Black Myth: Wukong

Troufám si tvrdit, že jsem si Black Myth: Wukong od čínského studia Game Science všimnul před čtyřmi lety mezi prvními. Končící léto přetnula zpráva o hře, která od prvních okamžiků působila tak skvěle, až bylo těžké uvěřit, že něčeho takového může být prakticky neznámé a v té době nepříliš početné studio schopné. Jenže v dalších měsících a letech přicházelo množství obrázků a posléze i delších videí, podle kterých se titul rýsoval bez větších problémů, až se natěšená komunita dostala do bodu obrovského očekávání. Black Myth: Wukong nakonec prokázal, že se jeho autoři dokázali trefit do vkusu početné skupiny hráčů akčních RPG i soulslike titulů, hra se ihned vyšvihla v nejrůznějších žebříčcích popularity a během několika dnů se začalo ještě hlasitěji mluvit o tom, že by mohl Wukong koncem roku aspirovat na některá z tradičních ocenění. Můj pohled je trochu střídmější, než jsem možná sám od sebe očekával, ale nic to nemění na tom, že se Wukong povedl a nabízí příjemnou alternativu těm, koho neustále odrazují příliš náročné hry, ale chtěli by zažít něco podobného, jako třeba v Sekiru nebo Elden Ringu.

Příběh Sun Wu-kchunga

Pokud se alespoň krapet vyznáte v historii čínské literatury, musí vám být jasné, že je titul od Game Science další verzí slavného románu Putování na západ spisovatele Wu Čcheng-ena. Dílo bylo sepsáno už v 16. století, vypráví o opičím králi, který zatoužil po nesmrtelnosti, dal si dostaveníčko s čínskými bohy, následně byl polapen a potrestán Buddhou 500letým vězením pod horou Pěti prvků, aby po konci trestu provázel mnicha Tripitaku na cestě do Západního ráje. Pokud se ale v historii čínské literatury nevyznáte ani trochu a přijmete jako fakt, že výše uvedené jsem opsal z prvního odstavce Wikipedie, také to není na škodu a hru si užijete. Jen musím konstatovat, že vyprávění příběhu, ve kterém se v kůži opičího bojovníka vydáváte na podobnou cestou, jakou absolvoval sám Sun Wu-kchung, není zrovna přehledné.

Zdroj: Game Science

Jinak řečeno, v téhle akční hře jde především o akci, a i když předěly mezi jednotlivými kapitolami vyplňují pěkné cutscény nebo stylizované rozpohybované kresby, vždy mi přišlo, že detaily zůstávají vyřčeny jen mezi řádky. Proto jsem třeba koukal dosti překvapeně, když jedna z kapitol začíná pohledem na mého bojovníka prošpikovaného desítkami šípů a já vlastně netušil, co se přesně stalo. Spolehlivě ale moje překvapení přebil bezhlavý hudebník hrající na čínskou třístrunnou kytaru a vítající mě velmi svéráznou písní v nové lokaci. I takový je Black Myth: Wukong, ano.

Struktura hry se od první kapitoly opakuje i ve všech zbývajících a velmi zjednodušeně by se dalo mluvit o tom, že je Black Myth: Wukong v podstatě jen slepencem soubojů s bossy. Ačkoliv mezihra v podobě průzkumu jednotlivých lokací existuje a můžete narazit i na nepovinné či skryté bossy, pojí se s ní hned dvě nepříjemnosti. Tou první je fakt, že hra nemá ambice konkurovat například výše zmíněnému Elden Ringu, a tak nenabízí open world. To samo o sobě není na škodu, v mnoha ohledech to může být i zcela naopak, ale design úrovní je zpracován tak, že vám hra tento pocit pohledem do krajiny dává, aby vás ale hned vzápětí klepla přes prsty přemírou neviditelných bariér, za nimiž krajina pokračuje, ale vaše kroky tam směřovat nesmí. V některých kapitolách je toto omezení výraznější, v některých si hranic tolik všímat nebudete, obecně ale platí, že části lokací, v nichž máte nasbírat zkušenosti, případně někoho potkat nebo přijít k některé z nových schopností, jsou značně omezené.

Mnohdy tak jste zkrátka ztraceni, jdete stále dál, věříte, že jdete správně a že nepřátelé, kterým čelíte, vás posunou v příběhu a celkovém progresu.

Orientaci pak nepomáhá ani absence mapy, což je podobně dvousečná záležitost. Ačkoliv jsem se po hodinách strávených v daných kapitolách naučil jednotlivá místa poznávat a orientovat se v nich, opravdu bych uvítal něco, čeho se je možné držet. Black Myth: Wukong je totiž velmi volný i ve smyslu zadávání úkolů tradičním způsobem, ale ve finále i jakýmkoliv jiným, klidně i netradičním. Mnohdy tak jste zkrátka ztraceni, jdete stále dál, věříte, že jdete správně a že nepřátelé, kterým čelíte, vás posunou v příběhu a celkovém progresu. Jistě, vždycky se můžete podívat na internet a ověřit si, že jste na správné trase, ale upřímně bych se bez těchto berliček obešel a uvítal bych trochu konkrétnější definici cílů.

