Odvážný příběh Call of Duty se mění v absurdní divadlo

Dlouho před vydáním nového Call of Duty: Modern Warfare se mluvilo o příběhové části. Nejen proto, že na rozdíl od předchozího dílu neměla v tom aktuální chybět, ale hlavně kvůli určité odvaze vývojářů, zapracovat do kampaně současná a tím pádem poměrně kontroverzní témata. Na základě dojmů z nejrůznějších uzavřených prezentací tak novináři mluvili například o bezprecedentním vykreslení teroristického útoku, dětských obětech války či hrůzách vojenské okupace. A i když tyto momenty ve hře zachycené skutečně jsou, hned po vydání hry se začal řešit zejména obraz ruské armády, která v Modern Warfare plní roli agresora, vede ji pološílený generál Barkov, a aby byl kontrast ještě větší, skuteční ruští vojáci operují pro jistotu v oblastech fiktivní arabské země. Tolik tedy ke zmiňované odvaze vývojářů z Infinity Ward, potažmo lidí z Activisionu. Přesto se ale ve hře nachází moment, který stále ještě jakž takž stravitelné zasazení hry posouvá do fáze absurdního divadla, kdy američtí vývojáři bez skrupulí připisují ruské armádě provedení vlastní vojenské operace, označené například bývalým ministrem spravedlnosti Spojených států Ramseym Clarkem za válečný zločin. Řeč je o útoku na tzv. Dálnici smrti, který během operace v Perském zálivu provedla koaliční vojska Spojených států, Kanady, Velké Británie a Francie ve snaze zastavit konvoj prchající irácké armády z Kuvajtu.

Pro pochopení kontextu je nutné dodat, že skutečný útok na Dálnici smrti, provedený v noci z 26. na 27. února roku 1991, vyústil ve zničení stovky vozidel a smrti mnoha lidí. Útok byl vedený na začátek i konec konvoje, takže vozidla uprostřed se ocitla v bezvýchodné situaci a byla po následujících deset hodin terčem dalších a dalších náletů, případně útoků pozemních vojsk. Celý útok se posléze stal předmětem nepříjemných debat a dialogů, když mnozí komentátoři upozorňovali na to, že irácká armáda ustupovala na základě rezoluce OSN 660 a že součástí konvoje nebyla pouze armáda, ale také civilní obyvatelstvo, složené zejména z členů rodin proiráckých odbojových skupin. Váleční zpravodajové, kteří dorazili na místo 27. února ráno, pak hovořili o desítkách mrtvých a v následujících letech se objevovala více čí méně důvěryhodná svědectví o mnohem větším počtu obětí, nebo dokonce o střelbě do řad vzdávající se a již odzbrojené části irácké armády. Bez ohledu na to, kde leží pravda, útok proběhl, vedla jej armáda Spojených států a zanechala po sobě obrovskou kontroverzi.

Jedno jediné slovo tak celou neslavnou operaci prezentuje ve hře v úplně jiném světle, což sice bez znalosti dějin hráč zřejmě nezachytí, ale tento krok lze chápat jako do nebe volající drzost.

Vývojáři z Infinity Ward se nicméně rozhodli ignorovat výše uvedené okolnosti a do Modern Warfare zapracovali misi, pojmenovanou jednoduše Dálnice smrti. Hlavní hrdinové hry v ní mají nastražit léčku na prchajícího teroristu s přezdívkou The Wolf a úvod mise poměrně přesně zasazuje virtuální Dálnici smrti do kontextu s tou skutečnou. „Pokud se [The Wolf] pokusí utéct do hor, vede tam jediná cesta – Tariq Almawt, Dálnice smrti,“ říká odbojářka Farah. Dále pak spolupracujícímu americkému vojákovi říká: „Rusové ji vybombardovali během invaze, zabíjeli přitom lidi, kteří se snažili prchnout. Na dálnici leží vesnice, kam jsem poslala Hadira a jeho bojovníky, aby připravili léčku.“ Jedno jediné slovo tak celou neslavnou operaci prezentuje ve hře v úplně jiném světle, což sice bez znalosti dějin hráč zřejmě nezachytí, ale tento krok lze chápat jako do nebe volající drzost. Přitom by pro hru a její příběh nebylo jakkoliv závadné, kdyby bylo bombardování přiřknuto právě Američanům, vzhledem k tomu, že ani armáda Spojených států není ve hře vykreslena jako ultimativní dobro a zdálo se, že vývojáři budou chtít občas vystřelit i do vlastních řad. Rozhovoru amerického vojáka Alexe s Farah by to navíc prospělo, dalo by to jejich vztahu další vrstvu, ale vývojáři se rozhodli stáhnout ocas mezi nohy a i tuhle možnost nakonec nevyužili. Podobně se dá navíc pohlížet i na nesoulad mezi fiktivními a skutečnými prvky, jako je na jedné straně neexistující arabská země Urzikstán a na druhé straně realisticky pojmenované armádní složky, Londýn s věrně zpracovaným náměstím Piccadilly a mnoho dalšího.

Je to škoda, zejména proto, že Modern Warfare opravdu působí jako hra, která mohla nejen v rámci série, ale také obecně, pro videohry jako takové, prolomit určitá tabu a posunout celé médium blíž k filmům či knihám, která se kontroverzních témat bát nemusí. Je to ostatně i pro mě samého další důvod, nenechat se strhávat nadšením, které tak trochu jiná kampaň vyvolává a pouze se utvrzuji v tom, že videohry stále ještě nedospěly…