Alone in the Dark

Sérii Alone in the Dark mám ve velké oblibě, a tak mi přirozeně udělal její plánovaný comeback radost. V posledních letech se značce nevedlo dobře a poměrně dlouho ležela ladem. V roce 1992 ale originál představoval první moderní survival horor, kterým se později inspirovali autoři Resident Evilu nebo Silent Hillu. Sága si tak rozhodně zasloužila další šanci. Právě úspěchy remaků od Capcomu posléze inspirovaly pro změnu vývojáře ze švédského studia Pieces Interactive, kteří se pustili do nové verze úplně prvního dílu. Nejde ale jen o vylepšenou podobu známého příběhu. Ve skutečnosti Alone in the Dark z roku 2024 láká na poměrně důmyslnou reimaginaci, která vychází z premisy a atmosféry debutu, ale rozšiřuje je po stránce formy i obsahu. Najdete tu známá témata i postavy, ale příběh je vlastně nový. Výsledkem je směs klasiky a moderních prvků, která by mohla být přitažlivá pro pamětníky i nováčky.

Hlavními hrdiny jsou soukromý detektiv Edward Carnby a jeho klientka Emily Hartwood, kterým propůjčili hlas herci David Harbour a Jodie Comer. Oba mimochodem odvádějí velmi dobrou práci, ale k tomu se ještě dostaneme. Emily pátrá po svém strýci a cílem jejich cesty je znepokojivé panství Derceto, které slouží jako domov pro duševně choré, čemuž odpovídá i pestrá skladba zdejších obyvatel. Příběh s prvky gotického i lovecraftovského hororu nás vezme na americký jih do Louisiany ve dvacátých letech 20. století. Od první chvíle si mě přitom vyprávění získalo svou specifickou atmosférou, stylem, dialogy i hereckými výkony. Zdejší svět má jedinečnou architekturu, módu, hudbu i náladu, čímž se mi titul přesně trefil do vkusu. Přál bych vám, abyste to cítili podobně.

Přestože autoři obecně lákají na odlišné dialogy, cutscény i oblasti, velkou většinu obsahu a hratelnosti oba hrdinové sdílejí.

Hned na začátku vás čeká několik důležitých rozhodnutí. V první řadě si vedle klasické obtížnosti musíte zvolit, jak moc si necháte od hry napovídat při řešení hádanek. Tuhle individuální svobodu v nastavení pomůcek při luštění logických úkolů myslím většina lidí přivítá. Další důležitou volbu pak představuje výběr hlavního hrdiny. Hrát můžete za Emily i Edwarda. Ale vždy celou hru, postavy se nestřídají. Autoři přitom říkají, že kompletní příběh odhalíme, až když vyzkoušíme obě postavy. Jako první jsem zvolil Emily a hra za ní mi nakonec přišla také o něco zajímavější i s ohledem na její interakce v dialozích a vnímání světa. Ale možná je to tím, že Edwarda jsem zvolil až při druhém průchodu a velkou část věcí už jsem zažil a hrál. A v tom je právě zčásti kámen úrazu. Autoři říkají, že na konec se za jednu z postav dostaneme za 6 až 10 hodin. Upřímně si myslím, že první průchod vám ale nezabere víc než 7, maximálně 8 hodin, i když budete hodně pečliví, protože se člověk nikde moc nezatoulá. To byste museli mít nějaký hodně velký zásek.

Jenže napodruhé už budete značnou částí hry procházet jako horký nůž máslem. Takže se to na celkové délce projeví. Přestože autoři obecně lákají na odlišné dialogy, cutscény i oblasti, velkou většinu obsahu a hratelnosti oba hrdinové sdílejí. Platí to pro akci i hádanky i celkový postup hrou. Výjimkou je až jedna z posledních kapitol navázaná na osobní traumata postav. To znamená, že napodruhé budete na konci nepochybně výrazně rychleji a část kouzla a radosti z objevování se nevyhnutelně vytratí. Je to trochu škoda a vnímám to jako ne zcela využitý potenciál. Mnoho her tohoto typu, které nabízejí dvě postavy, toto dilema řeší. Nejčastěji se průchody v závislosti na vybrané postavě liší jen zčásti, anebo dokonce skoro vůbec. Tady mají vývojáři čisté svědomí. O něco se přeci jen pokusili. Když ale Alone in the Dark hrajete poprvé, získáte mylný pocit, že by druhý průchod mohl být zcela unikátní, protože oba hrdinové se potkají jen občas a komentují, co dělali mezitím. Nakonec tomu tak není a velká část hry se recykluje, přestože se v závěru přeci jen dočkáte jedinečného obsahu a ne jen alternativního pohledu na tytéž události.

