Povedené i neslavné hry podle slavných sci-fi knih

Při čekání na nadějnou hru The Invincible od studia Starward Industries podle stejnojmenného románu Nepřemožitelný polského spisovatele Stanisława Lema jsem se pustil do předlohy. A zatímco jsem se prokousával těmi báječnými stránkami nesmírně napínavého příběhu a obdivoval se tomu, že tohle dílo vzniklo už před šedesáti lety, zasnil jsem se. Kolik skvělých vědeckofantastických příběhů nám podobní literární velikáni dali. A jak trestuhodně málo z nich se dosud dočkalo vlastní videoherní adaptace.

Když se dnes řekne hra podle knihy, většina lidí si představí Zaklínače, Tolkienovu Středozemi, Harryho Pottera, sérii Sherlock Holmes, Kmotra, tituly podle Toma Clancyho, tu a tam nějakou detektivku podle Agathy Christie, možná Conana. Mnohdy se navíc jedná o příběhy, které se dočkaly také dalších adaptací a předlohu zpopularizoval ještě před hrou třeba film či televize. Já jsem se nadto rozhodl zůstat výhradně u sci-fi, abych do vydání první hry podle Lema uspokojil svůj hlad po podobné tematice. A tady už výběr není zdaleka tak pestrý.

Paradoxně takových her bylo dříve na výběr více než dnes. Tedy v době, kdy se hřály na výsluní popularity textovky a grafické adventury, které mají ke knihám logicky velmi blízko a dokáží je dobře “převyprávět”.

Bylo by podle mě nošením dříví do lesa připomínat vám, že si můžete zahrát hry podle slavné Planety opic (Pierre Boulle) nebo Hvězdné pěchoty (Robert A. Heinlein), i když se inspirovaly spíš filmy než původními romány. Je zbytečné upozorňovat na hlubokou stopu, kterou v historii videoher zanechala sága Duna (Frank Herbert), ostatně důkladně jsme se všem titulům z této série věnovali v předloňském seriálu na Vortexu. Díky kontroverznímu remasteru jsme si loni připomněli i adventuru Blade Runner podle stejnojmenného filmu, který inspiroval román Sní androidi o elektrických ovečkách? (Philip K. Dick). Notoricky známé jsou také série Metro (Dmitrij Alexejevič Gluchovskij) nebo S.T.A.L.K.E.R., inspirovaný románem Piknik u cesty (Arkadij a Boris Strugačtí).

Já jsem se proto namísto nich chtěl zaměřit na méně známé hry, ty občas opomíjené, které ale přesto vycházejí ze skutečně slavných vědeckofantastických románů. Paradoxně jich dříve bylo na výběr více než dnes. Tedy v době, kdy se hřály na výsluní popularity textovky a grafické adventury, které mají ke knihám logicky velmi blízko a dokáží je dobře “převyprávět”. A v některých případech dokonce nejde ani o adaptace, nýbrž původní hry, na nichž se podíleli slavní spisovatelé. Berte to tedy prosím jako takovou inspirativní sondu a malý přehled pro případ, že byste na tom byli někdy podobně jako já.

Vzhůru ke hvězdám

Jedním z nejplodnějších a nejvýznamnějších autorů na tomto poli byl Arthur C. Clarke, kterého proslavila mimo jiné sága Vesmírná odysea. Ta ovšem vlastní hru nemá. Ačkoli by na tom Clarke mohl být lépe, do her přeci jen “promluvil”. Oceňovaný román Setkání s Rámou se dočkal v roce 1984 stejnojmenné hry od studia Telarium. Vznikla ve spolupráci s Clarkem a dorazila na DOS, Apple II, Commodore 64 a MSX2. Dnes není příliš známá, ale má jít o poměrně věrnou adaptaci.

