Od debaklu zachraňuje Night Springs posledních 15 minut

Alan Wake 2 se v polovině června dočkal prvního avizovaného rozšíření, které podle vývojářů z Remedy mělo přinést trochu jiný zážitek a navíc s postavami, s nimiž jsme v původní hře hrát nemohli. Název Night Springs jasně propojuje první ze dvou plánovaných expanzí se světem série i událostmi druhého dílu a nutno říct, že na papíře vypadá vše docela dobře. Na hráče čekají tři epizody fiktivní televizní show, v rámci kterých odhalíme víc z pozadí poměrně složitého loru série Alan Wake a dostaneme šanci nahlédnout za oponu uvažování vývojářů nad propojením jejich her do jednoho univerza. Také skladba protagonistů jednotlivých epizod, odkazující se na známé postavy z her Alan Wake, Control i Quantum Break, byla pro mě motivací, proč se do DLC zakousnout, ale po necelých dvou hodinách jsem přeci jen odcházel trochu zklamaný a nepříliš potěšený tím, čím byl za mě jinak velmi povedený Alan Wake 2 v prvním přídavku rozšířen.

Marná snaha

Aby bylo všechno lépe pochopitelné, začnu netradičně od konce. Aniž bych chtěl cokoliv prozrazovat o zakončení všech tří epizod – zejména pak té poslední pojmenované Time Breaker – je vlastně nutné říct, že vývojáři zpracovali všechny tři epizody jako nepoužité či nefunkční verze příběhů, které měly pomoci Alanovi utéct z Temného místa. Nebudu zacházet do detailů, protože nemá smysl, abyste rozšíření hráli před dokončením základní hry, ale minimálně ve smyslu logiky tohoto světa dává propojení se show Night Springs a trojice zdánlivě nesouvisejících příběhů hluboký smysl. V tomto ohledu musím opět před lidmi z Remedy smeknout a potvrdit, že ačkoliv proplétání světů jejich her, skoky v čase i prostoru a předkládání alternativních verzí nejrůznějších postav může působit zmatečně a nahodile, vše je pevně ukotveno a když začnete pečlivě zkoumat, jak na sobě všechno závisí, patrně nenajdete žádnou díru ve scénáři. Líbí se mi také, že z pohledu Alana Wakea, který je autorem těchto tří epizod, je i nadále vidět u postav a událostí značné ovlivnění spisovatelovou realitou, takže dochází na prolínání některých témat nebo situací s příběhy, které rozšíření přináší.

Zdroj: Remedy Entertainemnt

Kvůli čemu ale z mého pohledu zůstává výsledek za očekáváním, je strohost zejména prvních dvou epizod, jejich značná linearita a některé otravné prvky jako jsou stealth pasáže. Jedině až třetí eizoda, lépe řečeno její druhá polovina, rozjíždí pověstný „mindfuck“, se kterým přišla i základní hra a posunula vnímání celého zážitku na úroveň, kterou byste nečekali a je ji současně složité popsat. Než se pustím do popisu a hodnocení všech tří částí Night Springs, musím vás proto upozornit, že za 528 korun – kolik stojí upgrade na edici Deluxe s tzv. Expansion Passem, nebo 1852 korun přímo za edici Deluxe – dostanete v prvním ze dvou rozšíření méně než 2 hodiny nového obsahu, ve kterém budete hodně střílet a místy také trochu bloudit. Odměnou vám bude několik minut vysvětlování, jak se to má s dimenzemi a alternativními verzemi postav, případně několik úsměvných situací vybudovaných na meta humoru celé série.

Fanynka a ti další

Jednotlivé epizody jsou přístupné v libovolném pořadí, přesto je ale na místě zahrát je za sebou tak, jak je vývojáři sami připravili. Už jen díky postupné gradaci hratelnosti a příběhu jednoduše nechcete hrát lineární potrhlou 20minutovou střílečku jako poslední. Takže si ji dáte jako první a čeká vás praštěný příběh o servírce z Oh Deer Diner, která nade vše miluje spisovatele a je připravena mu pomoci v jakékoliv situaci. Za tímto účelem má v kavárně kromě nádobí, hrníčků a kávy také sklad se zbraněmi, kde se může ihned vybavit a pustit se do akce. Musím uznat, že atmosféra, celkový tón humoru a způsob, jakým se Rose Marigold vrhne do akce, je přesně tam, kde byste ho očekávali, a také zápletka tomu všemu odpovídá. Stanete proti zlému dvojčeti Alana Wakea, který si nedá říct a prostě vás přinutí k tomu, abyste spolu s Rose vytáhli brokovnici nebo odstřelovačku a zbavili se všeho, co se před vámi pohne. Potud vše v pořádku, jenže během pěti minut zjistíte, že tady se celkové pojetí hry stáčí skutečně směrem k obyčejné lineární střílečce, kterou i s finálovým zamilovaným tancem projdete za 25 minut. Není zde v podstatě žádná výzva, humor z úvodu se rychle vyčerpá, a než pořádně mrknete, jste zpátky v menu před volbou, pustit si další epizodu. Moje pocity by se na tomto místě daly shrnout jako – co jsem to, krucinál, právě dělal – a odsud jsem se výrazně nikam neposunul ani v případě další epizody, tentokrát s alternativní verzí Jesse Faden z Controlu.

