Call of Duty: Modern Warfare

Pokud jste v uplynulých týdnech sledovali naše videa a četli články, určitě vám nemohlo uniknout, že jsem se na nové Call of Duty opravdu těšil. Vzal jsem za své sliby vývojářů, že reimaginaci pravděpodobně nejoblíbenějšího dílu celé série pojmou dospěle a vedle tradičního multiplayeru připraví příběh, který se bude zrcadlit v aktuálně probíhajících konfliktech. Nádech kontroverze mě lákal o to víc, když došlo na příslib určitých situačních rozhodnutí a měl jsem za to, že letošní Call of Duty pomůže videohrám jako takovým prolomit některá z dosavadních tabu i navzdory své popcornové pověsti. Už nyní vám ale můžu prozradit, že se tak nestalo a Call of Duty zůstává… No, zkrátka Call of Duty.

Začněme tedy příběhovou částí, snad i proto, že výhledově vyplní jen zlomek času, který u hry strávíte. Jak už bylo z předchozích náznaků patrné, Infinity Ward skutečně vzali osvědčený koncept, oprášili základní zápletku konfliktu i jeho dílčích větví a za přítomnosti některých známých postav z původní hry připravili skutečnou moderní válku. Ta podle mnohých už několik let probíhá, odvážlivci ji označují za třetí světovou a jde o všechny ty potyčky a vojenské operace, o kterých čteme i nečteme v našem tisku. Pro Modern Warfare to znamená teroristické útoky na našem vlastní dvorku, teroristické útoky v arabské domovině a neustálé pnutí mezi Spojenými státy a Ruskou federací. Skoro by se tedy zdálo, že k žádné změně nedošlo, novinky se nicméně odráží v bezprostřednosti a celkově způsobu, jakým vývojáři z Infinity Ward jednotlivé mise zpracovali.

Šokující? Ne tak docela…

Aniž bych chtěl prozrazovat ty nejlepší momenty, určitě během oněch pěti šesti hodin narazíte na takové, které vám nebudou úplně po chuti. Rozhodně se ale nejedná o nic tak šokujícího a znepokojujícího, jak zahraniční média naznačovala po absolvování preview eventů. A už vůbec by se nemělo stát, že byste kvůli, řekněme, mrtvým civilistům, byli tak znechucení, že byste kampaň nechtěli vůbec dohrát. Ostatně, mučení v podobě waterboardingu je veselá minihra, takže zhruba tolik k odvaze či kontroverzi. V čem Modern Warfare exceluje, jsou pomalé, taktikou svázané mise, ve kterých slyšíte svůj vlastní hlas a pohybujete se v dané lokaci s celým týmem. Procházení místností, ve kterých může i nemusí být schovaný nepřítel, mnohdy hraničí s hororovými lekačkami a atmosféra, prosvícená zelenkavým nádechem noktovizorů, je vážně báječná. Běda ale, když ke slovu přijde vata v podobě větších přestřelek – chápu, že své DNA by si měla každá značka zachovávat, ale vidět před sebou i v roce 2019 úplně stejné momenty, které v uvozovkách zdobily už šestnáct let starý první díl, to je tedy trochu síla.

Pokud sami neučiníte krok kupředu, nepřátelé se budou kdesi za rohem rodit donekonečna. Pokud byste si snad přáli, aby vám umělou inteligencí ovládání kamarádi nějak významně pomohli, máte smůlu, bez ohledu na zvolenou obtížnost.

Řeč je samozřejmě o tom, že bez ohledu na příklon k realismu, jste v kůži amerických vojáků i příslušníků odboje fiktivního státu Urzikstán jednočlennou armádou. Jistě, stále kolem vás pobíhají nějací spolubojovníci, jde ale jenom o komparz, abyste se při anihilaci složek ruské armády či skupiny teroristů necítili divně. Pokud sami neučiníte krok kupředu, nepřátelé se budou kdesi za rohem rodit donekonečna. Pokud byste si snad přáli, aby vám umělou inteligencí ovládání kamarádi nějak významně pomohli, máte smůlu, bez ohledu na zvolenou obtížnost. A můžete vzít jed na to, že když necháte na vytyčeném místě někoho žít a posunete se dál před vaše spolubojovníky, hru v podstatě rozbijete a dorazíte na místo, kam ještě nebyl nikdo hrou kvůli nespuštěnému skriptu dosazen. Je navíc velká škoda, že projekt s takovým rozpočtem nedává hráči ani minimální možnost rozhodnout se, jak danou misi splnit, a vůbec tady nemluvím o několika koncích a větvících se variantách. Jen mě zkrátka mrzí, že kvůli přísné režii jednotlivých scén opakujete při neúspěchu pořád to stejné dokola a atmosféra kvůli tomu sklouzává až pod průměr.