V roce 1996 pak vyšla hra jednoduše nazvaná Rama. Jde o first person adventuru ve stylu Mystu a Arthur C. Clarke tu dokonce vystupuje v roli průvodce a rádce. Inspirovaná je i druhým dílem knižní série Rama II, který u nás vyšel pod názvem Návrat Rámy. Titul vytvořila slavná společnost Sierra On-Line specializující se na adventury a postupně kromě Windows a DOSu dorazil také na Mac a první PlayStation, ale jen v Japonsku. Hra byla poměrně dobře přijata a ucházela se kromě jiného dokonce o cenu pro nejlepší adaptaci na GDC v roce 1996. Paradoxně prohrála s jinou hrou, která nesmí v tomto výčtu chybět – I Have No Mouth, and I Must Scream.

Americký spisovatel Harlan Ellison napsal povídku I Have No Mouth, and I Must Scream, která u nás vyšla pod názvem Nemám ústa & musím křičet. Ta posloužila jako předloha pro stejnojmennou hru z roku 1995. Ellison se podílel na jejím designu i dabingu. Titul vytvořila společnost Cyberdreams, která měla na kontě také slavný Dark Seed, s nímž pomáhal “otec” vetřelce, švýcarský výtvarník H. R. Giger. Podobně jako jiní sci-fi velikáni ani Ellison kupodivu nebyl fanouškem počítačů, natožpak videoher. Přesto byl ochotný rozšířit příběh a spolupracovat také na dialozích. To vše přitom dělal na psacím stroji.

Point-and-click adventura I Have No Mouth, and I Must Scream dorazila na DOS a Mac a později se dočkala také portů pro Windows, Linux, moderní Macy, iOS nebo Android. Hra plná etických dilemat si vedla dobře u kritiky, ale komerčně propadla. Ellison společně s Davidem Searsem napsal 130 stran dlouhý scénář a nebyl jedinou významnou osobností, která se na projektu podílela. Pod soundtrackem je podepsán skladatel John Ottman, který komponoval hudbu třeba k filmové sérii X-Men nebo snímkům Superman se vrací či Valkýra. Je to jediná hra, na které kdy pracoval.

Ray Bradbury by si nepochybně zasloužil výraznější stopu v historii videoher než hru Fahrenheit 451 z roku 1984 a The Martian Chronicles z roku 1995. Druhá jmenovaná byla navíc časopisem Computer Gaming World prohlášena za jeden z nejhorších titulů všech dob. Ale možná na sebe slavný spisovatel tuto kletbu přivolal, když prohlásil: “Videohry jsou ztráta času pro lidi, kteří nemají co na práci. Skutečné mozky to nedělají. Příležitostně? Jistě. Jako relaxaci? Skvěle. Ale ne na plný úvazek. A to dělá spousta lidí.” Přitom sám předpověděl třeba vznik interaktivních filmů.

Fahrenheit 451 vyšel v roce 1984 a na svědomí jej měla společnost Trillium známá také pod názvem Telarium. Zmínil jsem ji už u hry Rendezvous with Rama ze stejného roku a ještě se k ní vrátíme, protože tahle americká firma se specializovala na hry podle knih a kromě Bradburyho a Clarka spolupracovala také s Michaelem Crichtonem a chystala rovněž nevydané hry podle románů Roberta Heinleina a Philipa Josého Farmera. Spolupráce přímo s původními autory a kvalita textů byla v případě adventur od společnosti Telarium vysoce ceněná. Ale zpět ke hře Fahrenheit 451. Titul podle stejnojmenné knihy postupně vyšel na všechny možné platformy a Bradbury s ním pomáhal, jelikož jde v podstatě o pokračování jeho románu.

Druhá jmenovaná hra nese zdlouhavý titul Ray Bradbury’s The Martian Chronicles Adventure Game, ale uvádí se také pod zkráceným titulem The Martian Chronicles. Velkou díru do světa neudělala. Jako už bylo řečeno, například Computer Gaming World ji roce 1996 zařadil do svého žebříčku nejhorších videoher všech dob. Je to adaptace povídkového cyklu Marťanská kronika a šlo o další adventuru ve stylu slavného Mystu, v níž hráč řeší různé hádanky. Bradbury se opět na projektu podílel a nahrál pro něj sérii rozhovorů.

