Anthem

Rozhodně nemůžu popřít, že jsem se na Anthem těšil. Ne proto, že bych si bůhvíjak oblíbil žánr lootovacích stříleček. Ne proto, že by mě nějak obzvlášť braly souboje mechů nebo lidí nacpaných v exoskeletech. Tím hlavním důvodem bylo studio BioWare, které patří k mým oblíbeným, bez ohledu na nepovedený Mass Effect Andromeda. Pokud má na plejádu skvělých her připadnout jedna, která se nestřetne s mým očekáváním, beru to a s podobně otevřenou hlavou jsem vyhlížel i tuhle multiplayerovou kooperativní novinku. Ovšem v momentě, kdy se z BioWare začalo ozývat, že vlastně vůbec nezáleží na tom, jak Anthem dopadne a že se hráči nemusí obávat žádných následků případného neúspěchu, zbystřil jsem. Bohužel, necelý den po dokončení příběhu a ochutnávce end-game obsahu musím konstatovat, že moje ostražitá reakce byla správná – Anthem se vývojářům z BioWare příliš nepovedl.

Zatím tu nic nesmrdí

Začátek hry přitom nijak podezřele nepůsobí a dokonce vyvolává naději, že do něj proniknete s větší chutí, než tomu bylo ve zmiňované Andromedě. Perfektní grafika, dynamický souboj a hlavně zajímavá zápletka jsou hlavními tahouny úvodních minut, v nichž se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Například to, že zdejší svět je sice krásný na pohled, ale bez ochrany futuristické legie generálky Heleny Tarsis by obyvatelé jen sotva přežili. Zjistíte taky, že svět ovládá všemocná síla, která vytváří silné energetické erupce a probouzí obří titány, kterým je celkem jedno, co zrovna drtí pod tíhou svých chodidel. A když se na scéně vedle kamenných obrů objeví také armády nepřátelské frakce Dominion, pochopíte, že v téhle hře budete tahat za kratší konec. Zasazení se mi upřímně hodně zamlouvalo, zvlášť, když k tomu přidáte fakt, že z nedotknutelných obránců života se vinou těžkých ztrát v řadách civilního obyvatelstva postupně stanou Freelanceři, tedy jenom těžce trpěné relikvie zapomenutých časů míru. Celému příběhu to dává zajímavý dospělý podtón a měl jsem dobrý pocit z přesvědčení, že BioWare zůstávají i nadále skvělými vypravěči.

Slouží jim k tomu plejáda zajímavých vedlejších postav, vhodné dávkování příběhových sekvencí a velmi zábavné dialogy, za což mohou vývojáři děkovat zejména grafikům a animátorům. Pokud totiž považujeme L.A. Noire díky unikátní technologii animace obličejů za pomyslný vrchol, pak se k němu hry v posledních letech stále přibližují, což Anthem jasně dokazuje. Všechno ve mně doslova řvalo nadšením z jemných náznaků úsměvu, pohybů očí, sledujících s hmatatelným zaujetím toho, kdo právě hovoří, nebo z jasně viditelných momentů, kdy už někdo chce tomu druhému skočit do řeči, ale čeká na vhodný okamžik. V tomhle ohledu je Anthem daleko před svou konkurencí a grafika celkově působí opravdu skvěle. Je vidět, že se vývojáři z BioWare poučili z předchozích chyb či nedostatků v prezentaci a díky enginu Frostbite servírují nádhernou podívanou. Týká se to i detailů jednotlivých javelinů – exoskeletů, do nichž se soukají neúnavní Freelanceři – a samozřejmě také prostředí světa Bastion. Ne ve všech detailech sice exceluje, na tomto místě můžeme výtku poslat k ne zrovna responzivní vegetaci – ale pořád nespadá do průměru a je tím nejlepším, co hra nabízí. Vše je samozřejmě vykoupeno vyššími nároky na hardware, nicméně ke hraní s nejlepším grafickým presetem vám stačí procesor odpovídající výkonu Intelu i7 předchozí generace a ekvivalent GeForce 1080. Ve Full HD rozlišení mi hra až na občasné poskočení běžela v 60 snímcích za sekundu a nepocítil jsem žádný výraznější problém, máme-li se bavit čistě o grafice. To ovšem neznamená, že by jinak bylo technicky všechno v pořádku.

Říkal někdo mikrotransakce?

