Call of Cthulhu

Když v roce 2014 oznámil vydavatel Focus Home Interactive práce na titulu zasazeném do světa spisovatele Howarda Phillipse Lovecrafta, rázem si získal pozornost celého zástupu fanoušků hororů. Vývoje hry jménem Call of Cthulhu se tehdy zhostil ukrajinský tým Frogwares, autoři Sherlocka Holmese, práce ale zřejmě nepokračovaly zcela hladce, neboť pod aktuálně recenzovanou hrou již není podepsán tento tým, ale studio Cyanide, které se vývoje ujalo o dva roky později.

Vývojáři cyklistických manažerů či sérií Blood Bowl a Styx se svého úkolu chopili se ctí. Už první informace o opětovně oznámeném titulu vyprávěly o hře, která se měla pyšnit nejen známou licencí a inspirací stejnojmennou a dekády starou deskovou hrou, ale také množstvím atraktivních prvků.

Tonoucí hrdina se stébla chytá

Než se na ně ale podíváme, přesuneme se rovnou na začátek samotného vyprávění hry a do kanceláře soukromého detektiva Edwarda Pierce. Tomu se zrovna dvakrát nedaří, a to nejen v pracovním životě, ale i v tom osobním. Následkem toho tento bručoun v kanceláři a na gauči v ní tráví stále více času. A to navíc často ve společnosti kořalky a s prášky na spaní. Když tedy jednoho dne na dveře zaklepe cizinec a nabízí práci spočívající v osvětlení smrti jeho vlastní dcery a v očištění jejího jména, není nad čím váhat.

Háček je samozřejmě v tom, že se nebude jednat o nic jednoduchého a na scéně se může objevit i jeden z Prastarých. Detektiv Pierce však naštěstí narazí nejen na nepřátele, ale i na potenciální spojence. Role všech zúčastněných je ale malicherná, neboť příběh hry si pohrává s myšlenku nevyhnutelného osudu. V roli hráče tak mnohdy budete pouze kličkovat okolo předem vytvořené linky a nebudete moci kamkoli uhnout. A přesně to je ve své podstatě i nejzákladnější charakteristikou hry.

V jejím DNA je dále zakódováno množství RPG prvků, rozvětvené dialogy s více konci a především temný příběh. V tom si tvůrci pohrávají s fantazií hráčů a záměrně často nechávají setřít rozdíl mezi realitou a dimenzí snů a nočních můr. Sami si tedy nebudete mnohdy jistí tím, co je a co naopak není reálné. Díky tomu se budou moci na scénu dokonce i navracet postavy, které jste okamžiky předtím viděli zemřít. A to není vůbec zlý nápad.

Svět hry přitom budete prozkoumávat výhradně v pohledu z první osoby a v rámci klasické adventury. Ta je zasazená na odlehlý ostrov jménem Darkwater, který byl v minulosti proslulý díky bujícímu rybolovu. Jeho úpadek však přišel poměrně rychle a spolu s tím se z tohoto kdysi perspektivního místa začal vytrácel i život.

A právě tempo i způsob úpadku vyžaduje speciální péči a povolání zkušeného detektiva, neboť se v této lokalitě dějí čím dál tím více podivné věci. Volba povolání hlavního hrdiny přitom od začátku slibovala přítomnost napínavých pátracích scén, v nichž musí hráči rekonstruovat dění v určitých lokacích. Ruku v ruce s tím už v průběhu vývoje hra navíc působila o to atraktivněji, že spolu s detektivní zápletkou slibovala přinést i citlivé využití slavného jména a příběhu, který navíc může být zakončen více způsoby. Call of Cthulhu se zkrátka od začátku jevil být zajímavým počinem a i atmosféra viděná v trailerech působila jako příslib něčeho neokoukaného.

Snad největším neduhem hry je dnes už vyloženě zpátečnické natahování herní délky za pomocí mechanismů a hádanek, které lze vyřešit jen za pomocí metody pokus-omyl. A zde si dovolím představit dva příklady, kterými toho z náplně hry mnoho nevyzradím. Tím prvním je psychedelická scéna, která předchází již samotnému konci hry a ve které se detektiv Pierce musí dostat skrze propast. Přes tu leží spletitá změť lávek, pouze jedna cesta je ale ta správná a ty ostatní jsou pouze prázdnou texturou. A jakmile na ně hlavní hrdina vkročí, okamžitě se propadne. Která cesta je ta správná, ale předem zjistit nelze a jakmile se přeci jen dostane na druhou stranu, tak následuje ještě jedna velmi podobná hříčka bez promyšleného řešení. Zkrátka otrava. A ani druhý příklad není lepší. Jde o souboj s bossem, kterého je třeba zlikvidovat speciálním předmětem. Potíž je v tom, že v dané úrovni se těchto předmětů nachází více než deset a vědět, který je ten správný, prostě nelze. Neúspěch se pochopitelně ihned trestá. Takových situací je přitom ve hře více a nebýt jich, celková herní doba není nějakých deset až dvanáct hodin, ale klidně o hodinku až dvě kratší. Přitom stačilo se jen podívat ke konkurenci a zamyslet se nad důvtipnějším řešením některých situací.