Když už padlo jméno společnosti Trillium/Telarium a spisovatele Michaela Crichtona, můžeme se zastavit právě u něj. Byl to první autor, s nímž firma spolupracovala a na základě toho vznikl její debut Amazon. Nejde však o původní dílo, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Ve skutečnosti je hra částečná inspirovaná románem Kongo. Jelikož všechna práva na něj ale Crichton předtím prodal, zasadil dodatečně adventuru pojmenovanou Amazon do Jižní Ameriky. Namísto gorily tu pak vystupuje papoušek.

Titul z roku 1984 zamířil opět na všechny možné tehdejší platformy a byl považovaný za velký úspěch. Crichton se na projektu nejen podílel, ale vlastně jej s kolegy celý rozjel ještě dřív, než jej oslovila společnost Trillium. Nicméně nakonec i přes pozitivní ohlasy nebyl s výsledkem tak docela spokojený kvůli omezením tehdejší dostupné technologie.

Na hry ale nezanevřel. Právě naopak. V roce 1999 Crichton založil společnost Timeline Computer Entertainment a podepsal s firmou Eidos Interactive kontrakt na vydání několika her. Jen jedna z nich se ale nakonec zhmotnila. Jmenovala se Timeline a vychází ze stejnojmenného románu z roku 1999. Adventura vyšla v roce 2000 na Windows a v recenzích si nevedla dobře navzdory tomu, že se na ní sám Crichton podílel. Prodejně propadla a krátce po vydání skončili i její vývojáři. Vlasní studio tak Crichtononovi dlouho nevydrželo a z plánů na další adaptace rychle sešlo. Ukousl si zřejmě až příliš velké sousto, když chtěl projekt přímo vést i designovat. Cílem bylo oslovit také lidi, kteří obvykle hry nehrají. Nakonec ale nepomohlo ani to, že k Timeline zákazníci dostali také knižní předlohu.

Crichton měl obecně k technologiím, počítačům i videohrám na rozdíl od mnoha svých kolegů velmi blízko. Dalo by se říct přímo vřelý vztah. Už počátkem osmdesátých let správně předpověděl, jak budou hry populární zábavou. Michael Crichton je samozřejmě také autorem slavného Jurského parku, ale otevřít tuhle kapitolu je spíš na vlastní téma, protože během let vzniklo obrovské množství her, které motivoval úspěch filmové adaptace.

Tak pojďme raději zase o dům dál. Americký spisovatel William Gibson dal světu v roce 1984 ceněný román Neuromancer. Ačkoli trefně prorokoval budoucnost digitálního světa a videoher, sám je nehrál. Hra Neuromancer od společnosti Interplay vyšla v roce 1988 a stál za ní mimo jiné slavný Brian Fargo. Jde o volnou adaptaci v podobě adventury, která byla ve své době velmi dobře přijata a i časem se dočkala několika ocenění.

Anglický spisovatel Douglas Adams byl videohrám nakloněn. Už v roce 1984 vyšla hra The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy od Infocomu. Tenhle úspěšný titul se dočkal mnoha portů a několika reedic. Na začátku vývoje pomáhal Lucasfilm Games se hrou Labyrinth: The Computer Game. S Infocomem znovu spolupracoval na interaktivním titulu Bureaucracy z roku 1987. Zvláštní pozornost pak zasluhuje adventura Starship Titanic z roku 1998. Titul pro Windows a Mac byl nejen napsán, ale také designován samotným Adamsem. Na hře se pracovalo přes dva roky a byla byla pozoruhodná i z technologického hlediska. Na dabingu se podíleli členové komediální skupiny Monty Python John Cleese a Terry Jones. Nejde však o hru podle knihy. Jones podle hry napsal naopak knižní adaptaci. Recenze ale moc příznivé nebyly a komerčně titul propadl. Adamse k designování hry přilákalo, když si zahrál Myst. Tady alespoň vidíte, o jak vlivnou hru šlo. Nicméně její svět mu přišel příliš pustý. Chyběl mu příběh i postavy, tak se to rozhodl “napravit”.

Americký spisovatel Larry Niven se proslavil románem Ringworld alias Prstenec. Ten jednak inspiroval sérii Halo, ale také vlastní hry Ringworld: Revenge of the Patriarch z roku 1992 a Return to Ringworld z roku 1994. Revenge of the Patriarch je adventura pro DOS od Tsunami Games. Magazín Computer Gaming World ji označil za jednu z nejhorších her všech dob. Return to Ringworld je přímé pokračování od stejného týmu.