Vývojáři už dopředu potvrdili, že Anthem nebude obsahovat lootboxy, tím ovšem nevyvrátili, že by chtěli dát hráčům (a sobě) možnost jakéhokoliv dalšího finančního zapojení. Za Shardy, které si můžete koupit za skutečné peníze, tak jsou k dispozici zejména skiny a materiály na crafting. Zároveň ale platí, že všechny věci je možné pořídit i za měnu, kterou získáváte v průběhu hraní.

Je vlastně velká škoda, že na tomto místě slova chvály až na jednu podstatnou část v zásadě končí, protože zbytek hry – a sami cítíte, že po příběhu a grafice nám toho k hodnocení pořád ještě dost zbývá – naráží buďto na špatná designová rozhodnutí, nebo neodladěnost technických aspektů. Nemá smysl chodit kolem horké kaše – jedním z největších problémů Anthemu jsou šíleně dlouhé načítací časy. Pokud si hru nainstalujete na klasický pevný disk, klidně i minutové loadingy vám dokonale rozbijí spojitost celého zážitku. A i když day one patch tuhle šlamastiku částečně řeší, pachuť prostě zůstává. Anthem se vám totiž bude načítat až nepříjemně často, v podstatě kdykoliv, budete-li muset do mise, budete-li muset v misi přeletět do dungeonu, pak samozřejmě ve chvíli, kdy z něj budete chtít vyletět ven a nedej bože, aby vám hraní přetnula příběhová animace. Hádáte správně, i ta se musí načíst a i z ní se do hry dostanete dalším loadingem. V tomto místě navíc hra přichází i s funkčním nedostatkem, když se prozíravým hráčům, kteří nainstalovali Anthem na SSDčko, načte hra o desítky vteřin dříve a tím pádem musí osamotě čelit nepřátelům, což obvykle bez pomoci ostatních parťáků nezvládnou, zemřou a musí se – opět skrz loading – do hry respawnovat. Zkrátka a dobře, jakkoliv dobře budovaná atmosféra a zážitek končí v načítací obrazovce a je to něco, co vás dokonale odpojí od světa i úkolů, které v něm musíte plnit. Proto i finále působí zvláštně uspěchaně a z příběhu, který tak slibně začal, se stane jen nudná výplň, kterou navíc nelze jakkoliv ovlivnit a je přísně lineární.

Ještě nemusí být tak zle, ne?

Jak už padlo v úvodu, Anthem je zástupcem žánru tzv. looter-shooterů, proto by ještě nemuselo být s vědomím zmíněných nedostatků tak zle. Jenže ani na tomto poli nedokázali v BioWare vymyslet něco funkčního nebo uspokojujícího. Za prvé, hra v partě není nutností, protože zážitek nikam výrazně neposouvá. Za druhé, máme-li se bavit o lootu, je s podivem, že až do end-game nic zajímavého z nepřátel v misích nepadá a free-roam je na odměny výrazně bohatší. Ovšem vzhledem k tomu, že je ve hře všehovšudy 9 typů zbraní, které od sebe na jednotlivých úrovní odlišují jen drobné statistky a ve smyslu rarity klidně jen o jednotky procent posílené bonusy, přestanete vlastně vnímat, co že to máte k dispozici a budou vás zajímat pouze čísla. Z nějakého důvodu navíc není možné měnit výbavu vašeho Javelina během hry, k tomu se musíte vrátit do pevnosti, a i to snižuje celkovou variabilitu. Alespoň že rozdíly mezi čtyřmi třídami Javelinů jsou znatelnější a vyžadují i změnu taktiky boje, což plíživou nudu trochu zahání. Ať už si vyberete univerzála, tanka, obdobu jakéhosi mága nebo rychlého stíhače, čeká vás řemeslně dobře zpracovaný souboj, ve kterém si dosyta užijete dunivých zvuků palubních zbraní a citelné hmotnosti vašeho exoskeletu. K vlastní střelbě se navíc přidávají i specifické ultimátky, granáty nebo další speciální zbraně, tvořící při vhodné konstelaci třaskavá komba, která navíc lze rozšířit i mezi členy týmu. Je sice škoda, že hra systém odstartování a dokončení vlastní či týmové útočné kombinace příliš nevysvětlí, ale když se s ním sžijete, v boji proti silnějším jedincům vám pomůže a možná i na chvilku rozežene černá mračna.

Nesnažte se v misi vzdálit parťákům, v podstatě ihned vám vyskočí upozornění, že máte jen několik vteřin na to, vrátit se zpět a toto upozornění šikovně překryje ukazatel přehřátí trysek.

