A Plague Tale: Innocence

V portfoliu společnosti Focus Home Interactive najdete celou plejádu typicky evropských her, které se navíc nebojí historické látky. Nová akční adventura A Plague Tale: Innocence od francouzského týmu Asobo Studio pro PC, PS4 a Xbox One je ale dosud možná tou nejambicióznější. A zároveň se může pochlubit technickými kvalitami, které jsou vlastní především obřím titulům od těch největších celosvětových vydavatelů. Nemá smysl předbíhat událostem, ale už nyní vám můžu prozradit, že dojemný příběh sympatických sourozenců je mnohem víc než středověkou variací na hity jako Tomb Raider nebo The Last of Us, za nějž ho v průběhu vývoje mnozí považovali.

Počáteční nedůvěra, která panuje mezi Hugem a Amicií se proměňuje v zajímavé pouto a jejich vztah vám nebude lhostejný. Stejně jako jejich osudy, protože život se s dvojicí nijak nemazlí.

Hlavními hrdiny příběhu jsou patnáctiletá Amicia a její pětiletý bratr Hugo, kteří se snaží přežít v temném a drsném světě. Francii roku 1348, respektive 1349 sužuje válka, mor i přemnožení hlodavci, kteří se stanou větší hrozbou, než se zprvu může zdát. Sourozencům je navíc patách nelítostná inkvizice a nebezpečí na ně číhá na každém kroku. Jsou to koneckonců ještě děti, což autoři zdůrazňují i v hratelnosti. A i když šikovná Amicia, kterou hráč ovládá, s vaší pomocí dospěje v odvážnou mladou ženu, stále je třeba mít na paměti, že to není bojovnice, a především, že jí většinou následuje velmi zranitelný bratr, k němuž si teprve musí najít cestu a získat jeho důvěru. Nemusíte se však děsit. Hugo ani další pomocníci, kteří se k vám na vaší pouti připojí, nejsou obvyklými tupými přívěšky, které horko těžko udržujete naživu a kteří vám svou neohrabaností komplikují život. Tady naopak často přiloží ruku k dílu nebo vás upozorní na užitečnou věc v prostředí, když nevíte jak dál. Celkem elegantně jim můžete udílet pokyny, a využít tak některých jejich specifických předností.

Počáteční nedůvěra, která panuje mezi Hugem a Amicií se proměňuje v zajímavé pouto a jejich vztah vám nebude lhostejný. Stejně jako jejich osudy, protože život se s dvojicí nijak nemazlí. Titul se hodně spoléhá na stealth prvky, plížení a schovávání jde hrdinům skvěle. Většině konfrontací se minimálně zpočátku pokoušíte vyhnout, přesměrovat pozornost nepřátel jiným směrem, anebo je zaměstnat jinak. Třeba tak, že na ně poštvete žravé krysy. Ty je relativně snadné vyplašit, ale jen ve chvíli, kdy máte po ruce oheň. O světelný zdroj však můžete připravit i protivníky. Jinde si naopak musíte na cestu posvítit, ať už vám pomohou vyhaslá ohniště, louče, pochodně anebo stohy slámy, které ale za moment shoří. Ve většině podobných případů se přitom Amicia spoléhá na svůj prak, který je primární a dá se říct i jedinou typickou zbraní ve hře. Pokud na sebe nechcete upozornit, vystačíte s klasickým hodem, ale jestliže zamýšlíte něco sestřelit nebo rozbít, neobejdete se bez praku. Ten postupně vylepšujete podobně jako Lara Croft svůj luk a sbíráte nejrůznější díly, které slouží nejen ke zmíněnému upgradu, ale i výrobě munice.

Pálit po nepřátelích totiž nemusíte jen obyčejné kamení. A nejen po nich. Jak si začnete osvojovat základy alchymie, naučíte se vyrobit střely, které zapálí, nebo zhasnou oheň, explodují, přitáhnou pozornost krys, případně rozžhaví kov. Možností je mnohem víc, ale byla by škoda vyzvonit vám je všechny, protože právě v jejich objevování spočívá část celého kouzla. Jak postupujete hrou, máte k dispozici stále víc možností a svobody v řešení hádanek i riskantních situací, ale současně jsou na vás kladeny větší nároky a svět je stále nebezpečnější. I když je putování relativně lineární a na cestě narazíte jen na minimum odboček, autoři budí dojem rozsáhlého světa. Občas také chytře a nápaditě opakovaně využívají některé kulisy, jen v závěru hry už máte pocit, že té recyklace bylo až příliš. Třeba když potřetí na témže nádvoří s pomocí mechanických ohnišť bráníte svou skupinu před dotěrnými hlodavci. Když už se ale někam vrátíte, obvykle to má dobrý důvod, změní se atmosféra, roční období a vlastně i podoba známého prostředí, protože příběh se odehrává na ploše několika měsíců a okolní svět prochází dramatickou transformací.

