Amnesia: The Bunker

Videoherní trh je zejména v posledních letech zavalený hororovými nezávislými tituly, ve kterých se hráč snaží pomocí řešení logických puzzlů dostat z noční můry. Ale jen špetka z nich dokáže svou atmosférou a vyprávěním navodit skutečně děsivý zážitek, který by nebyl založený jen na vřískajícím monstru vyskakujícím v monitoru metr před obličejem hráče. To v důsledku ani nemá se strachem nic společného, protože člověk jen z přirozené reakce poskočí. Naštěstí série Amnesia byla vždy zárukou kvalitního infarktohraní, při kterém se lekačky objevovaly zřídka, a pravou podstatou bázně bylo hrůzostrašné napětí, které vývojáři dokázali vytvořit pomocí skvělého zasazení, souhry stínů a světel, a taky zvukového designu.

Zdroj: Vortex

Předchozí díly byly zejména koridorové adventury, tudíž aby se Frictional Games vyhnuli jakési recyklaci žánrových mechanismů, rozhodli se, že novinka s podtitulem The Bunker nabídne odlišnou hratelnost. V upoutávkách autoři lákali na umělou inteligencí ovládané monstrum reagující na vaši činnost a náhodně generované události při průzkumu částečně otevřené oblasti, což je pro Amnesii premiéra. Pokud vám to připomíná například Alien: Isolation, tak je to v pořádku, protože letošní díl měl být tak trochu hrou na kočku a myš. Tahle změna na papíře rozhodně zněla slibně, a v kombinaci se zkušenostmi tvůrců by se dalo předpokládat, že se fanoušci série či žánru nemusí obávat zklamání, jistí si dnes ale zřejmě nemůžete být ničím.

Uteč, když to dokážeš

Platí to i v případě, kdy se ocitnete v ne zcela opuštěném prvoválečném bunkru někde na francouzsko-německé frontě. Švédští vývojáři mají vynikající čich na výběr místa a období, protože tzv. Velká válka byla sama o sobě děsivá (na historické okénko není prostor, ale mrkněte ve volném čase na Youtube například na dokument První světová válka v barvě), a když se do toho máte pohybovat po potemnělém komplexu s klaustrofobickými chodbami, zaručeně vám budou stát i chlupy na malíčcích u nohou. I když je tam třeba nemáte! Atmosféře pomáhá i opět výborný zvukový doprovod, ať už se jedná o různé praskání za zády, v dálce se ozývající bručení, nebo otřesy po dopadech granátů na povrchu.

V bunkru pociťujete strach na každém kroku, což se stupňuje i faktem, že se jedná o rozsáhlý labyrint, tudíž při zbrklém úprku rychle můžete ztratit orientaci v prostoru, a snadno skončíte ve slepé uličce. Po ruce totiž nemáte mapu a řídíte se jen orientačními cedulemi či dalšími body, jež si v hlavě vytvoříte.

K mapě se dostanete pouze v administrativní místnosti, odkud se vydáváte do všech ostatních koutů komplexu pro materiál potřebný pro únik z hororového pekla. Jedná se taky o jediný bod pro ukládání hry, a místo, kde pomocí paliva dočasně zprovozníte dieselový generátor elektřiny, abyste si následně mohli rozsvítit chodby a další místnosti, protože po tmě běhat opravdu nechcete. Ne jen kvůli číhajícímu monstru, ale také abyste lépe viděli nastražené pasti nebo předměty vhodné pro přežití. Po ruce sice máte ještě extrémně hlučnou svítilnu s velmi malou výdrží, ale tou na sebe akorát upozorníte nestvůru.

Jelikož postava, za níž hrajete, neřekne téměř jediné slovo, dokážete se do bezvýchodné situace ještě víc vcítit.

Hrůzostrašná atmosféra se pak zvyšuje čtením nalezených zápisků vojáků, které rovněž slouží pro vyprávění děje a zadávání úkolů, případně rady, jak se například dostat ke štípačkám nebo plynové masce. Napětí dále pomáhají i survival prvky, jako omezený inventář, což vás nutí rozmýšlet, co si vezmete s sebou. Je taky možné vyrábět předměty, například pomocí dvou kusů látek vytvoříte bandáž, anebo do prázdné lahve nalejete benzin, vložíte látku, a tím vznikne molotovův koktejl. Taky je nutné hlídat míru zranění, protože krev vytváří stopu, jež vyčenichají vyhladovělé krysy prahnoucí po lidském masu, i neméně hladová obluda. Boj o přežití je v tomto ohledu skutečný, a jelikož postava, za níž hrajete, neřekne téměř jediné slovo, dokážete se do bezvýchodné situace ještě víc vcítit, jako by se jednalo o vás samotné.

To platí i při řešení puzzlů, jejichž obtížnost není nijak zvlášť těžká, a lze se výsledku pokaždé dopídit logickou cestou. Ostatně tohle pravidlo platí pro celou sérii. Zajímavě provedené jsou pak náhodně umístěné psí známky s rovněž náhodně vygenerovanými čísly potřebnými pro odemykání skříněk padlých vojáků obsahujících důležité předměty pro vývoj kampaně i další pomůcky k přežití. Na internetu tak číselné kombinace zámků nenajdete. Většina novinek, které tvůrci představili, tedy funguje skvěle. Kde je ale problém, že si titul nezasloužil vyšší hodnocení?