Ačkoliv je protagonistka druhé epizody nazvané North Star o řád slibnější, zážitek z druhé epizody hatí neprostupná temnota zábavního parku Coffee World, ale především jednoduchost a opětovná linearita celého konceptu. S Jesse – přesněji řečeno s The Sibling – hledáte ztraceného bratra, stejně jako tomu bylo v Controlu. Teď vás ale čeká jen vcelku banální „logická“ hádanka, kterou na několikrát odbíháte řešit od dveří ke skladu do kulis zábavního parku a finále, které je velmi nevýrazné. Oceňuji herecký výkon Shawna Ashmorea, který navazuje na svoje vystoupení v základní hře, resp. Quantum Breaku, dostává tu však jen malý v pouhé hrstce naskriptovaných dialogů. Herně není o co stát, atmosféra také není nikterak pohlcující a fakt, že před koncem vás čeká i poměrně otravná stealth pasáž, ani tahle 30minutová epizodka není ničím, bez čeho byste nemohli žít. Nevypráví se tu totiž ani nic zásadního pro lore série nebo příběhu Alana Wakea, pomineme-li ještě prohloubení záhady kolem celého parku, což je opravdu škoda a působí to na mě jako nevyužitý potenciál Jesse a zapojení Controlu jako takového.

Lamač času

Pro co se ale vyplatí DLC odehrát, když už byste k němu měli mít přístup, je poslední epizoda nazvaná Time Breaker. Vystupuje zde zmiňovaný Shawn Ashmore, který sice nemůže kvůli licenčním záležitostem naplno přiznat, že je ve skutečnosti Jack Joyce – práva na Quantum Break vlastní Microsoft – ale chytří hráči tohle velmi rychle pochopí. Shawn Ashmore hraje v poslední epizodě sebe sama, což je příjemné proboření čtvrté zdi, dokonce interaguje se Samem Lakem, ale mnohem podstatnější je, do čeho se i za přítomnosti Jesse Faden vlastně namočí. Čeká vás cestování v čase i prostoru a střídání hned několika herních žánrů. Těšit se můžete třeba na Jirkovu oblíbenou chodičku-mlátičku, komiks nebo dokonce textovou adventuru, což konečně naznačuje nějakou snahu o kreativní zpracování relativně krátkého celku, který je současně důležitý i pro vysvětlení toho, jak fungují některé věci v základní hře. Ujasníte si zde i to, co jsem prozradil v úvodu, s trochu hlubším pochopením situace a důvodů, proč se pod všemi třemi epizodami coby scenárista podepsal právě Alan Wake. Ačkoliv i třetí epizoda nenabízí v podstatě žádnou volnost a plyne velmi rychle od začátku do konce, poslední minuty jsem si konečně užíval a připadal jsem si, že hraju alespoň kusé pokračování té podivné, ale v mnoha ohledech podivně geniální základní hry.

Celkově mi ale přijde, že designéři celého rozšíření trochu spěchali a snažili se ty horší části zakrýt určitou bizarností nebo vtipem. Můžeme se bavit o tom, že už základní Alan Wake 2 není hrou v plnohodnotném slova smyslu a na mnoha místech sklouzává jen k simulátoru běhu s občasným střílením, ale pořád jsem měl pocit, že i díky postupnému odhalování věcí a přicházení věcí na kloub to má smysl hrát. Tady jsem ten smysl hledal jen stěží, bez ohledu na stále skvělou stylizaci, hudbu a některé vizuální nápady. Jde za mě o průměr toho, co můžete od vývojářů z Remedy čekat, a skutečně jej až na konci zachraňuje Ashmore.