Alan Wake II

Chtěl bych vidět do hlav vývojářů z Remedy, když v roce 2010 uváděli první díl série Alan Wake. V té době samozřejmě o žádnou sérii nešlo, pokroucený svět ovlivněný světlem, ale hlavně temnotou, ještě nestihl nikoho pořádně vyděsit a hlavní hrdina teprve čekal na to, až si ho oblíbí miliony hráčů po celém světě. Jak o hře smýšlel designér Sam Lake? Čekal, že o třináct let později se vydání druhého dílu stane jedním z nejočekávanějších bodů nebývale silné podzimní sezóny? A dokázal si představit, jaký kult kolem sebe Alan Wake vytvoří? Odpovědi neznám, ale jsem si téměř jistý, že momentálně panuje v Remedy obrovské vzrušení a očekávání, co namlsaní fanoušci řeknou na další porci příběhu, postav, temnoty, záhad a všeobjímajícího děsu, který hru obestupuje od prvních okamžiků a téměř zaručeně se postará o to, že od hraní budete do postele odcházet raději s baterkou.

Spojující se linky

Pokud bych měl zmínit jedinou věc, která mě na původní hře zaujala, pak je to jednoznačně scénář. Ostatně, jak typické pro hru, v níž je hlavním hrdinou spisovatel. Nečekal jsem proto o nic méně kvalitní zážitek a naopak se dychtivě těšil na to, jak lidé z Remedy zapracují do příběhu novou hratelnou postavu. S klidným srdcem mohu potvrdit, že se jim to povedlo a vše navíc dokázali velmi obratně naroubovat na přeci jen trochu pozměněný žánr. Zatímco první díl byl thriller s prvky hororu, druhý díl je plnokrevným hororem, jak o něm několikrát v uplynulých měsících mluvil Sam Lake. Pokud totiž tenhle žánr automaticky spojujeme s hrůzou či zděšením a očekáváme, že v nás vyvolá nefalšovaný strach, pak Alan Wake II plní tohle zadání na jedničku s hvězdičkou. Ačkoliv místy sklouzává k lekačkám, vycházejících z kontinuální kolize našeho světa se světem temnoty, dokázal mě někdy vyděsit jen tím, co pronáší ostatní postavy za bílého dne. Pocit, že něco není v pořádku a coby hráči vnímáte velmi podivné chování obyvatel městečka Bright Falls i okolních vesniček, je fantastický a hodně návykový. Hra za to vděčí nejen dobře napsanému scénáři a dialogům, ale také dávkování tolik potřebných odhalení, která sice vnáší trochu světla do celé záhady, ale nezapomínají na sebe vršit další otazníky a držet vás tak neustále v napětí.

Zdroj: Remedy Entertainment

Abych byl konkrétní, tyhle pocity si užijete především se Sagou Anderson. Agentka FBI přijíždí do Bright Falls spolu se svým parťákem Alexem Caseym, skvěle zahraným Samem Lakem, a už jejich chování v autě naznačuje, že s nimi možná není něco úplně v pořádku. Velmi rychle se pustí do vyšetřování rituálních vražd, které se odehrávají v lesích za Bright Falls a kolem nechvalně proslulého jezera Cauldron, aby rovnýma nohama skočili do fikce z pera Alana Wakea. Tam, kde vývojáři s prvním dílem skončili, totiž o třináct let ve skutečnosti i ve hře pokračují a celá premisa, že všechno dění někdo řídí skrze stránky rozepsané knihy, zůstává zachována. Má ale tentokrát víc vrstev a hlavně dochází k jejich prostorovému i časovému prolínání. Těžko se to popisuje, aniž bych cokoliv prozrazoval, ale mnohem častěji budete narážet na tyhle příběhově i pocitově velmi bohaté kolize a užívat si je. Se staženým zadkem, ale opravdu si je užijete. Vývojářům se navíc podařilo až do konce zachovat soudržnost obou příběhových linek, a i když jsem daleko od toho, slibovat vám jednoznačně definovaný konec, příběh zkrátka funguje a má velmi vhodně dávkované tempo.