Jedna hůl vládne všem

Pokud vás zaskočila negativa hned na úvod, můžu vás ujistit, že vyjma technického stavu jde o to nejzásadnější, co mi vadilo. Sami pak asi chápete, že průzkum či vyprávění příběhu není to, co by určovalo kvality akční hry a bez dalších okolků potvrzuji, že po stránce hratelnosti je na tom titul skvěle. Od prvních krůčků, až po závěrečný souboj neprozradím s kým, sice používáte jen jednu zbraň – bojovou hůl – přichází však s řadou alternací v podobě těžkých útoků a doplňují ji nejrůznější skilly, kouzla nebo transformace. Lehkost, se kterou hra napojuje na základní lehký a těžký útok vše ostatní, je něco, za co zasluhují vývojáři z Game Science velkou pochvalu. Z pohledu člověka, který sice pokořil Sekiro a Dark Souls 3, ovšem jinak nemá na obdobné hry příliš trpělivosti, tím velmi přirozeně došlo k získání dostatku zkušeností i obratnosti, aby bylo nakonec možné ustát jakékoliv střetnutí. Tím ale rozhodně nechci vyvolat pocit, že jde o jednoduchou hru, ve které byste každého jen umlátili základním útokem, a to ani s vědomím, že každý jsme na tom se zvládáním obtížnosti jinak.

Všichni bossové, byť někteří se typologicky shodují s jinými, vyžadují vlastní přístup, dobré načasování, učení se vzorců útoků a zmiňovanou trpělivost. Ano, základním manévrem vaší obrany je úskok, i ten ale musíte časovat a kombinovat ho ve vhodných oknech s útoky. Jednou je vhodnější používat hůl jako bidlo, pomocí kterého se můžete dostat nad bojiště, vyhnout se tak útokům vedeným po zemi, a pak protivníka značnou silou přetáhnout na velkou vzdálenost. Jindy se ale vyplatí nabíjet těžký útok v pohybu přímo pod nohama protivníka, úderem zrušit jeho kombo a zaútočit znova. Třeba magií, která může nepřítele zmrazit, stejně jako vás dokáže odhmotnit nebo třeba přivolat na pomoc vlastní klony. Ačkoliv se to nemusí zdát, možností, jak bojovat, je bez ohledu na jedinou zbraň poměrně mnoho a fakt, že nemusíte při každém objevu nějaké nové výbavy, meče, palice či sekery vážit, zda se náhodou nevyplatí ji díky tomuhle a támhletomu bodíku nasadit do boje, se mi velmi zamlouvá. Je Wukong jednodušší než Elden Ring? Ano, třikrát ano. Je to ale špatně? Nemyslím si.

Klamání tělem

Tím se vlastně můžeme dostat k tomu, zda je Black Myth: Wukong soulslike hrou, či nikoliv. Vím, že se o tom vedly debaty, ale i když hra sdílí řadu obdobných prvků, za soulslike bych ji neoznačil. Dám-li stranou, že ne všechny náročné hry musí hned spadat do tohoto žánru, ve Wukongu nepřicházíte po smrti o nasbírané zkušenosti či měnu. Nemusíte vážit, do kterého z atributů budete investovat získané zkušenosti. Nemusíte řešit zbraně, nečekají vás superfrustrující nepřátelé a design světa rovněž soulslike hry příliš nepřipomíná. Nebo alespoň ne vždycky. Mnohem blíže má hra k hack’n’slash hrám či akčním adventurám, ve kterých musíte dávat mnohem větší pozor při soubojích. Ale ano, možnost cestovat mezi svatyněmi, resetování rozmístění nepřátel, nebo opakování sekvencí s bossy, může hráčům nabídnout určitou ukázku toho, co soulslike hry dotahují do konce, ve finále bych se tím ale příliš nezabýval.

Všechny přidělené body zkušeností lze navíc kdykoliv zcela zdarma a bez postihu resetovat a nahodit znovu, takže pokud vás trápí nějaký boss, můžete to zkusit úplně jinak.

Je nicméně důležité zmínit, že ačkoliv Wukong nabízí hned několik rozvětvených stromů schopností či míst, kde můžete upravovat i efekty či účinky kouzel nebo transformací, jde v mnoha případech jen o navýšení několika málo procent k útoku, obraně, šance na kritický zásah či posílení základních atributů jako je zdraví, stamina či zásoba magické energie. Nové útoky či chování hole odemknete poměrně rychle, ale z druhé strany si i díky dobře navrženému ovládání rychle vyzkoušíte, co vám sedí a čeho se můžete držet pro další postup. Všechny přidělené body zkušeností lze navíc kdykoliv zcela zdarma a bez postihu resetovat a nahodit znovu, takže pokud vás trápí nějaký boss, můžete to zkusit úplně jinak. A zapomenout nesmím ani na čutoru s léčivou látkou, která se neomezuje jen na doplňování zdraví, ale je defacto vlastní malou minihrou, ve které záleží nejen na tom, jakou lahev a s jakým sekundárním účinkem máte právě aktivní, ale také, co přesně do ní lijete, kolik má posilovat zdraví a jaké další efekty může mít na váš pohyb či souboj. Variant a celkově možností tak nacházím ve hře dostatek na to, aby bylo bojování zábavné, dokud tedy nenarazíte na výkyvy obtížnosti.

