Navštívili jsme výstavu českých her v Tokiu

Před dvěma roky se v Českém centru při velvyslanectví České republiky v Tokiu konala první výstava věnovaná českým hrám s názvem Czech Game Show in Tokyo. Cílem bylo představit naše hry a zdejší herní kulturu za hranicemi, v tomto případě ovšem až v dalekém Japonsku. První akce zaznamenala úspěch, proto se organizátoři rozhodli připravit další ročník, který se tentokrát více zaměřuje na nezávislou českou herní scénu. Výstava zároveň navázala na velkou herní událost Tokyo Game Show, kde se některé české hry rovněž prezentovaly, a probíhá až do konce října. Shodou okolností jsem zrovna na začátku měsíce navštívila Tokio, a tak jsem datum výstavy považovala za ideální načasování a návštěvu pak za více než dobrý nápad.

🎮🤩ゲーム展再び！2021年にチェコセンターで開催し好評を博したゲーム展の“続編”を9/25(月)より開催します。今回はチェコのインディーズゲームをテーマに、前回同様にゲームコンセプトやアートワークなどの関連資料をご覧頂けるほか、体験プレイも可能です。https://t.co/vDVlHjPaL9 pic.twitter.com/z7IlLWhhug

— チェコセンター東京 / Czech Centre Tokyo (@CzechTokyo) September 5, 2023

V roce 2021 se mohli nejen japonští zájemci seznámit s hrami od celosvětově známého a úspěšného studia Amanita Design, ale také s Kingdom Come: Deliverance, které se v Japonsku těší velké oblibě. Dále se zde objevily tituly od studia Madfinger Games, Svoboda 1945 od Charles Games, Someday You’ll Return od CBE Software a tehdy ještě rozpracované The Last Oricru od studia GoldKnights. Ačkoli i mezi těmito jmenovanými týmy a studii nalezneme nezávislé vývojáře, letos dostaly prostor ty menší, avšak s neméně zajímavými projekty a tituly. Dokončenými i rozpracovanými, od větších i menších týmů či jednotlivců, s blízkým i vzdálenějším datem vydání.

Hry z luhů a hájů v zemi vycházejícího slunce

V galerii Českého centra se v rámci druhého ročníku nazvaného Vol II. – Innovative Indies prezentovalo přes deset her tuzemských her, které ovšem nebylo nutné pouze pozorovat skrze projekci na zdech, ale i si je na místě přímo vyzkoušet. Tradiční obrazové materiály v podobě skic nebo artworků doplňovala i projekce ukázek a trailerů, ale například i reklamní předměty spojené s hrami a samozřejmě výkladová část, která japonštině znalému publiku jednotlivé a nám již dobře známé tituly blíže představila.

Amanita Design patří mezi nejvýznamnější zástupce české herní scény, a proto není divu, že byla přítomna již během prvního ročníku, i přesto se však coby nezávislé studio dočkala opětovného uvedení. Navíc má tým v Japonsku početnou fanouškovskou základnu. Již vydané a prezentované hry jako Machinarium, Samorost a Chuchel, které zde opět zaujaly plyšáky svých hrdinů, nebo Creaks a Botanicula zde doplnila chystaná a hojně očekávaná papírová novinka Phonopolis. Tento titul svou výtvarnou stylizací zaujme už jen z obrázků, nicméně prezentování samotných papírových modelů by bylo ještě mnohem lepší. Za zmínku nicméně stojí, že na zahajovací vernisáži, která proběhla 25. září, byl přítomen i jeden z autorů hry Oto Dostál, jenž ji zde návštěvníkům prezentoval.

Zdroj: Vortex

Radost mi udělal mnou velice vyhlížený titul Scarlet Deer Inn, který právě nezůstal pouze u obrázků. Jednou z předností této hry od dvojčlenného studia Attu Games je její stylizace, která kombinuje ručně kreslené pozadí a vyšívané postavy a jejich fáze animace. Právě tyto jednotlivé vyšívané snímky jsou zde vystaveny a člověka to jednoduše přinutí se zamyslet nad tím, kolik takových výšivek a práce si takový přístup a vývoj žádá. Krásná ukázka. S hmotnou ukázku se přidal i titul od brněnského studia Ashborne Games, jehož historická strategie Last Train Home shodou okolností nedávno obdržela datum vydání a demoverzi. Kromě výtvarně působivých artworků zde byly vystaveny i pohlednice nebo legionářské hrací karty, ale výstavce vévodil především stavebnicový model ozbrojeného vlaku.