Přidáte-li k tomu i povedené létání, které omezuje pouze přehřívání vašich trysek, které je možné nejrůznějšími způsoby během letu ochladit, občas se může zdát, že Anthem tak nedotaženou hrou není, bohužel ale tyhle okamžiky trvají jen krátkou dobu a problémy se neustále hlásí o slovu. Mluvil jsem například o designových chybách, v tomto ohledu se připravte na zcela nepochopitelně složité menu. Ano, všechno se hezky hýbe, všechno je precizně rozhýbáno, ale cokoliv najít v žurnálu misí je bolestivá klikačka na desítky vteřin. Samotná pevnost Tarsis, která je jakýmsi příběhovým hubem s řadou vedlejších postav, plní v podstatě roli interaktivního menu, mezi jehož položkami nemůžete ani popoběhnout. A abychom designérské přešlapy dovršili, ani se nesnažte vzdálit v misi od svého parťáka. Neexistuje, abyste si sáhli na nějakou rostlinu, abyste vytěžili materiál pro craftování. Neexistuje, abyste se v tomhle pěkném světě pokochali, nebo si dokonce dovolili malou odbočku k vodopádům na ochlazení trysek. V podstatě ihned vám vyskočí upozornění, že máte jen několik vteřin na to vrátit se zpět k parťákům a toto upozornění „šikovně“ překryje ukazatel přehřátí trysek, takže jen podtrhne paniku a strach z dalšího nechtěného loadingu. A design misí? Ten už je bohužel jenom k pláči…

Nuda, šeď, BioWare…

Dílčí úkoly jsou natolik generické a stereotypní, že je až s podivem, kdo za nimi stojí a vaše počínání se postupem přibližně 20hodinového příběhu scvrkne na k smrti nudné vybíjení několika vln nepřátel za sebou, bránění pozic, aby dekódovací mašina odvedla svou práci, hledání nějakého předmětu pomocí malého radaru, případně občasné mačkání tlačítek. Tohle všechno uděláte v misi třeba třikrát a je konec. Zastaralý způsob navigace přitom počítá s tím, že si musíte vyslechnout úplně vše, co vám někdo vypráví do vysílačky, a až pak se dočkáte dalšího waypointu, bez ohledu na to, že už máte všechno hotové a z nudy se točíte na místě. Pokud neplníte misi, můžete Bastion křižovat ve free-roamu, který se vývojáři snažili ozvláštnit eventy podobně jako v Destiny, ovšem s tím skvělým rozdílem, že nejsou vidět na mapě. Nerozumím proč, ale aktivují se jen v případě, poletujete-li poblíž, což je samo o sobě mnohem zajímavější a ani další vedlejší aktivity na tom nejsou nikterak slavně. V určité chvíli se vám odemkne třeba možnost dobývat další pevnosti, i tady se ale nedělá nic jiného, než že odstraňujete palebné věže, odrážíte další vlny nepřátel a když už to vypadá, že máte hotovo, přeletíte do dalšího dómu, kde se tohle celé opakuje. Pořád dokola, bez jakéhokoliv nápadu.

Je na čem stavět?

Pokud jste od Anthem očekávali alespoň propracovaný lore celé hry, na který by se dalo v budoucnu vršit další a další dobrodružství, musíme vás opět trochu zklamat. Ačkoliv je možné pročítat krátké útržky zpráv či deníků, nedozvíte se z nich víc, než co vám sám někdo řekne. Textu navíc není bůhvíkolik, takže pravověrné fanoušky BioWare ani tahle část hry nepotěší. A nemusíme zmiňovat, že na rozdíl od jiných her tohoto studia, Anthem nemá lokalizaci.

Jedinou jiskřičkou naděje, že hráči budou chtít zapínat Anthem ještě v dubnu, tak zůstávají vyšší úrovně obtížnosti, které se postupem hraní odemknou, a samozřejmě i systematicky přidávaný obsah. To první potřebují jako sůl sami hráči – základní část Anthemu je skoro zbytečné hrát na nízkou nebo střední úroveň obtížnosti, protože téměř nelze zemřít. To druhé pak potřebuje samotná hra, aby byla schopná v konkurenci ostatních her přežít a nesloužila jenom jako děravý most, překlenující hlavní série vývojářů, na které hráči, doufejme, stále ještě čekají. Na víc než pět bodů z deseti to zkrátka není, jen, prosím, nezapomínejme na to, že i průměrná hra může fanoušky s výhradami bavit, na druhou stranu – od BioWare čekáme víc.