Modern Warfare III hlásá, kvůli kampani si hru nekupujte

Na papíře se nové Call of Duty: Modern Warfare III jeví úplně standardně. Příběhová kampaň, zombíci, rozsáhlý multiplayer s velkým počtem map i módů. Nic, co by vybočovalo z řady, nic, kvůli čemu by museli být hráči nespokojení. Nelze však pominout, že se o letošním Call of Duty nemluvilo v uplynulých měsících zrovna lichotivě, zaznívala slova o tom, že hra měla být původně jen rozšířením pro loňském Modern Warfare II a že se v zákulisí měly opět objevit problémy spojené se studiem Sledgehammer Games. Pokud jste až do poslední chvíle doufali, že všechno bude normální, nemám pro vás dobrou zprávu, prozatím ale vycházím jen ze singleplayeru. Ano, jak už naznačovaly zprávy z konce minulého týdne, kampaň je krátká, tradičně zmatečná ve vyprávění příběhu a hlavně představuje novinku, kterou by si však mohli autoři s prominutím strčit do zadku.

Všechno jinak

Zřejmě se shodneme na tom, že ve smyslu trvanlivosti nebyla kampaň nikdy v historii série Call of Duty tím, co by ji podtrhovalo. Přesto dokážu pochopit, že někteří hráči kašlali na multiplayer a chtěli – možná i coby každoroční rituál – skočit po hlavě do zběsilého akčního příběhu, vychutnat si přestřelené filmové cutscény a projít hrstkou spektakulárních misí, kde se počet zabitých nepřátel počítá na vyšší stovky. Je to možná trapas, nemá to nic společného s realitou, ale naskriptované mise Call of Duty zkrátka patří k videoherní kultuře a s drobnými výjimkami se každoročně vrací už dvacet let. Je ale na místě začít mluvit v minulém čase, protože lidé ze Sledgehammer Games si z bůhvíjakého důvodu usmysleli, že je potřeba zaběhnutý styl změnit a odstranit ze hry to, co ji definuje. Naskriptované mise v kampani přibližně z poloviny střídají tzv. Open Combat Missions, které scénář postrádají a výměnou za volnost vám dají jen nudu a frustraci.

Zdroj: Activision

Pokud jste uplynulé dny nestrávili někde v přírodě bez internetu, už jste se zřejmě i připojili k hořekováním nad tím, že kampaň Modern Warfare III je z velké části jen offline napodobenina Warzone. A ačkoliv se tu nesekáte se stovkou dalších lidí o život, v zásadě s přirovnáním k DMZ z Warzone souhlasím. Hned po úvodu, který se nese plně v duchu tradičních misí z kampaní Call of Duty, před vámi hra otevře pomyslné pískoviště, zadá vám několik úkolů, které musíte v trochu volnějším pořadí splnit a do toho na vás posílá donekonečna se spawnující nepřátele řízené umělou inteligencí. Předem připravené vypjaté momenty jsou fuč. Silácké hlášky v dílčích částech mise jakbysmet. A paradoxně chybí i častější checkpointy, na které je v tradičních misích možné spoléhat v případě, pokud se vám něco nepodaří. Ne, tohle všechno, díky čemu mnoho hráčů nedá na kampaň v Call of Duty dopustit, bere v Modern Warfare III za své a já nerozumím proč. Tedy, snažím se rozumět, ale v takovém případě bych byl snad radši, kdyby se Activision rozhodl kampaň zkrátka nezahrnout a netrápit tak zjevně v koncích se nacházející lidi ze Sledgehammer Games. Nebylo by to poprvé a byla by to menší ostuda.

A tahle příchuť? Prvoplánová!

