Herní firmy zbrojí. Čeká nás další válka o exkluzivní hry?

Ještě tak před rokem či dvěma bych sebevědomě prohlásil, že časy herních exkluzivit míjí. Domníval jsem se, že je to trend, který patří minulosti, překonaná kapitola digitálních dějin. Ne snad že by exkluzivní tituly měly vymizet úplně. Vždy by tu s námi v nějaké podobě existovaly a demonstrovaly to nejlepší, čeho je schopná daná platforma. Také z ní mohou vždy vytěžit to nejlepší minimálně po stránce výkonu. Ale multiplatformní hry byly exkluzivitám, které kdysi neotřesitelně kralovaly hernímu průmyslu, čím dál sebevědomější a schopnější konkurencí. A tento trend jsem vítal. Vždy jsem si totiž raději vybíral platformu podle toho, jaké nabízí funkce, ovladač nebo třeba přátele, než se snažit domýšlet na několik let dopředu, jaké asi tituly nabídne.

Dnes mám pocit, že se karta zase pomalu obrací. Sony sice nemá v rukávu na tento rok takovou záplavu her jako v minulosti, ale o to zvučnější jména to jsou. Navíc se nepochybně připravuje už na další generaci. Microsoft po několika letech odmítání exkluzivit, zavírání vlastních first party studií a vyslání původně “Only on Xbox” hitů na PC začal znovu zbrojit, stahovat pod svá křídla množství talentovaných týmů a chystat se na další kolo zápolení o krále příští konzolové generace. A Nintendo se tradičně zásobuje své fanoušky tím nejlepším ze své stáje v takovém množství, že to docela dobře stačí na to, aby na jeho platformách člověk hrál jen first party tituly a přitom neměl pocit, že jakkoli strádá.

Jak se trh zahušťuje a konkurence sílí, stávají se exkluzivní hry jednou z nejdůležitějších zbraní vzájemného poměřování sil a soupeření.

Po letech drobných přetahování na PC scéně, jíž neohroženě vládl Steam, kterému se jen občas pokusili “hodit klacky pod nohy” EA, Bethesda nebo Ubisoft se svými ojedinělými exkluzivitami a hráči přitom v podobných případech ještě Steam aktivně hájili, vystřelil do vydavatelské politiky dobře načasovanou bombu Epic se svým Storem a divokou přetahovanou o práva na ty nejlepší počiny. No a aby té fragmentace nebylo v posledních měsících málo, přispěchal se svou troškou do mlýny i Apple a Google. Prvně jmenovaný se službou Apple Arcade plánuje podporovat vývojáře her a nepochybně si je i zavázat pro iOS, macOS a tvOS. Stadia cílí na úplně jiné zákazníky, ale ani streamovací cloudová služba se neobejde bez vlastních first party titulů, jak vyplynulo z nedávné konference a internetový gigant dokonce za tím účelem založil vlastní studio Stadia Games and Entertainment.

Jinými slovy, exkluzivity zase získávají na důležitosti, zdá se mi. Jak se trh zahušťuje a konkurence sílí, stávají se jednou z nejdůležitějších zbraní vzájemného poměřování sil a soupeření. A netýká se to jen absolutních exkluzivit, ale i těch časových nebo exkluzivit, které se vztahují třeba jen na část rozšiřujícího obsahu. Výsledek je zřejmý. Pokud nechcete, nebo nemůžete používat více platforem a služeb současně, nezahrajete si vše, co byste rádi. Tenhle souboj ale může být v budoucnu ostřejší než kdy dřív, naznačuje počet nových hráčů v tomto byznysu. Podívejme se proto, jaká pro a proti first party tituly nabízí, ať už na nich dělají interní studia, nebo nezávislé týmy, které se jen ke spolupráci dočasně upíší.

Exkluzivní hra rozhodně není zárukou kvality, za žádné peníze na světě si nekoupíte jistotu skvělé hry, ale může být dobrým předpokladem pro vytvoření prostředí, v němž se takový titul narodí.