Znovu se zde představilo i studio Charles Games, tentokrát se svou letos vydanou ekologickou novinkou Beecarbonize, k níž byl připojen i výtah z postupu tvorby. Přítomen byl i jeden z Bulánků a zastoupení zde letos našla i rodící se queer herní scéna, kterou připravil videoherní kolektiv No Fun. Tu zde prezentovaly hry Dykes on Hykes od týmu Růžových plameňáků, artový počin No Body is Born Clean od Ondřeje Trhoně a Nely Pietrové, dále Fast and Furryous od Zuzany Kotrbové a Jarky Pachlové, Ultraviolet Lavender od Teo Kryštůfkové a Lupins od Andrey Hubert a Lukáše Kunceho.

A není to málo, Antone Pavloviči?

Jaký smysl mělo navštívit výstavu o hrách, s nimiž jsem už dlouho obeznámena, a to i včetně některých vystavovaných materiálů? Pominu-li odškrtnutí jakési kolonky na mém fiktivním seznamu hlásající něco jako „jdi se podívat na české hry na druhém konci světa, protože v Česku to nepůsobí tak zajímavě“, přineslo mi to zajímavé poznání, jak mohou české hry v zahraničí rezonovat. Celosvětový úspěch českých her je za ta dlouhá léta nezpochybnitelný, ale vzít hry z jejich přirozeného prostředí a rozčlenit je na jednotlivé části výtvarného umění a vystavit je, to má zkrátka něco do sebe. Ostatně se s tím můžeme stále častěji setkávat i u nás, stačí vzpomenout kupříkladu právě na pravidelné výstavy Amanity, loňskou výstavu Herní svět v Olomouci či novou expozici Kingdom Come v Ratajích.

Zdroj: České centrum Tokio

Navzdory tomu, že hry kombinují všemožná odvětví umění, stále se potýkáme s otázkou, zda ony samy mohou uměním být. A stále častěji zjišťuji, že takovéto přibližování her lidem mimo monitory a displeje je skvělým způsobem, jak je alespoň přimět o tom přemýšlet. Jednu takovou zkušenost jsem navíc zažila přímo tam, a to přímo v osobě mého drahého rodiče. Neměla jsem doma v dětství problém s hrami, to rozhodně ne, ale později můj zájem o ně nebyl na rozdíl od divadla či literatury vnímán jako něco „vyššího a hodnotnějšího“ i přes shromažďování herních artbooků nebo vinylů a dalších uměleckých kousků. Zdá se však, že stěny galerie přece dokáží přece jen v očích některých nezasvěcených dát nějakou tu váhu… To ovšem nebylo jediné poznání, které jsem si z výstavy odnesla.

Velkou radost mi udělalo zjištění, že zde není tato výstava opomíjena a je o ni upřímný zájem. Expozici jsme si prohlížely v přítomnosti dvou dalších Japonců a ačkoli japonštinou nevládnu, z tónu jejich hlasu nešlo přeslechnout nadšení, zatímco se zastavovali u jednotlivých titulů. Měla jsem i tu možnost se o výstavě pobavit přímo s Jakubem Válkem z Českého centra Tokio, kterého zájem o výstavu musí koneckonců těšit ještě více než mě. Připomněl, že české umění není v Japonsku žádnou neznámou a že se tamní oblibě těší například česká ilustrace, animace nebo hudba, ale také literatura a filmografie, jež zde nezůstávají bez odezvy. Hry jsou ovšem mladším médiem a jsou zde v trochu jiné pozici. Amanitu není třeba v Japonsku příliš představovat, ale z dalších současných her návštěvníky zaujal především příběh československých legionářů v Last Train Home, a to i díky společné historii.

Jak už bylo zmíněno, české tituly se letos neprezentovaly jen na německém Gamescomu, ale právě i na Tokyo Game Show, přičemž je i nadále v plánu podporovat český herní průmysl v Japonsku ve snaze získat nové příležitosti. Jak jsem se však dozvěděla, naopak je i snaha pro přivítání japonského herního průmyslu v České republice, a to pozváním Hidea Kodžimy na pražskou konferenci Game Developers Session (GDS). Letos to bohužel nevyšlo a konference se shodou okolností koná těsně po The Game Awards 2023 Kodžimova přítele Geoffa Keighleyho, ale co třeba příští rok? Kdo ví. Vrátíme-li se však do Japonska, už nyní je v plánu uspořádat i třetí ročník výstavy českých her, jak mi prozradil Jakub Válek, kterému tímto znovu děkuji za příjemné popovídání a fotografie. Nepochybuji o tom, že se do té doby objeví další zajímavé české tituly, které bude stát za to takto prezentovat a vystavovat.