Ambiciózní agentka a pisálek z jezera

Hraní za Sagu je v případě druhého dílu tradičnější, pokud bych jej měl porovnávat se zážitkem z původní hry. Budete se pohybovat ve známých lokacích, některé z nich jsou vytvořené přesně podle reálií z jedničky, jiné doznaly svého rozšíření, spoléhat na svou svítilnu i hrstku zbraní, a neustále kontrolovat zásobu náhradních baterií. Mechanismy zůstaly v podstatě identické, vývojáři se nesnaží o žádnou revoluci ani něco vysloveně nového, ale fungují podle očekávání a kvalitativně zůstávají konzistentní. Například používání baterky pro sejmutí ochran vašich protivníků, je rychlejší a nemusíte být tak přesní, aby zafungovalo. Hra navíc není přehnaně akční, i když závěrečné souboje kapitol bývají hodně intenzivní, a jde v ní spíše o pozvolné prozkoumávání světa a snahu vyhýbat se zbytečně velkým a divokým střetům. Mozek pak budete potřebovat na vcelku nápadité, ale v zásadě opakující se logické hádanky, stejně jako k pochopení, co se kolem vás děje. Za tímto účelem se můžete opět spolehnout na rozházené stránky zmíněného rukopisu vznikající knihy, které si můžete poslechnout i ve větším klidu z jakéhosi myšlenkového paláce Sagy.

Co se týče hraní za Alana, je v porovnání s původní hrou velmi specifické a mnohem víc adventurní.

Protože jde o agentku FBI, očekává se od ní, že bude hledat stopy k několika souběžně běžícím případům, přicházet s dedukcemi a přehledně si na zdi skládat obraz celé záhady. Na tomto místě ale musím bohužel připustit, že ne všechno, s čím vývojáři na tomto místě přišli, vnímám jako zábavnou vsuvku k vlastnímu hraní. Ačkoliv nemám nic proti lepení papírků na zeď a napojování červených provázků, vše je víceméně zautomatizované a mozek příliš zapojovat nemusíte. Na tomhle místě nebudete složitě řešit případy, postupem hraní mi spíše přišlo, že vývojáři něco takového přidali zejména proto, aby zaručili, že hráči všechno pochopí a nic neminou. Je to ale místy opravdu zdlouhavé a nezábavné, navíc při pohledu na zpracování si nedali vývojáři záležet se stíny a v průběhu hraní se mi připojování nových karet nebo rozšiřování běžících případů často porůznu zasekávalo.

Největší problém nicméně vidím v mechanismu profilování se do důležitých vedlejších postav, které je už pro mě za hranicí uvěřitelnosti a vnáší do hry paradoxně trochu zbytečný nadpřirozený prvek. Ačkoliv je celá hra paranormální, Saga vystupuje jako racionální, možná až chladně uvažující příslušníce FBI, takže například odhalování umístění některých předmětů z dialogů, které nikdy nemohla vyslechnout, jen tím, že se „profiluje“ do některé z postav, na mě nepůsobilo dobře. Děje se tak v prostřední části navíc docela často, takže tenhle nepříjemný pocit narůstal a nic na to nemění ani fakt, že informací člověk získává hodně a hra ho zřejmě chce neustále udržovat v obraze. Nechci tím ale říkat, že by byl Alan Wake II příliš lienární nebo jednoduchý – věcí, které můžete přehlédnout nebo si je jen špatně spojit, je opravdu hodně a musíte být pečliví a připravení na to, že značnou část hry prostě budete číst, poslouchat a prohlížet fotky.

