Blade Runner: Enhanced Edition

S recenzí vylepšené adventury Blade Runner: Enhanced Edition od Nightdive Studios jsem nezvykle otálel. Důvody pravděpodobně už znáte, protože problematickému remasteru jsme se v uplynulých dnech opakovaně věnovali. A vlastně vše, co v dřívějších článcích zaznělo, je více či méně relevantní vzít v úvahu při hodnocení nové verze slavné adventury od Westwoodu z roku 1997. Už tak problematické hodnocení remasterů a remaků se stalo v tomto případě ještě větší komplikací. Jak k recenzi spravedlivě přistoupit? Na jedné straně máte legendární klasiku, která zcela zjevně podle mých měřítek obstála ve zkoušce časem a díky své modernosti se i dnes po 25 letech skvěle hraje. Ale na druhé se nachází zpackaný remaster, který nepřinesl vylepšení, o než fanoušci stáli, něco dokonce ve srovnání s originálem zhoršil a jen málo věcí skutečně upgradoval. Zkusíme spolu tenhle zapeklitý případ rozplést, ale nebude to úkol o nic snažší, než je ten, kterému čelí hlavní hrdina hry.

Blade Runner byl a je nesmírně autentický. Je to rozšíření původního filmu, jaké si jen fanoušek může přát a jaké by si zasloužil každý snímek, který má dostat herní adaptaci či doplněk.

Můj problém spočívá také v tom, že bych vám toho chtěl říct o hře strašně moc. Z toho důvodu se jí věnujeme také ve Vortex #217. Pozornost by si zasloužila historie původního titulu a jeho vývoj. Rozplývat bychom se mohli nad designem a nadčasovou hratelností originálu, který v mnohém předběhl dobu. A další vlastní analýzu by si určitě zasloužil seznam objevených chyb a nedostatků, s nimiž přišel kontroverzní remaster. Ale tahle recenze musí mít rozumný rozsah, a tak nezbývá než vypíchnout ze všech oblastí jen to nejdůležitější. Sami pak můžete přispět v komentářích vlastními postřehy. Začneme u titulu z roku 1997, který se sám o sobě nerodil snadno a možná vás překvapí, že nebyl první, ale až druhou hrou, kterou inspiroval slavný film režiséra Ridleyho Scotta z roku 1992. I když… Titul Blade Runner z roku 1985 pro Commodore 64, ZX Spectrum a Amstrad CPC nevycházel vlastně tak docela ze slavného snímku, ale jen z jeho soundtracku. To je úlet. Kvůli problémům s filmovými právy šlo totiž oficiálně o “videoherní interpretaci” slavného Vangelisova soundtracku.

Ostatně s komplikovanými právy se víc než 10 let poté potýkali i vývojáři z Westwoodu a vydavatel, kterým byla společnost Virgin Interactive. Znamenalo to mnohá omezení, ale i ta svým způsobem pomohla stvořit tenhle unikátní zážitek. Blade Runner z roku 1997 je takzvaný sidequel a jeho příběh se odehrává víceméně paralelně s původním filmem. Hlavním hrdinou není Rick Deckard Harrisona Forda, ale jiný detektiv. I Ray McCoy ale pátrá po replikantech, navštíví mnohá místa z filmu a setká se s řadou známých postav. Dokonce narazí i na zmínky o Deckardovi. Hra využívá fragmenty původního soundtracku, ale autoři neměli práva na všechnu hudbu, a tak ji musel dvorní skladatel Westwoodu Frank Klepacki doplnit a znovu nahrát jen podle odposlechu. V adventuře si zopakovali své role mnozí herci z původního filmu a k jedinečné architektuře světa přispěl stejně jako ve snímku designér, futurista a výtvarník Syd Mead, stejně jako ti, kteří jeho práci interpretovali už pro filmové kulisy. To všechno, a dalo by se toho napsat ještě víc, zmiňuju z toho důvodu, abych zdůraznil, že Blade Runner byl a je nesmírně autentický. Je to rozšíření původního filmu, jaké si jen fanoušek může přát a jaké by si zasloužil každý snímek, který má dostat herní adaptaci či doplněk.

Zdroj: Rock Paper Shotgun/Alternative Magazine Online

Čtvrtstoletí stará adventura není ale jen věrná předloze, je to současně skvělá hra. Blade Runner je interaktivním filmem a moderní adventurou v tom smyslu, jak ji chápeme dnes. V době, kdy tomuto žánru ještě dominovali klasické point-and-click adventury s inventářem, sbíráním a kombinováním předmětů, přišel Westwood s mnohem modernějším pojetím, aniž by slevil z obtížnosti nebo komplexnosti. Naopak. K příběhu a řešení problémů je možné přistoupit jako ke skutečné detektivce. Vyslýcháte postavy, zkoumáte místa činu, cestujete po futuristickém Los Angeles roku 2019 a chováte se víceméně jako ve skutečnosti. Zprvu izolované lokace a obrazovky se postupně propojují ve větší svět a zdánlivě nesouvisející případy vytvoří jednu velkou zápletku. Na poměry adventur je přitom hra velmi nelineární. Plyne v ní čas, hra se může odvíjet jinak, postavy přichází a odchází, příběh má několik různých konců a konečně otazník se vznáší pokaždé i nad tím, kdo z postav je replikant a kdo nikoli, včetně hlavního hrdiny. Titul má skvělý scénář, dobře napsané dialogy i napínavý příběh.