Nádherné hloupé pozlátko

Zachránit to mohly příběhové předěly, které jsou fantasticky zpracované a jen stěží nacházím adekvátní příměr. Možná cut-scény v Anthem? Nebo aktuální Death Stranding? Těžko říct, Modern Warfare ale vypadá bombasticky a nebýt chyby spojené se zasekáváním cut-scén na počítačích, neměl bych k jejich zpracování a grafice obecně sebemenší výtku. Ani trhání scén však nedokáže zakrýt bezpohlavnost celého příběhu a nevykreslené charaktery jednotlivých postav. Náznaky tu jsou, zejména v podání odbojářky Farah, jejího bratra Hadira a milovaného kapitána Price, ale protože jsou všechny cut-scény situační, nedávají vlastně ani kapku prostoru k tomu, aby se mohly vztahy jednotlivých lidí nějak významně projevit.

Krásné nové technologie

Není žádným tajemstvím, že se vývojáři snažili vytáhnout ze současných konzolí maximum a naservírovali podívanou, která nutí k otázkám, co dalšího mohou PlayStation 5 a nový Xbox přinést. Přesto je vcelku přirozené, že po grafické stránce dominuje Modern Warfare na PC, a to samozřejmě i za použití efektů ray-tracingu. Grafické nastavení je tentokrát hodně bohaté, ladit můžete všechno od stínů, přes teselaci, až po kvalitu či množství částicových efektů a výsledek stojí za to. Samotný ray-tracing vyniká zejména v nočních misích, kde excelují stíny a v recenzi popisovaná atmosféra je ještě lepší. Samozřejmostí je pak i dostupnost nástrojů Ansel, díky kterým si můžete vytvořit působivé screenshoty.

Výsledkem pak je reklama na americký heroismus a jen mdlé pokusy alespoň namířit na vlastní nohu, když ne rovnou stisknout spoušť. Nechybí ani značné zmatení, když jednou nesmíte ani vlásek zkřivit jednotkám Specnaz a o pár chvil později je už kosíte ve velkém. Motivace některých hrdinů se také mění jen tak, z minuty na minutu a dalo by se říci, že zcela navzdory rozkazům nadřízených. Celkově tak ve mě kampaň vzbuzuje spíše negativní dojmy, i když rozumím, že trocha změn činí ze hry v očích mnoha hráčů div ne revoluci. Nejsem ale ani trochu přesvědčen, že by příběh, třeba ve filmové podobě, stačil držet krok s průměrnými vojenskými béčky. A v té herní nesahá Spec Ops: The Line ani po kotníky.

Dost už bylo příběhu, multiplayer tvrdí muziku

Teď už ale k multiplayeru, jehož hodnocení možná předznamenává fakt, že v něm každý den trávím klidně i několik hodin. Na druhou stranu to automaticky neznamená, že by museli být všichni univerzálně potěšení tím, jak moc se hra oproti Black Ops 4 změnila. Ačkoliv je sestava módů veskrze tradiční a příliš se nehýbalo ani s účinností zbraní, resp. rychlostí, se kterou vás protivník pošle k zemi, vstupují do hratelnosti a celkového zážitku mapy. Tam, kde jste se dříve mohli spolehnout na tradiční design s třemi cestami a jasně definovaným místem největších potyček, přichází mapy, které žádná designová pravidla nemají. Tedy alespoň zdánlivě. Klidně se tak může stát, že vás v místnosti, do které vedou tři vchody, někdo překvapí zcela nepřipraveného, stejně jako můžete od spawnu běžet na poměry Call of Duty poměrně dlouhou dobu a nikoho nepotkat. Přináší to s sebou změnu tempa a hlavně přístupu, a až zde se ozývá proklamovaná snaha o vyšší dávku realismu, kdy musíte obezřetně sledovat rohy a zákoutí a nespoléhat se na to, že zrovna tahle část mapy je ta vaše.