Problém otevřených misí spočívá především v tom, že svůj původ skutečně nachází ve Warzone. Místa půjčená z mapy Verdansku, bedny se zbraněmi, opakující se úkoly, vozidla,… Do příběhu Call of Duty se to ale vůbec nehodí, zvlášť, když druhou polovinu tvoří naskriptované mise. Měl jsem kvůli tomu pocit, že se hra nedokáže rozhodnout, čím chce vlastně být a na koho cílí, protože si neumím představit, že každoroční hráče singleplayeru může něco bez zjevné scenáristické péče potěšit. Bohužel ani ony standardní mise nepůsobí bůhvíjak dobře, přináší jen hrstku opravdu povedených momentů a například variace na nechvalně proslulou úroveň No Russian doslova křičí, že je zahrnuta prostě proto, aby zahrnutá byla. Emocionální dopad je prvoplánový, nedojdete k němu přes bůhvíjak šokující hratelnou část a už od začátku je prostě zjevné, že slouží jen proto, aby vysvětlila, čeho všeho je hlavní záporák Vladimir Makarov schopen. To už ale do té doby tušíte, což ještě umocňuje pocit, že všechno bylo ušito horkou jehlou a pod velkým tlakem.

Možnosti volby a zdánlivá svoboda

Na některých místech se vás Modern Warfare III bude snažit přesvědčit, že záleží na tom, jak někomu odpovíte. Jde ale jen o šidítko a pouze virtuální pocit, že coby hráč hrajete nějakou roli. Takže ať už Makarovovi odpovíte na dotaz, kdo vládne vězení, cokoliv, nebo řeknete, že medvěd na obrázku vypadá spíš jako pejsek, hra si s tím poradí a k temnému či jinak zajímavému momentu vás nepřivede. Naopak, někdy vás bude držet pod krkem jako rukojmího - speciálně v misi s Laswellovou, kde nesmíte vystřelit - a protáhne vás nácvikem nenápadného pohybu po další části Verdansku.

Z druhé strany se ale nechci točit jen na tom, že kampaň předhazuje jiný styl misí na úkor těch, které očekáváme. Musím například uznat, že filmečky mezi misemi vypadají snad ještě lépe než loni a předloni, nechybí jim skvělá kamera, dramaturgie i dialogy, a i když z vás kvůli výše vyřčenému spíše dělají jen diváka těch nejzajímavějších momentů, nelze jim upřít vysoká produkční kvalita. Také gunplay působí už tradičně velmi dobře, bavíme-li se o arkádové střílečce nebo prostě o Call of Duty. I na konzoli funguje roky prověřená hratelnost více než uspokojivě a budete si ji užívat v kombinaci s ostrými zvuky prolétajících projektilů i pěknou grafikou. Hra běží na stejném enginu jako loňské Modern Warfare II, velmi dobře zvládá nasvícení, nejrůznější efekty počasí i animaci pohybů a naznačuje, že s klidnějším přístupem a možná i delší dobou pro vývoj by šlo vykouzlit mnohé. Ne však letos, zvlášť když se mi znovu dere na mysl do zblbnutí se opakující šablona otevřených misí, v rámci které navíc stačí jedno zaváhání a už po vás jde celá mapa, což většinou vyústí v kompletní restart klidně i po deseti patnácti minutách hry, ach jo.

Makarov!

Valně na tom není ani příběh, který opět aspiruje na cenu za nejpřekombinovanější vyprávění ve hrách, na jaké můžete narazit. Všechno je propletné se vším, snad každá postava má nějakou temnou či nevyřčenou minulost, některé mise se odehrají retrospektivně, abyste věděli, co se vlastně stalo a motivace hlavních postav vám nebude zcela zřejmá ani po velmi uspěchaném konci. To je ostatně také velký problém tohohle mezidílu, protože když už se zdá, že se začne něco dít, objeví se titulky a je konec. Nechci zbytečně vyzrazovat detaily, ale tady rozhodně Modern Warfare nekončí. Co víc, na konec skutečně dojdete v rekordně krátkém čase, který se sice v mém případě nepočítal na tři hodiny, jak se řešilo minulý týden, ale necelých pět hodin je stále jednou z nejkratší „stopáží“ Call of Duty, jakou pamatuji.

Nechci operovat s tím, že tohle je to jediné, co dostanete za 70 eur, protože součástí bude i mód se zombíky a plnotučný multiplayer, ale je to jednoznačně varování pro vás všechny, koho tyhle režimy nezajímají. Ne, za tuhle částku vám příběhová část nestojí, budete zklamaní a ještě o Vánocích si postesknete, proč jste těch sedmnáct stovek nedali radši za nějaký dárek. Klidně i pro sebe. Hezká grafika, zvuky, několik známých oblíbených postav a jeden dva solidní momenty prostě dobrou hru nedělají, je mi líto.