H. G. Wells dal světu slavné příběhy jako Válka světů, Stroj času, Neviditelný nebo Ostrov doktora Moreaua. Jeho Válka světů inspirovala už několik herních projektů, ať už přímo nebo jen vzdáleně. Paradoxně ty asi nejznámější ovšem vycházejí z muzikálu Jeffa Waynea. Prvním je real-time strategie Jeff Wayne’s The War of the Worlds z roku 1998 pro Windows od studia Rage Software. Dalším pak stejnojmenná akční hra pro původní PlayStation z roku 1999. Tady ovšem nejde o strategii, ale o boj s různými stroji.

Mnoho dalších klasik zůstalo hrami nepolíbeno, nebo se jejich autoři potkali s digitální kulturou jen okrajově. Je to přitom velká škoda a v některých případech je opravdu s podivem, že už dávno nepronikly do digitálního světa. Typickým příkladem je cenami ověnčená Enderova hra (Orson Scott Card). O nějaké digitální adaptaci se přitom mluvilo opakovaně. V roce 2008 například studio Chair Entertainment (Shadow Complex, Infinity Blade) oznámilo, že pracuje na titulu Ender’s Game: Battle Room, ale později byl zrušen. Samotný Card se přitom se coby scenárista přidal ke hrám The Secret of Monkey Island, The Dig, Loom, Advent Rising nebo NeoHunter. Zmíněný Shadow Complex pak funguje jako prequel pro jeho romány Empire a Hidden Empire.

Autor Kontaktu Carl Sagan sice předběhl dobu a už v roce 1983 si vysnil vesmírný simulátor, jaké známe až dnes, ale jinak zůstal jeho potenciál nevyužit. Kantos Hyperionu (Dan Simmons) také stále čeká na svou hru podobně jako už zmíněná sága Vesmírná odysea (Arthur C. Clarke). Hlavní protagonista série Dead Space Isaac Clarke alespoň dostal příjmení podle Clarka a jméno podle Isaaca Asimova. Ostatně ani ten se překvapivě nedočkal opravdu povedené videohry. Na Nadaci byste třeba čekali marně. Nicméně má alespoň nějaké zářezy na poli videoher. Jeho dílo inspirovalo hry Robots of Dawn a Return to Eden z roku 1984, Robot City z roku 1995 nebo vzdělávací CD-ROM Isaac Asimov’s Science Adventure z roku 1992.

Nepochybně jsem ani tak zdaleka nevyčerpal vše. Mohli byste správně namítnout, že mi tu chybí třeba Mary Shelleyová a namátkou její Frankenstein. Nebo H. P. Lovecraft a mýtus Cthulhu, ale to bychom se už pohybovali spíš na hranici hororu. Vypustil jsem drze také verneovky, i když žádný zvláštní důvod pro to nemám. Zase jsem vás ale na druhé straně ušetřil širší zmínky o TekWar podle stejnojmenné série od Williama Shatnera, respektive Rona Goularta. Ostatně podělte se s ostatními o vaše vlastní tipy a doporučení.

Tak raději skončíme tam, kde jsme začali. A sice konstatováním, že je s podivem, že se až nyní dočkáme první hry podle Lema a že už jsme si dávno nemohli zahrát třeba nějakou adventuru na motivy Solaris.

České hry podle sci-fi knih

I když se téma zaměřilo na světové velikány vědeckofantastické literatury, snad nemůže vadit, když zmíním také českou stopu. Čeští vývojáři se také inspirovali sci-li literaturou. Akce Alpha Prime z roku 2007 od studia Black Element Software vychází z příběhu Ondřej Neffa. Odtud je jen kousek ke strategické akci Carrier Command: Gaea Mission, která je zasazená do světa, jenž rovněž vychází z knižní předlohy. RTS Original War od studia Altar Interactive je inspirována románem Poslední den stvoření od Wolfganga Jeschkeho. A už v roce 1993 vyšel titul Hlava Kasandry na motivy příběhu Glowa Kasandry od Marka Baranieckého.