Krkolomně z pohledu návrhu a poté rovněž z praktického hlediska působí i střelecké scény, které ze všeho nejvíce připomínají primitivní on-rail střílečky. Pro čest hry však hovoří fakt, že tímto směrem hratelnosti se tvůrci vydávají pouze v jedné malé části hry a chtěli tím spíše pozměnit tempo hry a ukázat i jinou tvář.

Kam se poděla otevřená hratelnost?

Jenže snaha o originalitu je vzácná a mnohem častější jsou spíše rozpaky. Vedle toho jsme se nedočkali naplnění slibů o hře s otevřeným vyprávěním, kde naše akce znamenají velký dopad na průběh příběhu a kde se Edward Pierce bude moci vydat vlastní cestou. Hra se namísto toho skládá ze čtrnácti po sobě jdoucích kapitol, z nichž každá má podobu oddělené a bohužel také pevnými bariérami jasně ohraničené mise.

Jejich splnění je čistě lineární záležitostí a nepatřičně a snad až rušivě v nich působí i jinak slibné RPG elementy. Piercovi je totiž sice možné vylepšovat jednotlivé statistiky, reálný dopad je ale minimální. Hráč pak má více možností v dialozích s ostatními postavami. Ovšem i tyto dialogy stejně vždy končí snad jediným možným způsobem a ony větší možnosti volby se dostaví až na samotném konci hry. Chybět tedy kvůli tomu může hlubší motivace k průzkumu, což se u mě osobně projevovalo například tím, že poslední kapitoly hry jsem dojel co možná nejrychleji a nějakému průzkumu prostředí jsem se už vůbec věnovat ani nechtěl.

Sám bych přitom určitě zpomalil v momentě, kdy by se bylo čeho bát a pokud by se napětí dalo krájet. Jenže ani ta hororová atmosféra není nejhutnější a nepomáhá jí ani silná předloha. Někdy je to navíc až příliš přitažené za vlasy, občas je příběh předvídatelný a onen okultismus je díky nadsázce snad až za hranou. To je ale obecně neduhem velkého množství hororových příběhů, které se snaží brát se až příliš vážně. S láskou jsem tak při hře vzpomínal například na postarší adventuru Dark Corners of the Earth, na její atmosféru i na infarktové situace, které její hraní přinášelo.

Budget kam se podíváš

Navrch mě zamrzelo také slabší technické zpracování hry, které od začátku dávalo vědět o celkové budgetovosti hry. Menší rozpočet se projevil nejen v celkově slabším grafickém zpracování, ale například i v horším podání postav. Ty mají nepřesvědčivé pohyby, slabší dabing i nepříliš funkční synchronizaci rtů. Rovněž nahrávání hry nebylo nejrychlejší ani na testované verzi pro PlayStation 4 Pro. Vyloženě podivně pak už působí zlobící invertování kamery a celkově její horší ovládání v porovnání s ostatními hrami.

Jakkoli jsem byl ještě před chvíli sebevíc kritický, Call of Cthulhu jako celek určitě není špatná hra. Tento titul přeci jen nabízí spletitý příběh plný odhalování temných tajemství odloučeného ostrova a umí i mile překvapit svým spádem. Jenže tým Cyanide a potažmo i Focus Home Interactive si na sebe upletli bič. A to ve formě vzletných slibů o otevřené hratelnosti a již samotným výběrem slavné licence. Ta si zaslouží co možná nejlepší péči a tituly dotaženější. Občasné hráče hororů a ty nenáročné jistě Call of Cthulhu potěšit v mnohém dokáže, zaryté fanoušky napínavých příběhů a ty náročnější však mohou kvality hry uvést do rozpaků. Podobně těžko se mi ospravedlňuje cenovka patnácti až šestnácti stovek v případě konzolové verze. Ve slevě se ale určitě bude jednat o zajímavou koupi.

A nám už tedy nezbývá, než jen vyhlížet The Sinking City od Frogwares, kteří právě na tomto projektu původně pracovali a kteří teď mají možnost vidět, co by se určitě dalo vylepšit.