Kdo se tady vzteká?

Ty nejsou vždy spojeny jen s postupným prokousáváním se ke konci, ale také s některými designérskými chybami, jako je špatné detekování zásahů u některých bossů či nejrůznější momenty, kdy se zblázní kamera a vy nevidíte, co byste vidět potřebovali. Přišlo mi, že někdy vás hra prostě nechá jít, klidně i porazit bosse bez jakékoliv přípravy na první pokus, abyste se ale následně na dlouhé minuty zasekli u někoho, kdo ani neměl původně ambice vás příliš zdržet. Ať už jde o množství vzorců nebo jejich rychlé střídání, občas jsem pociťoval mírnou frustraci a zkrátka jsem nenacházel recept. V takových chvílích jsem se pak neobešel ani bez grindu, kdy jsem se vracel zpět do předchozích lokací, získával zkušenosti, zdroje na opakované vyrábění lektvarů pro posílení obrany i útoku a vysloveně se trápil. Na to, že hra nechce v první řadě hráče trestat, mi to přišlo někdy až příliš kruté, ale pocit z vítězství problémy většinou přebil. Často jsem si ale říkal, že by rozhodně nebylo od věci, kdyby vývojáři trochu popustili limity a umožnili třeba hráči transformaci do některého z dříve pokořených bossů i vícekrát za souboj. Takhle vám buďto dojde mana nebo střetnutí skončí dřív, než se stihne transformace regenerovat, což je škoda. Máte totiž po omezenou dobu úplně jinou postavu s jinými bojovými vlastnostmi i vlastním zdravím, takže můžete stáhnout bosse o pěknou řádku HP a výrazně si tak pomoci k vítězství.

Zdroj: Game Science

Osobitý výlet do Číny

Protože jste už mohli sledovat náš stream a nepochybně jste se v uplynulých dnech nevyhnuli mnoha obrázkům, určitě uznáte, že Black Myth: Wukong opravdu hezky vypadá. A potvrzuji, že celková stylizace, smysl pro detail, i větší celky lokací působí úchvatně. Doplňuje je nevtíravá hudba, líbí se mi také čínský dabing, do kterého jsem tu a tam přepnul pro navození té správné atmosféry a snad až do konce jsem si užíval skvělé animace. V kombinaci s přesným ovládáním jde vážně o takřka bezchybný zážitek, kdyby ovšem bezchybná byla i technická část, zejména pak výkon hry. Black Myth: Wukong jsem odehrál na PlayStationu 5, takže nemohu posloužit zážitky z PC verze, ale konzolová opravdu výrazně trpí na propady fps a hlavně degradaci celé té grafické nádhery. Zvolíte-li totiž režim kvality, který sice přichází s vyšším rozlišením a je prostý rozpadu obrazu v rychlejších scénách, budete se muset smířit s 30 fps. A nejen s tím, protože pomalejší hra znamená i pomalejší reakce na jinak opravdu přesně navržené ovládání, což je bolest, kterou zkrátka nechcete zažívat. Vybalancovaný režim, který má nabídnout 45 fps, na které je zastropován, pak sice nevypadá tak nehezky jako režim výkonu, ale onu snímkovací frekvenci nedokáže vždy udržet a propady jsou hodně bolestivé. A pak je tu jediný hratelný mód – zmiňovaný výkon – který sice drží 60 fps po většinu doby, ale raději se snad nedívejte na konec své hole, nebo nehleďte na detaily vody, písku či sněhu. Hra na konzoli opravdu hodně ztrácí na výsledné podobě a když k tomu přidáte i glitche výstroje – byť na pohled krásně vyvedené a detailní – spolu s problikáváním textur a dalšími nepříjemnostmi, kouzlo se trochu vytrácí. Stále cítíte, že za tím vším je opravdu hezká hra, na které si dalo mnoho grafiků velmi velmi záležet, ale konzolová verze tenhle fakt zkrátka nedokáže prodat.

Po více než 45 hodinách strávených ve hře ale mohu s klidem prohlásit, že i technické nedostatky mi nezabránily, abych si Black Myth: Wukong užil. Dostal jsem sice trochu něco jiného, než jsem očekával, ale výsledný mix mě bavil, na některých místech dostatečně vyškolil, ale také odměnil, a je možné ho směle považovat za mezistupeň od klasických rubaček bez většího postihu a tvrdých soulslike her. Pokud jste se tedy báli zakousnout do produkce FromSoftware a dalších napodobitelů, Wukong je velmi příjemnou, funkční, zábavnou a uspokojivou alternativou, nad kterou budete muset oči přivírat jen občas.