Co se týče hraní za Alana, je v porovnání s původní hrou velmi specifické, psychedelické a mnohem víc adventurní. Jak je totiž známo, Alan zůstal uvězněný ve světě temnoty, hledá cestu ven i za pomoci své tabule s nápady v místě podobném, jaké má Saga pro přemýšlení nad důkazy, ale celý proces pro něj není zrovna jednoduchý. Pohybuje se po velmi osobitě zpracované části potemnělého New Yorku, potýká se se stínovými monstry, odhaluje ozvy minulosti a snaží se napsat takovou knihu, která by ho konečně vyvedla z temnoty. Celou dobu přitom svádí souboj se sebou samým, ať už to zní jakkoliv, a musím vývojáře pochválit, že až do konce nedávají hráčům lacině najevo, jak to vlastně dopadne. Dám-li stranou fakt, že kostra hlavních činností se několikrát zopakuje a můžete k ní napotřetí přistoupit téměř v módu autopilota, vývojáři v pasážích s Alanem uplatňují své scenáristické nadání a vždy, když už se začne vkrádat nuda, přijdou s nečekanými a místy i šokujícími nápady. Pokud nejste připravení na to, že děs Alana Wakea s sebou může nést i velmi bizarní obrazy a scény, pak asi budete velmi překvapení. Já si ale zvyknul docela rychle a přijal tenhle svět takový, jaký je. Když totiž Remedy popustí uzdu kreativity, nechá promluvit svůj ojedinělý styl a plně využije toho, že Alanův svět nestojí na zcela reálných a fyzice odpovídajících zákonech, vybublává na povrch možná až trochu zvrácený zájem míchat všechno se vším, pomrkávat při tom na všechny, kdo znají i další hry od Remedy a hlavně bořit pomyslné čtvrté zdi za účelem mixování celého zážitku se skutečným světem. Je toho příliš? V některých pasážích ano a ze svého pohledu bych na jednotlivých místech trochu ubral, jako celek je ale i tahle zběsilá část celého zážitku skvělá a velmi pěkně se postupně spojuje s linkou Sagy a poněkud neklidných obyvatel Bright Falls.

Hnus i krása Alanova

Zážitku samozřejmě pomáhá estetická stránka hry, která vsadila na odzbrojující nasvícení v obou světech, detailní ztvárnění prostředí a velmi zajímavé i stylové obrazové efekty. Opět, nelze prozrazovat příliš, abych vás o tyhle dojmy neokradl, ale věci často nejsou takové, jaké se zdají a hrátky s celými scénami tu mají důležitou roli. Škoda jen, že minimálně na PlayStationu 5 trpí hra místy na roztřesené textury a mnoho drobných glitchů, spojených především s kolizemi postav či postav s objekty. Nechci tedy pro obecnou nápaditost a povedené grafické zpracování přecházet fakt, že hra není po technické stránce zcela odladěná nebo že se umí trochu rozbít, z druhé strany by to ale pro mě nebylo například na odebrání celého jednoho bodu ve finální známce. Trochu jinak bych se na to ale díval, kdyby se nepodařilo odstranit bugy, které mi původně zabránily hru dokončit, takže nechávám otevřená pomyslná vrátka a varuji před tím, že průchod nemusí být vždy stoprocentně bezproblémový. Nebude to problém o rozměrech Cyberpunku 2077, tak rozsáhlý Alan Wake II ani není, jen zkrátka zůstávám na pozoru.

Co ale bez výhrad pochválit mohu, je hudební doprovod, tak důležitý pro oba díly, který se stává místy i přímou součástí herní náplně a není jen odděleným prvkem pro dokreslení atmosféry. Skladby si navíc můžete pouštět ze soukromých přemýšlecích míst Alana i Sagy, případně zde sledovat i některé reklamy či poslouchat proslovy další důležité postavy, která je s vámi v podstatě pořád. I to dodává hře příjemnou hloubku, protože postupné uvědomování, kdo že ona postava je, hraje důležitou roli v celém vyprávění i zjišťování, jak se to vlastně s hrdiny tohohle šíleného příběhu vlastně má. Odhalovat to všechno ale budete chtít tak jako tak, pokud tedy nastoupíte na vlnu již zmiňovaných bizarních výjevů a přijmete za svůj fakt, že Alan Wake II se ani nesnaží být tradiční hrou, jak by moderní pokračování původní hry mohlo za normálních okolností slibovat. Důvodem je i zahrnutí velkého množství hraných filmových či situačních sekvencí, tedy zejména v části s Alanem, které je radno nepřeskakovat a nasávat pro pochopení dalších kroků a konsekvencí.

