Dojmy z bety Disintegration

Minulý týden jsme dostali možnost naskočit do další z řady virtuálních dystopií a vyzkoušet si multiplayerovou střílečku Disintegration. Ta se od začátku prezentuje jako mix několika žánrů a snaží se zaujmout řadou atraktivních slibů. Předně chtějí autoři zaujmout poutavou sci-fi tématikou a příběhem zasazeným do světa, v němž přemíra populace, klimatické extrémy a nedostatek potravin vedly k pádu společnosti a lidstvo se ocitlo na pokraj vyhynutí. V té době se proto vědci uchýlí k extrémnímu řešení nastalé krize a vkládají lidské vědomí do robotů. Postupné odpoutání od lidskosti samozřejmě začne jisté skupině přeživších vadit, a jak už to tak bývá, přichází válka. Jenže zcela upřímně, jakkoli může premisa zaujmout a snad i vzbudit zvědavost, osobně jsme z námětu příliš odvázaní nebyli.

Zdroj: V1 Interactive

Příběh ale minimálně pro potřeby technické bety nehraje zásadní roli a podstatnější byly první zátěžové zkoušky infrastruktury, které proběhly za pomocí zpřístupněných multiplayerových klání. V těch jsem se chopil role pilota gravcycle – jak již název napovídá, jde o stroj připomínající vznášející se jednostopá vozidla. Háček ale tkví v tom, že nejde o žádné obyčejné motorky, ale o vznášedla, jakých jsme už ve videohrách ovládali tisíce. Sílu jim nicméně propůjčují zavěšené zbraně, které mohou mít podobu kulometů, raketometů, granátometů a dalších veskrze obvyklých kousků. Volba primární zbraně je ovlivněná vybráním vznášedla, což v Disintegration symbolizuje zároveň i třídu vojáka. Ani tady ale vývojáři neexperimentovali, takže si můžete vybrat klasického pěšáka, silnějšího tanka nebo agilního medika a spolu s tím ještě zvolit své spolubojovníky.

Největší problém jsem ale měl s tím, že se prakticky všechny typy vznášedel chovaly genericky, nevykazují mezi sebou přílišné rozdíly a o dobrém pocitu ze střelby nemohla být řeč.

Na výběr jsou velmi pestré jednotky, takže jednou připomínají agenty z Tronu, jindy to jsou středověce vypadající bojovníci s meči a dojde i na jednotky jako ze Šíleného Maxe. Všichni přitom mají své vlastní schopnosti v podobě unikátních zbraní, ale pojí se s volbou konkrétního vznášedla, takže jakkoliv kombinovat složení týmu není možné. Největší problém jsem ale měl s tím, že se prakticky všechny typy vznášedel chovaly genericky, nevykazují mezi sebou přílišné rozdíly a o dobrém pocitu ze střelby nemohla být řeč. Jednotlivé stroje jsou těžkopádně a navzdory svému charakteru mají dost omezený pohyb po mapě. Nicméně jen o přímočarém boji Disintegration není – vzhledem ke zmiňované a umělou inteligencí ovládané jednotce spolubojovníků musíte také taktizovat a udílet patřičné rozkazy, aby útočili na stanovené cíle, případně plnily úkoly kopírující vlastnosti režimu capture the flag.