Mně osobně se nový styl velmi zamlouvá, hra se trochu zpomalila, zpřehlednila a za dlouhou dobu poprvé mám pocit, že můžu v mainstreamové střílečce uspět bez nějakého velkého úsilí. Přehledný je rovněž systém killstreaků, postupného levelování vaší postavy i zbraní, kde si přirozeně odemykáte další výbavu a zážitek se zkvalitňuje. Na tomto místě učinili vývojáři několik změn, kdy musíte u jednotlivých kousků ve vašem arzenálu pečlivě volit, čím vším je osadíte, a zda některý z dostupných slotů raději nevyměníte za speciální perk, třeba na průraznější náboje. Hra vás přitom do ničeho extra nenutí, nechcete-li vysloveně honit každou statistiku, a tak si můžete libovolně zkoušet nejrůznější sety výstroje a hledat, která ze zbraní vám vyhovuje nejvíc. Dobrému pocitu navíc pomáhá skutečnost, že počet hráčů v módech jako deathmatch, search & destroy, domination, ale také v novém cyber attack, ve kterém oba týmy bojují o jednu bombu, není přehnaně velký, takže se hra nikdy nezvrtve v Battlefield a nefrustruje vás.

Něco pro všechny

Chcete-li přesto masivnější záležitost, režim Ground War s více než 60 hráči a hned několika body k obsazení na mapě by vás mohl uspokojit, za mě jde ale až o příliš velký chaos, do kterého se navíc míchají i vozidla a čistá gunplay se odsouvá na druhou kolej. Protipólem Ground War pak je mód Gunfight, který na menších mapách staví proti sobě dva a dva hráče. Ze začátku se jeví dost metodicky, velmi rychle se ale začnou otevírat nůžky mezi nováčky a těmi, kteří už nějakou zkušenost mají. Ne vždy je totiž výhodné útočit s hlavní definovanou zbraní, měnící se vždy po dvou kolech, ne vždy je výhodné se rozdělit, ne vždycky se musíte prozradit hozeným granátem. Posoudit pak v několikavteřinových kolech, co udělat, klade příjemnou výzvu a velká koncentrace akce vás nenechá ani na chvilku vydechnout. Jediné, co by se dalo vytknout multiplayeru obecně, je až příliš rychlé střídání hrstky map, které se sice o to rychleji naučíte, ale přesto člověka zamrzí, když se každou druhou hru vací na náměstí Picadilly. Důležité je také upozornit, že ačkoliv multiplayer nabízí i noční verze několika map, zpřístupňují se zřejmě jen v přísně realistickém módu bez HUDu, jinak si nedovedu vysvětlit, proč mi do obyčejné rotace nikdy nespadly.

Pokaždé jsem se tak vracel k základní nabídce, královsky se bavil a je velmi pravděpodobné, že mi tohle Call of Duty vydrží déle než to předchozí.

Fakt, že ani v týmových módech není Call of Duty bůhvíjak týmovou hrou, určitě nemusím nijak zdůrazňovat, přesto to hraní nepřekáží a hráči si dokážou vyhovět. Samozřejmě bolestivá je ignorace ve Spec Ops módu, zastoupeném čtveřicí misí, rozvíjejících hlavní příběh, ale ani tady jsem nenarazil na vyslovený problém a úkoly lze dokončit i s partou neznámých spolubojovníků. Problémem je ovšem značně ubíjející design, po velké mapě se několikrát vracíte sem a tam a spíše než na týmovou akci a s tím spojený dobrý zážitek, vsadili vývojáři na kvanta hloupých nepřátel. A to ani nemluvě o “classical” verzi Spec Ops, kdy se v příběhové misi nad Dálnicí smrti bráníte vlnám nabíhajících nepřátel, šílené. Pokaždé jsem se tak vracel k základní nabídce, královsky se bavil a je velmi pravděpodobné, že mi tohle Call of Duty vydrží déle než to předchozí. A co se týče internetem probíraných camperů, nerozumím stížnostem stejně, jako nerozumím nářkům stran map. Ačkoliv nemůžu posoudit dojem z konzolové verze, na PC se hráči nijak extrémně v kempování nevyžívají, a pokud by to chtěli zkusit, existuje mnoho prostředků, jak jim to zatrhnout.

Hlavně díky multiplayeru tak nezbývá, než Modern Warfare pochválit a vyzdvihnout převážnou většinu změn. Tradičním hráčům série se možná nemusí tak líbit, ale vzhledem k tomu, že po originalitě voláme všichni, Infinity Ward udělali maximum a výsledek je téměř bezchybný. Bohužel ale nelze ve výsledném hodnocení oddělit jednu složku hry od druhé a výsledný dojem tím trpí. Pokud si ale kupujete Call of Duty kvůli multiplayeru – a nebojíte se změn – s chutí do toho. V opačném případě čekejte na slevu. A hodně velkou!