S tím souvisí skutečnost, které jste si pravděpodobně už všimli, pokud hru sledujete déle. Obsahuje nějaké mysteriózní prvky. Bránil bych se označení fantasy, je to spíš příměs legend a bájí, základ je ukotven pevně v realitě. A Plague Tale může zpočátku působit jako relativně jednoduchá hra s přímočarou hratelností, ale je to neobyčejné silný zážitek, který si půjčuje to nejlepší ze zmíněných her a titulu Ico od Fumita Uedy. Hráč se v kůži Amicie musí o Huga skutečně starat, nesmí ho nechat dlouho bez dozoru a jejich pouto symbolizuje i skutečnost, že se většinu času drží za ruce. Tomb Raider zase evokuje novinka popsanou výrobou a prakem, který působí jako náhrada luku. A samozřejmě také tím, jak hrdinka postupně sílí a dospívá. A pokud jde o The Last of Us, k němu má titul zase nejblíž opravdovostí emocí, rozmluvami a zjištěním, že v tomto světě na sebe vzala i monstra podobu lidí. Ve výsledku je ale A Plague Tale mnohem víc než souborem zmíněných částí, jak se přesvědčí každý, kdo podlehne jeho kouzlu.

K pěknému dojmu ze hry přispívá rozhodně i povedené technické zpracování. Je to dost možná ta nejmodernější a nejuhlazenější hra v portfoliu Focusu, i když i tady občas narazíte v grafice či animacích na nějakou drobnost, která není vlastní těm nejdražším projektům. Výsledek ale podle mě dalece předčí očekávání, která můžete od podobné hry mít. Stačí se podívat třeba na detailně a realisticky zpracované tváře hlavních hrdinů. Pozoruhodná jsou i hejna krys, z jejichž množství se vám bude tajit dech. Když se však zahledíte blíže na některého konkrétního hlodavce, snadno odhalíte, že celek tu dostal přednost před detailem a pohyb i chování každého jednotlivého chlupáče jsou poněkud bláznivé. Svým způsobem by šla tato krysí společenství přirovnat k nějaké živé kapalině, která se přelívá v závislosti na zdrojích světla a dalších nebezpečích, překážkách i potenciální kořisti.

Jinak výborný dojem z audiovizuálního zpracování podtrhuje i hudba a povedený dabing. Ať už zvolíte anglickou, anebo francouzskou verzi, přijdete si na své. Herci odvedli skvělou práci. Škoda jen, že ani jedna mutace nezohledňuje skutečnost, že se ve hře pohybují postavy různých národností a všichni mluví stejným jazykem. České hráče pak nepochybně potěší výborná lokalizace formou titulků, které najdete také na konzolích.

Proč potřebujeme Focus Home Interactive

Neznám jinou společnost, která by tak fandila historickým hrám, ať už realistickým, anebo trochu fantastickým. Pod jejími křídly se z detektivní adventurní série Sherlock Holmes od ukrajinského studia Frogwares stala velká značka, i když dnes už hru vydává podobně zaměřený Bigben Interactive. Za posledních 10 let nás Focus vzal do historie či “historie” například prostřednictvím titulů Dracula: Origin, Call of Cthulhu, The Council, Vampyr a samozřejmě opakovaně už díky zmíněné sérii Sherlock Holmes. Na cestě je přitom třeba Greedfall.

Přečtěte si celý komentář

Naneštěstí ani tohle dobrodružství se bohužel neobešlo bez několika zbytečných chyb. Kromě už zmíněné recyklace navštívených kulis, která se v závěru stane trochu otravnou, si musím bohužel postěžovat na konec hry jako takový. A nemám tím teď na mysli příběh nebo jeho vyústění, ale překvapivou skutečnost, že v tom nejdůležitějším a rozhodujícím bodě dojem ze hry pošramotí několik tvůrčích přehmatů. Naneštěstí se tím ocitáme na tenkém ledě spoilerů, takže nemohu být konkrétnější, ale jen naznačím, že si osvojíte schopnost, která je klíčová, ale po technické stránce není zvládnutá příliš dobře. Což je v příkrém kontrastu k jinak propracovaným a vyladěným mechanismům. Je to o to větší problém, že okolo této dovednosti je vystavěn například zásadní souboj, který se tím stává zbytečně frustrující. Navíc jde o prvek přímo spojený s interakcí s krysami, takže se víc obnaží i jisté grafické nešvary, které vás jinak neruší. V obecné rovině pak lze znovu konstatovat, že vývojáři by si měli stále opakovat mantru, že méně je někdy více, a nesnažit se finále pojímat vždy tak akčně a zahltit vás nepřáteli, když to popírá dosavadní tempo i hratelnost.

Nic z toho ovšem nemůže přebít fakt, že jsem se jinak velmi dobře bavil a mnohem častěji se obdivoval tomu, s čím autoři přišli, než abych měl důvod stěžovat si. Podle vývojářů vás hra zabaví na 12 až 15 hodin, což mi přijde jako realistický odhad. Je to temné, dospělé a emotivní dobrodružství s nápaditým příběhem, který se sice nevyhnul některým žánrovým klišé, ale stále svými kvalitami převyšuje většinu herní produkce. A až jej konečně pokoříte, sami zjistíte, že tahle hra zdaleka není jen o krysách, i když tu mají občas dvě nohy namísto čtyř. Studio Asobo odvedlo velmi dobrou práci a zaslouží si vaši pozornost.