Zdroj: Pieces Interactive

To vás ale při prvním hraní trápit nemusí a dobře jsem se bavil. Hlavní kulisou je panství Derceto, ale zdaleka nezůstaneme jen zde. Zpočátku prosluněný dům průběžně chátrá a transformuje se do podoby strašidelného domu, jenž se nám postupně otevírá. Zatímco ale zde řešíme převážně logické hádanky a adventurní pasáže, prostřednictvím atraktivních proměn a vizí se vydáváme na další velmi zajímavá a různorodá místa, jako jsou například egyptský chrám nebo zákopy první světové války. Zdejší transformace jsou jiné než třeba v Silent Hillu nebo hrách od Bloober Teamu, ale jsou velmi zdařilé po technické i estetické stránce. Zatímco v panství jste většinou relativně v bezpečí, při vašich cestách mimo dům přijde častěji ke slovu akce. Naneštěstí střelba nepatří mezi nejpovedenější části hry. I s ohledem na podobnou atmosféru a místy i prostředí jsem si u ní vzpomněl na hru The Sinking City od Frogwares. Gunplay není příliš pohodlný ani zábavný, navíc v akčních pasážích ještě víc vynikne toporný a neohrabaný pohyb hrdinů, kteří sice umějí používat zbraně na blízko i na dálku, vyhnout se útokům a plížit se, ale v praxi to není žádný med. Častokrát přijdete k újmě hlavně jejich vinou a kvůli pomalým reakcím. To umí být pořádně frustrující.

Když už jsem se dotkl technického zpracování a kritiky, chvíli budeme v tomto duchu pokračovat. Pieces Interactive je menší tým, který má asi jen 40 lidí. S ohledem na tuto skutečnost člověk musí obdivovat, jak z mála dokázalo studio leccos vyčarovat. O atmosféře a stylizaci už byla řeč a i když grafika nehraje první ligu, celkově bych se ji nezdráhal označit za pěknou. Na výběr máte na konzolích klasicky režim kvality a výkonu, přičemž jsem dal přednost druhé jmenované možnosti a ani v tomto případě jsem si nemohl stěžovat na rozmazaný obraz nebo nedostatek detailů. Skutečnost, že jde třeba ve srovnání s Resident Evilem o menší projekt, ale poznáte. Třeba když se zadíváte na detaily některých obličejů. Animace by také zasloužily místy více péče. Postavy například divně sprintují nebo běží ze schodů. A v průběhu hry jsem na PS5 narazil i na několik menších i větších chyb. Jen namátkou. Několikrát se mi stalo, že se postava někde úplně zasekla a musel jsem nahrát poslední save. V jednu chvíli se mi zjevil samopal u nohou a “plazil” se za mnou po podlaze. Při souboji jsem měl zemřít, ale nezemřel a hru bylo nutné rstartovat. A při každém spuštění se mi vrátila do výchozího nastavení předvolba pro titulky, takže jsem znovu a znovu měnil jejich velikost.

Největší dojem na mě udělal perfektní jazzový soundtrack, který společně s některými konkrétními scénami evokuje vyšinuté situace jako z Twin Peaks.

Většinu času jsem se ale naopak velmi dobře bavil. Tohle je přesně druh hororu, jaké mi scházejí. Našel jsem tu to, co mě na tomhle žánru těší. I když hra není neustále strašidelná, je zlověstná až znepokojivá a párkrát umí i slušně vylekat. Napětí a dusno posilují i mnohdy zvláštní dialogy s ostatními postavami. Lví podíl na celkově dobrém dojmu z příběhu mají samozřejmě povedené herecké výkony a dabing. Největší dojem na mě ale udělal perfektní jazzový soundtrack, který společně s některými konkrétními scénami evokuje vyšinuté situace jako z Twin Peaks. Hudba je opravdu krásná a v kombinaci s kulisami a dobovými rekvizitami vytváří zcela jedinečný charakter. Velmi mě zaujal také design monster, o která se postaral spolupracovník režiséra Guillerma del Tora Guy Davis. Na hře celkově je znát i přes skromnější původ zkušená ruka. Projekt vedl Mikael Hedberg, který se předtím ve studiu Frictional Games podílel na hororech Amnesia a Soma. Jeho příběh dává novince smysl a vás udrží stále ve střehu.

Alone in the Dark sice zaostává v akčních pasážích, ale dominuje v průzkumu a hádankách. I když se některé puzzly v principu trochu opakují, adventurní pasáže je radost řešit a vývojáři ví, jak udržet vaši pozornost. Příběh skvěle odstartuje a drží si podle mě dobré tempo až do finále. Samotný závěr mě ale trochu zklamal ve smyslu scénáře i hratelnosti. Možná je to i tím, že do značné míry stojí na dvou po sobě jdoucích velkých soubojích a jak už bylo řečeno, akce ani stealth nepatří mezi přednosti hry. Na zdejší proměnlivý dům budu ještě dlouho vzpomínat i díky tomu, že autoři do hry doplnili řadu bonusů, ale ne všechny jsou součástí základní verze. V té najdete alternativní skiny pro oba hrdiny, s nimiž vypadají jako postavy v původní hře. Deluxe edice ale navíc nabízí několik poměrně atraktivních grafických filtrů a také doprovodný režisérský komentář. Hravost a smysl pro nostalgii pak autoři předvedou i ve chvílích, kdy bourají čtvrtou stěnu nebo jednu konkrétní lokaci sledujeme a svou postavu ovládáme z pohledu fixních kamer jako kdysi. I díky tomu působí jako skuteční fanoušci a milovníci předlohy, která si zasloužila další šanci, a v jejich podání i přes některé výhrady může člověk opět o Alone in the Dark s úlevou mluvit jako o kvalitním survival hororu.