, a pak jen čekáte. Ze hry se ale při častém využívání pauzy vytrácí typické přejíždění z jednoho rohu mapy do druhého, abyste stíhali vést útoky na dvou frontách. A snižuje se tím i počet zmatků. Jelikož se jedná o dobrovolnou funkci, zarytí fanoušci klasických soubojů pro žánr nemusí být naštvaní, a pauzu mohou prostě ignorovat. Ti ostatní určitě uvítají usnadnění postupu a možnost si chvilku oddychnout nebo vše pořádně promyslet.

Rovnou za nosem, navzdory minám

Bohužel, perfektní zážitek z bojování v reálném čase narušují technické nedokonalosti. Hlavně pathfinding. Družstva volí nejkratší cestu k cíli nehledě na to, co je před nimi nebo za nimi. Když si to sami nepohlídáte, jsou schopná běžet vstříc kulometnímu hnízdu. Pokud je tedy nechcete neustálým klikáním vést za ručičku, je nutné nastavovat jim cestu s pomocí popisované taktické pauzy, což je po čase velmi otravné. Dále se vojáci příliš neumí mezi sebou domluvit, aby si uvolnili cestu, čímž vznikají situace, kdy se navzájem kolem sebe motají a nikdo prostě není schopný uhnout. Také mě překvapilo, když jsem na polovinu prostorného mostu umístil pytle pro krytí a věřil jsem, že tanky projedou po volné straně. Jak naivní jsem byl. Ačkoliv byl na mostě prostor pro dvě vozidla vedle sebe, obrněné vozy prostě neprojely. Někdy se mi zasekli i vojáci o překážky, ze kterých se už nedokázali dostat a velmi často docházelo také k mnoha grafickým glitchům, jako byli divoce se třepotající, leč již padlí vojáci nebo vozidla.

Jinak grafické zpracování nevypadá vůbec špatně. Když si přiblížíte pohled na armádu, vypadá poměrně reálně. Stejně tak to platí pro sledování měst a přírody z ptačí perspektivy. Vzhledem k tomu, že se i na předešlé dva díly hezky dívalo, tak dochází k potvrzení, že grafika nikdy nebyla slabou stránkou a i napotřetí příjemně dokresluje atmosféru. Platí to také o efektech výbuchů či kouře, ale musíte si dát pozor, pokud nemáte úplně nejvýkonnější počítač. Právě v bojích kvůli nejrůznějším efektům dochází k masivním propadům frameratu, což se někdy v souvislosti s načítáním děje i při sledování úvodních filmečků před zahájením misí. Kvituji také uživatelské rozhraní, které je snadné na zapamatování, intuitivní a hlavně pochopitelné. Stejně tak mi v misích vyhovovala vyvážená velikost map. Nehrozí, že se hodinu budete s nepřáteli hledat, ani že byste mohli navzájem ostřelovat základny ze startovních pozic. Výhodou jsou určitě i české titulky, které pomohou v orientaci hráčům, kteří tolik nevládnou angličtinou, ale v celkovém ohledu to body k dobru příliš nepřidává.

A co multiplayer nebo kooperace?!

Ačkoliv Company of Heroes 3 nabízí vedle příběhových částí také hru více hráčů, kvůli předběžnému přístupu do hry před jejím vydáním jsme tento režim nebyli schopní detailně otestovat. Vývojáři sice uspořádali několik vln hraní pro novináře a ty, kdo měli ke hře přístup, ale spojit se do hry nebylo v tak omezeném množství hráčů možné. Přesto je v nabídce nejen klasický PvP multiplayer, jak si ho zřejmě dokážete představit s odkazy na předchozí díly, ale také kooperace, která by mohla potenciálně pomoci hře k ještě lepšímu hodnocení. Uvidíme ale až po vydání, jak se to bude s tímto módem mít.

Neúspěšná ofenzíva

Třetí díl Company of Heroes se pokouší o proražení pevné obrany hráčských nároků novými taktickými mechanismy, ale nestačí mu to. Je na dobré cestě nabídnout svěží zážitek ostříleným veteránům série a zároveň přilákat spíše rozvážnější stratégy, ale musí zapracovat na provedení. Pokud v budoucnu kampaň nabídne více svobody v tažení i tvorbě vojsk a rozšíří jejich možnosti, aby se hráči mohli cítit jako skuteční generálové, kteří píšou dějiny, v kombinaci s osvědčenými real-time souboji vznikne opravdu skvělé dílo. Teprve až v tom případě ale bude mít potenciál oslovit všechny typy příznivců strategických videoher a uspokojit ty, kdo od Company of Heroes 3 čekali bezchybný zážitek už na první dobrou.