Série Nejvyšší skóre od Netflixu potěší hráče i nehráče

Na Netflixu měla tento týden premiéru nová dokumentární minisérie Nejvyšší skóre (High Score), která mapuje klasickou éru videoher. Šestidílný seriál z produkce Great Big Story přibližuje divákům některé ze zajímavých kapitol a milníků od konce sedmdesátých let do poloviny devadesátých. Jak se samotní filmaři snažili předem upozornit, jejích cílem nebylo na omezené ploše přibližně čtyřicetiminutových epizod odvyprávět celou spletitou historii digitální zábavy a namísto toho se raději zaměřili na některé přelomové momenty, které měly dopad na další vývoj tohoto odvětví a mnohdy se staly jistým symbolem své doby. Na rozdíl od mnoha podobných projektů také Nejvyšší skóre věnuje mnohem větší pozornost lidem – vývojářům a hráčům než videohrám jako takovým. A právě v lidské rovině je zdaleka nejpřesvědčivější.

Máme jedinečnou možnost nahlédnout opakovaně do hlavy lidem, kteří neopisovali od svých kolegů, protože často nebylo odkud, ale přicházeli s úplně novými myšlenkami.

Díly na sebe sice volně navazují, ale netvoří jeden rozsáhlý příběh. O to náročnější úkol před autory stál. Každá epizoda musí fungovat sama o sobě. Jde o šestici sond do historie, které se nezaměřují na jednu konkrétní hru nebo žánr, ale širší téma. Snahou autorů bylo vyprávět příběhy průkopníků, kteří pomohli vytvořit některé legendární tituly a často tak ustanovit zcela nové žánry tam, kde předtím nebylo nic. Máme tak jedinečnou možnost nahlédnout opakovaně do hlavy lidem, kteří neopisovali od svých kolegů, protože často nebylo odkud, ale přicházeli s úplně novými myšlenkami. O to zajímavější je pak zjistit, kde a čím se takový digitální pionýr může inspirovat. Třeba na procházce svatyní.

Kdo zná produkci Great Big Story třeba jen na YouTube, nebude zřejmě zaskočen tím, jak vysokou úroveň novinka má. Nejvyšší skóre má povedený styl i precizní technické zpracování plné zajímavých zkratek, střihů a nápaditých vizuálních prvků, které doprovází vzpomínky aktérů. Průvodcem pořadu je například Charles Martinet, který už je už skoro 30 let hlasem Maria. Epizody mají dobré tempo a nejsou jen sledem výpovědí. Filmaři chytře jednotlivé osobnosti a jejich historky propojují ve funkční malé příběhy. Díky tomu je podle mě obsah dobře stravitelný nejen pro náruživého fanouška videoher, ale i diváka, které je tématem skoro nepolíbený. Obsah občas dokáže překvapit i znalce a současně není nováček zahlcen naráz množstvím postav, titulů, termínů a letopočtů. Pokud má být Nejvyšší skóre tak trochu pro všechny, to se podle mě povedlo filmařům velmi dobře.

I když jsem se opakovaně obdivoval audiovizuálním nápadům, efektním záběrům a celkové výpravě, forma tu nevítězí nad obsahem. Důvodem, proč si relativně obecné povídání užije i člověk jako já, jsou dle mého lidé, kteří v sérii mluví. Autoři nelenili a navštívili řadu významných i neprávem opomíjených vývojářů, aby je nechali sami vyprávět příběhy jejich videoher. Určitě se nedostalo na každého, kdo by měl k dané věci co říct, nebo kdo by si obecně zasloužil se v podobném dokumentu objevit, ale většina vystupujících má co říct a nechává nás nahlédnut do historie zajímavým způsobem. Pochybnosti budou zřejmě vzbuzovat spíš výpovědi samotných hráčů, kteří mají možná jen vyjasnit celkový kontext a ilustrovat dobovou atmosféru a náladu. Bez nich bych se nejspíš obešel, ale současně měli i tyto části své kouzlo.