I po technické stránce šlo v roce 1997 o malý zázrak. I kdybyste dnes hráli hru poprvé, není těžké si to uvědomit a vcítit se do tehdejších hráčů. Na předrenderovaných pozadích, které jsou často animované, se pohybují 3D voxelové postav nasnímané s pomocí technologie motion capture. Když cestujete z místa na místo, takovou akci často doprovází pěkná animace a dokonce i jednotlivé obrazovky občas spojuje krátký průlet, který jim dává větší hloubku a vytváří zdařilou iluzi prostoru. Ray McCoy s vaší pomocí může sáhnout také po zbrani a k dispozici má hned dvě zajímavé technické hračky. Tou první je systém ESPER, který využíváte při analýze fotografií. I když při zvětšování obrázků a hledání stop musíte projevit větší trpělivost a občas něco zopakovat, je to skvělý nástroj. Dalším je pak test, s jehož pomocí se snažíte odhalit replikanty, kteří jak už bylo řečeno, nejsou v každé hře těmi stejnými postavami.

Občas třeba jen pohyby objasní, že sledujete například chůzi do schodů, protože schody vůbec nejsou vidět.

To všechno dohromady a spousta dalších věcí dělá z Blade Runnera skvělý Blader Runner a skvělou hru, kterou byste si měli zahrát i dnes. Zda v takové případě sáhnout po remasteru od Nightdive, je ale věc druhá. Chyby vylepšené verze jsme probírali opakovaně. Ale začněme tím pozitivním. Hru si vůbec poprvé můžete zahrát na konzoli – existuje ve verzích pro PS4, Xbox One a Switch. Nativní podporu pro nové konzole byste hledali marně. Titul běží ve zpětné kompatibilitě zjevně i kvůli zdlouhavému vývoji, ale remaster a jeho stávající možnosti to asi nijak neomezuje. Díky konzolové verzi se hra samozřejmě dočkala také podpory gamepadů. Remaster na rozdíl od originálu nabízí titulky, stejně jako starší ScummVM verze z GOGu. A konečně vylepšená verze běží ve vyšším frameratu.

Nicméně další vylepšení už se nesou v duchu kontroverze a rozpačitého přijetí. Zatímco voxelové postavy by si upgrade zasloužily, ale jsou stále stejně hrubé, upscale rozlišení nedopadl podle představ fanoušků. I když všichni chápeme, že kvůli ztraceným zdrojovým kódům měli vývojáři nesmírně těžkou práci a dlouhá léta se zdálo, že podobný remaster nikdy nevznikne, výsledek zůstal za očekáváním, přestože Nightdive neslibovali velký upgrade nebo dokonce remake. V době, kdy nás skoro denně fanoušci z celého světa na internetu překvapují svými obdivuhodnými upscaly, když za pomoci umělé inteligence vytáhnou z miniaturních rozlišení fantastické scény, Nightdive nabízí rozmazané obrazovky, které se sice zbavily artefaktů a pixelizaci, ale s tím také mnoha důležitých detailů. Pozadí se slila ve špatně čitelné šmouhy a voxelové postavy z nich naopak nehezky vystupují kvůli potlačení dalších efektů, které se staraly o to, aby lidé lépe splynuli z předrenderovanými scénami. Pokud je hrdina dál od obrazovky, máte problém určit, kam vlastně jde, nebo má jít. Občas třeba jen pohyby objasní, že sledujete například chůzi do schodů, protože schody vůbec nejsou vidět.

V animacích se objevují nové chyby třeba při nastupování do vznášedla. V remasteru se objevují i zvukové glitche. Filmečky jsou na tom podobně jako pozadí. Prošly sice upscalem rozlišení, ale výsledek zůstal za očekáváním a skoro nepostřehnete rozdíl. Nedůslednost autorů ale odhalují i dílčí pochybení nebo různé drobnosti. Třeba když se vás hra v digitální verzi bez manuálu neobtěžuje seznámit s ovládáním. Nebo když vám naservíruje možnost zvolit obtížnost a osobnost hlavního hrdiny, ale už neříká, jaký to má vliv na hratelnost. Naopak přímo ve hře pak působí nechtěně komicky, že ovládání rozhraní KIA je tak neintuitivní, že se neobejde bez všudypřítomné nápovědy a textové legendy, co se jak dělá. A konečně fanoušky štvou i takové věci, jako že původní stylové filmem inspirované hlavní menu nahradila zcela generická nabídka.

Na remasteru samotném toho není mnoho, co lze bezvýhradně pochválit. Je fajn, že si jej můžeme zahrát na konzolích, a tedy i s gamepadem. Oceňuji svižnější chod nebo skutečnost, že Nightdive pod tlakem kritiky připojili k PC verzi původní hru ve ScummVM verzi, ale k té se samozřejmě na konzolích nedostanete. Je obrovská škoda, že toho Enhanced edice přinesla tak málo, když už se někdo rozhodl pustit do této legendy. Otázkou zůstává, zda budou mít autoři vůli s nelichotivým přijetím něco udělat a jak moc mohou svou vylepšenou verzi ještě vylepšit. V tuto chvíli je nesmírně těžké titul nějak spravedlivě ohodnotit. Původní hra je podle mě stále výborná a překvapivě dobře obstála i v souboji s časem. Remaster jí ale neudělal dvakrát dobrou službu. Něco málo zlepšil, leccos pokazil, ale pořád je to minimálně na konzolích způsob, jak si tuhle klasiku připomenout.