Podobně jako v jiných multiplayerových akcích, ani v Disintegration nebudou chybět možnosti úprav – kosmeticky můžete vylepšit vzhled gravcyclu i ostatních postav, nakolik je ale něco takového v poměrně hutných bitvách vůbec potřeba upřímně netuším. Zápasy v betě navíc byly překvapivě krátké a vzhledem k tomu, že se každý odvíjí trochu jinak, je poměrně složité činit nějaké kvalifikovanější závěry, jak velký potenciál ve hře třímá. Pokud bych ale měl zážitek ze hry k něčemu přirovnat, asi nejlepší bude odvolávat se na začátky série Halo. Boje na stísněných mapách mi připomínaly arénové hraní v prvních dvou dílech série a postavy poletující ve vlastních, rádoby odolných vozidlech a věnující se střelbě na pobíhající cíle, mi v tomto ohledu přišly dost povědomé. Osobně si tipuji, že plánovaná singleplayerová složka půjde v podobnosti se sérií Halo ještě dál, čemuž  se nikdo nemůže přehnaně divit. Někteří členové z vývojářského týmu V1 Interactive totiž u vzniku sci-fi série Halo stáli a na Master Chiefa vzpomínají i se svým ředitelem Marcusem Lehtem, který Halo defacto vymyslel.

Režim Retrieval pak přinesl onu zmíněnou variaci na boj o vlajku, ve níž hráči posílají své pohůnky zvedat energetická jádra a ta mají přenášet na konkrétní místo.

Pokud bychom se měli konkrétněji vrátit k tomu, co technická beta nabízela, šlo o dvojici režimů Territory Control a Retrieval. První zmíněný není třeba příliš představovat – na mapě se nachází kontrolní body, které je zapotřebí ovládat déle než soupeř. Režim Retrieval pak přinesl onu zmíněnou variaci na boj o vlajku, ve níž hráči posílají své pohůnky zvedat energetická jádra, a ta mají přenášet na konkrétní místo. Sami je vzít nedokáží a stejně tak není možné své vznášedlo opustit. Z technického hlediska mají však autoři stále co vylepšovat. Verze hry testovaná na PlayStationu 4 Pro byla místy dost dýchavičná a korunu tomu nasadil matchmaking. Ohlasy ostatních hráčů v tomto ohledu nejsou výrazně kritické, nicméně v mém případě bylo vyhledávání hry někdy i několikanásobně delší než samotné zápasy. Jako další považuji za slabinu ozvučení, které je mdlé, zvuků hra moc nenabízí a ruku v ruce se slabším pocitem ze střelby jde o celkem trýznivý prvek jinak sympatické atmosféry. Tyto nářky ale berte s patřičnou rezervou – do vydání ještě určitě zbývá dost času (autoři přesné datum ale nesdělili) a právě tento typ testování je určen k odladění přesně takových nedostatků.

V režimu boje o kontrolní stanoviště hrají prim vznášedla a spolu s tím i hráči a jejich primární zbraně. Ovšem ve variaci na boj o vlajku je zapotřebí spoléhat se na počítačem řízené spolubojovníky.

Stejně tak autoři jistě zapracují na podobě a designu map. K dispozici byly pouze dvě a dodat k nim, že se do paměti nijak výrazně nezarývají, je možné chápat jako milý eufemismus. Nabízejí sice například více cest, nicméně přítomnost neviditelných bariér jen podtrhuje fakt, že vznášedla mají omezený prostor k manipulaci a příslib vertikality se zatím neprojevuje. Na druhou stranu je sympatické, že vývojáři upravují vlastnosti map pro potřeby konkrétních režimů, dovolují vhodně taktizovat a jsou tudíž příslibem, až se vějíř dostupných módů více otevře. Kolem a dokola tak nelze Disintegration upřít potenciál. Vývojáři představují styl hry ne nepodobný tomu, co na poli on-line akcí ukazují Bungie nebo 343 industries, v tomto případě ale v podstatně menším měřítku. Navíc kombinace frenetické akce s přímým zapojením a nutností držet si strategický nadhled, v němž ovládáte vlastní podřízené jednotky, rozhodně nezní špatně. Pokud tedy autoři dokáží přinést dostatek kvalitní náplně pro multiplayer a podaří se jim zároveň vytěžit příběh v singleplayeru, může z toho všeho nakonec vzejít něco zajímavého, jinak je ale Disintegration důkazem, že ani slavné jméno a bohatá kariéra nejsou automatickou zárukou instantního úspěchu.