Co říct a neprozradit?

Mluvit blíže o příběhu, rozhodně není na místě, takže ještě zmíním, že hru drží pohromadě epizodní koncept, rámující jednotlivé kapitoly hry. Co se týče přepínání postav a volnosti v tom, jak budete hru hrát, vše je vcelku logicky vysvětleno a servírováno, takže spíš než pochybnosti převládaly pocity dychtivosti, jak se vše zase před finále spojí. Z hraní na PlayStationu 5 mohu ještě dodat příjemnou práci s ovladačem DualSense a hlavně uspokojivou herní nabídku, nabízející přeci jen i režim výkonu. Jen rozlišení bych si ve finále představoval skutečně vyšší, protože i režim kvality ve stabilních a hratelných 30 fps, nenabízí nativní rozlišení 4K, ale jen upscale z rozlišení 2258 x 1270 obrazových bodů. V případě režimu výkonu je to pak základní renderování v rozlišení 1505 x 847, které se dynamicky zvyšuje na hodnotu 1440p, alespoň tedy podle příručky, kterou jsme k recenzování obdrželi. Hra nepadala, byť trpěla na výše zmíněné bugy i glitche, ale skutečně jen málokdy dělala něco, co byste od ní nečekali.

Říkal někdo survival horor?

V textu padla zmínka o tom, že došlo k žánrovému posunu. Od thrilleru s hororovými prvky v Remedy ještě přitlačili a Alan Wake II je čistokrevným hororem. Zaznívalo ale také, že vývojáři budou klást důležitost na survival prvky, což mi ale ve výsledku nepřišlo zcela správně řečeno. Nemusíte jíst, nemusíte pít, nic nestavíte, ani žádný crafting hra neobsahuje, jen vylepšování zbraní a Alanových schopností. Jde spíše o trochu pečlivější práci s inventářem a zdroji, které máte po ruce, hezky v duchu remaků Resident Evilu. Vše samozřejmě ovlivňuje zvolená obtížnost - vyzkoušel jsem všechny tři - obecně ale platí, že Alan Wake II umí být poměrně zákeřná a složitá hra, nedáte-li si pozor. Na druhou a třetí obtížnost dochází náboje poměrně rychle, vzácné jsou ale i baterky do svítilny, které jsou nezbytné pro přežití. Pokud si tedy chcete užít bez většího stresu a chaotického zdrhání do světla, nevykašlete se na prozkoumávání. K tomu slouží i přehlednější mapa než v prvním dílu, ale také třeba speciální perk, který do ni zapisuje předměty a zajímavá místa, jen když kolem nich projdete.

Ve výsledku se proto jedná o trochu zvláštní, ale za mě velmi povedenou záležitost, která však nemusí univerzálně oslovit všechny. Ne tedy, že by se o to měly hry automaticky snažit, jen vnímám určitý rozpor v tom, kdo a v jaké míře se na hru těšil a co ve finále třeba i „náhodní kolemjdoucí“ vlastně dostanou. Samozřejmě kromě toho, že bez znalosti původní hry sice budou moci hrát, ale nepochopí dobrou polovinu věcí, nikoliv jen z řad nějakých narážek a vtípků. Pokud jste ale chtěli jednoduchou odpověď, jestli se pokračování máte bát, nebo se na něj naopak těšit a držet očekávání vysoko, pak rozhodně platí druhá možnost.