Kdopak by se monstra bál

Především v oné omílané nestvůře. Ve skutečnosti z ní máte strach jen do prvotního setkání, které nastane zhruba během první hodiny hraní. Po další hodině pak zjistíte, na co reaguje, kdy se blíží, kde se zhruba nachází, jak se jí vyhnout, nebo ji zahnat – třeba tři rány z revolveru pomohou, ale náboje bych doporučil šetřit na jiné nešvary. Náhle vám dojde, že je to jako s historkou o meluzíně, s níž se straší děti než si uvědomí, že se jedná o průvan. Poté se již nebojíte samotného monstra, ale pouze toho, že vám překazí dosavadní progres, a tak zaviní nutné opakování činností od posledního uložení hry. A tak se děsuplná příšera transformuje do otravné potvory, což je v žánru nevyhnutelný aspekt, ale nezlobil bych se, kdyby svou pravou tvář – na níž je poznat stáří grafického enginu – a nepříliš chytré chování odhalila o něco později. Takhle je to velká škoda, protože to zásadně ovlivní zážitek z hraní.

Zdroj: Frictional Games

Bohužel se při hraní může dostavit i určitá frustrace, když umíráte kvůli vlastním chybám, což ale vyžaduje opakování větších celků toho, co jste už odehráli. Obzvlášť pokud si za špatných okolností uložíte hru, tak se potom jen horko těžko dává vše do pořádku. Není to nemožné, ale výrazně utrpíte na duši. Tohle ale spíš píšu jako upozornění než výtku, protože jsem si za to vlastně mohl sám. Vždy běžte dopředu a nevracejte se kvůli doplnění paliva v generátoru, protože se může stát, že zcela spotřebujete materiál nutný pro odehnání krys blokujících jediný průchozí tunel, a tak se při dalším pokusu příliš daleko nedostanete.

Nebo možná dostanete, protože právě slib vývojářů, že každý průchod hrou je jiný, zapříčiní, že se vám v odemčených místnostech objeví zcela odlišné vybavení než mně, a tak nebudete mít v cestě žádnou překážku. Tato mechanika má prostě své plusy i mínusy, s nimiž je nutné počítat. Co však pokaždé zůstává na svém místě jsou úkolové předměty, takže v tomto ohledu se hra nijak nemění, a tak při druhém průchodu už víte, kam máte jít, co dělat a podobně, a až na pár nascriptovaných pasáží vám hratelnost pozmění objevující se příšerák.

Copak krysy, ale myš!

Co však může být frustrující pro všechny, je ovládání. Zde je nutné rozlišit hraní s klávesnicí a myší, a s ovladačem. Pokud jste hráli předchozí díl Rebirth, bude vám například známé otevírání dveří posouváním myši dopředu a dozadu nebo manipulace s mnoha předměty a jejich otáčení pro objevování detailů. S myší a klávesnicí to není nic náročného, a ačkoliv někomu může chvíli trvat, než si na to zvykne, nejde si na nic stěžovat. Jenže s gamepadem v ruce se celý systém jeví velmi těžkopádně a o nic lepší není ani vlastní pohyb a rozhlížení po okolí. Nejedná se o případ, že bych nebyl zvyklý na ovladač, protože s ním hraju poslední roky mnohem častěji, tohle je opravdu problém hry.

Je poznat, že engine HPL 3 má nejlepší roky za sebou.

Na PlayStationu mě nenadchla ani grafická stránka. Už na počítači není grafika bůhví jak skvělá, a je poznat, že engine HPL 3 má nejlepší roky za sebou, ale v konzolovém podání byl downgrade ještě znatelnější. Možná je to i tím, že hra vznikla pouze ve verzích pro minulé generace konzolí, což je pro mě v dnešní době docela nepochopitelný krok.

Stejně tak jsem nerozuměl tomu, proč při přechodu z jedné části bunkru do druhé se na chvíli zasekne obraz, když se načítá lokace ležící před vámi. Měl jsem pocit, jako bych se vrátil k mnohem starším hrám, u nichž se podobné věci stávaly běžně. Menším nešvarem jsou i viditelné bugy, zejména při používání předmětů, které se povalují po komplexu. Jednou se mi pak stalo, že jsem se při schovávání propadl texturou… Jo, výborná schovka, ale stála mě život. Jinak jsem ale na nic dalšího, co by ovlivnilo hratelnost, nenarazil, takže ve výsledku je technická stránka odladěná uspokojivě.

Pořád se bojíme

Důležité také je, že Amnesia coby horor stále funguje dobře. Větší zaměření na přežití a hlubší vtáhnutí hráče do děje, i přímo do místa dění, vytváří opravdu silný zážitek, a tak lze vývojářům částečně prominout kratší herní dobu nebo některé nedokonalosti. Rozhodně se jedná o příjemné osvěžení zaběhlé série, a pokud by se autoři rozhodli tímto směrem vydat i v příštích projektech, tak bych se nezlobil. Jenom to chce dopilovat chování monstra, čímž by pak ve finále vznikla bezchybně napínavá únikovka.