Zmínil jsem komentář Charlese Martineta, ale pochvalu zasluhuje i samotný scénář. Právě tady se ukazuje, jak umí autoři chytře dávat některé věci do kontrastu a propojovat svá témata. I když se tak soustředí na nějaký fenomén, nikdy se neomezí na jediný titul. Snaží se ilustrovat problém třeba na dvojici zdánlivě nesouvisejících epizod. Jednotlivé situace a přelomy pak dávají do souvislosti. Některé jsou známé, jiné nečekané. Ale právě díky nim celek nepůsobí jen jako soubor výpovědí několika důležitých pamětníků. V závěrečné epizodě tak můžeme třeba sledovat první velké úspěchy na poli 3D grafiky z pohledu Východu a Západu, z pohledu konzolí i PC. Je to úplně jiný pohled na počátky id Software a na druhé straně evropský vliv na japonské Nintendo. Dříve jsem asi neviděl tak dobře zvládnutý pokus proplést vyprávění o Doomu a Star Foxu.

Je přitom chvályhodné, že filmaři věnovali důstojný prostor nejen celebritám, ale nezapomněli ani na některé důležité postavy, jejichž jména nezná každý, a přitom bychom měli.

Předposlední díl se zdánlivě zaměřuje jen na dvě klasické bojovky – Street Fighter a Mortal Kombat. A to vyprávění by samo o sobě bylo hodnotné. Co pak v něm ale dělá bizarní interaktivní film Night Trap? Ve skutečnosti je ústředním tématem dospívání videoher, jejich publika s z toho plynoucí první kontroverze s dospělým obsahem, který předtím nebyl u her běžný. Jak nejspíš víte, vedlo to v samém důsledku ve Spojených státech k zavedení věkového ratingového systému. Podobný dojem na mě udělala epizoda věnovaná konzoli Mega Drive od Segy a Sonicovi, respektive jejich úspěchu na Západě. Důležitou roli v něm totiž sehrála i sportovní série Madden NFL od EA, která se stane druhým atypickým pilířem příběhu.

A tak bych mohl pokračovat díl za dílem. Je přitom chvályhodné, že filmaři věnovali důstojný prostor nejen celebritám, jako je John Romero, Nolan Bushnell, Toru Iwatani, Roberta a Ken Williamsovi, Richard Garriott nebo Trip Hawkins, ale nezapomněli ani na některé důležité postavy, jejichž jména nezná každý, a přitom bychom měli. Namátkou můžeme jmenovat Jerryho Lawsona, Howarda Scotta Warshawa, Hirokaza Tanaku, Dylana Cuthberta nebo Gilese Goddarda. Jak z toho výčtu sami můžete pochopit, velký důraz také autoři kladli na akcent japonského a západního přínosu videohrám a zjištěná, že jedno bez druhého by se neobešlo.

Bylo by snadné poukázat na to, co autoři “opomněli” nebo “vynechali”. Můžeme se přít, zda by si více prostoru nezasloužil ten nebo onen titul. Ale Nejvyšší skóre v tomto výběr ze všeho nejvíc připomíná jakýsi sborník, jehož obsah vybral editor s nějakým záměrem. Nepochybně si filmaři všimli, že existují další zásadní tituly nebo momenty, na které nedošlo. Nechci jim dělat advokáta, ale já si užíval spíš situace, kdy věnovali pozornost něčemu, co bývá opomíjeno, než abych se zlobil nad tím, co zůstalo nezmapováno. Nemám problém uvěřit jejich tvrzení, že natočili materiálu na dvacetihodinový pořad, ale právě snaha vytvořit nějaký kratší ucelený útvar je podle mě obdivuhodná.

Mnoho jiných obecnějších dokumentů v minulosti selhalo právě ve snaze říct vše, nebo narazili na rozháranost mezi snahou oslovit znalce i sváteční hráče. Nejvyšší skóre se může trefit do vkusu všem. Pokud alespoň na chvíli přestaneme v hlavě dokument “doplňovat” o zapomenuté kapitoly a užijeme si autentické a civilně podané historky některých digitálních mohykánů, kteří málokdy vystupují v jednom pořadu. A pokud vás budou nudit vzpomínky celebrit z řad hráčů, zkuste si sami sebe představit na jejich místě a třeba vám prostor určený fanouškům nakonec také bude dávat svůj smysl.