Je nasnadě, že exkluzivní hry jsou výkladní skříní každé herní hračky. Jejich vývojáři mají obvykle k dispozici ty nejlepší podmínky, dost času na práci, finance i přístup k nejnovějším technologiím. Na oplátku výrobci očekávají, že výsledný titul nebude exkluzivní jen formálně, ale i co do kvality. Unifikovaný hardware v případě konzolí může, ba dokonce musí vyždímat na sto procent, takže není od věci tvrdit, že jsou často tyto projekty jakýmsi benchmarkem dané platformy. Vydavatel na oplátku získává silný marketingový nástroj, kterým se může chlubit, může poukazovat na jeho přednosti a umožní mu prodat jeho vlastní produkt. Exkluzivní hra rozhodně není zárukou kvality, za žádné peníze na světě si nekoupíte jistotu skvělé hry, ale může být dobrým předpokladem pro vytvoření prostředí, v němž se takový titul narodí.

Když do hry vstoupí peníze, často jsou to ale zase paradoxně hráči, kteří nakonec nadávají nejhlasitěji. Že si na PlayStationu nezahrajete Gears of War, Forzu nebo Halo, s tím každý při nákupu konzole počítá. Stejně jako že na Xboxu nebude God of War, Uncharted nebo Gran Turismo. Co když ale jedna z firem přetáhne pod svá křídla titul jako Rise of the Tomb Raider ze zavedené multiplatformní série. Exkluzivita Lary pro platformy od Microsoftu svého času pořádně namíchla hráče na PlayStationu. A je otázkou, zda byla díky tomu hra lepší.

Existují i zavedené značky, na jejichž další pokračování bychom možná nebýt výrobců konzolí čekali marně.

Podmínky pro exkluzivní tituly jsou výjimečné. Je nepochybné, že bez nich bychom přišli o pár úžasných her, které by třeba nemusely nikdy vzniknout, anebo by minimálně nevypadaly stejně. Ve snaze vydupat ze země vlastní system seller jsou možná Microsoft, Sony i Nintendo občas ochotní více riskovat a dát zelenou projektům, které nehrají na jistotu. O to větší klenot se z nich může vyklubat. Příkladem budiž hry, jako jsou Tearaway, Dreams, Shadow of the Colossus, Journey nebo třeba produkce studia Quantic Dream. Jaká náhoda, že zrovna posledně jmenované PlayStation exkluzivity zamířily i na PC. Z tábora Xboxu můžeme pro změnu jmenovat Ori and the Blind Forest. Záplavu originálních a inovativních projektů od Nintenda nemá smysl ani vypočítávat.

Existují ale i zavedené značky, na jejichž další pokračování bychom možná nebýt výrobců konzolí čekali marně. To je třeba příklad povedené hororové série Fatal Frame, kde se Nintendo v podstatě stalo koproducentem značky a nebýt jeho, třeba by se dnes vůbec nerozrůstala. Podobně jako Silent Hill. Microsoft svého času pomohl na svět akci Dead Rising 3 a nakopl sérii Titanfall. Takže aktivita výrobců konzolí může být občas dost prospěšná. I když z ní nakonec nemusí mít radost úplně všichni.

Loňskému žebříčku nejlépe hodnocených her kraluje multiplatformní Red Dead Redemption 2

Na druhé straně se ale nabízí i pár otázek. Máte snad pocit, že jsou multiplatformní hry jako Resident Evil 2, Sekiro: Shadows Die Twice, Devil May Cry 5, Metro Exodus či Kingdom Hearts III horší než exkluzivity? Mimochodem, to vše jsou tituly vydané v prvním čtvrtletí letošního roku. Loňskému žebříčku nejlépe hodnocených her zase kraluje Red Dead Redemption 2. I když pravda, těsně jej stíhají hry God of War, Shadow of the Colossus, Forza Horizon 4, Super Smash Bros. Ultimate, Astro Bot: Rescue Mission, Tetris Effect nebo Spider-Man – vše exkluzivity. Pokud jde ale o ochotu riskovat a získat potřebný kapitál na velkorysé projekty, pořád tu máme crowdfunding a fanoušky ochotné přispět na dobrou věc. Jen se podívejte, kolik peněz se vybralo v kampaních na Star Citizen, Shenmue III, Pillars of Eternity, Elite: Dangerous nebo… Kingdom Come: Deliverance.

Převažují u vás v případě exkluzivních her výhody nad nevýhodami, nebo naopak? Finální verdikt nechám na vás. Podělte se ostatně, v čem spatřujete přínosy a úskalí first party titulů. Sám určitě dokážu fungovat ve světě plném exkluzivních her i tam, kde se stanou ohroženým druhem. Jen bych nerad, aby to s herními platformami do budoucna dopadlo tak jako s těmi filmovými. Je jedno, kolik jich máte – ten nový populární pořad stejně dávají na té poslední, kterou si ještě nepředplácíte.