Delta Force – Black Hawk Down se sestřeluje sám

Černý jestřáb sestřelen je dnes již kultovní film, o kterém lze na základě všeobecného povědomí i nedávných komentářů týkajících se free to play střílečky Delta Force tvrdit, že si jej oblíbilo opravdu hodně lidí. S tím pravděpodobně počítali také vývojáři z čínského studia Team Jade, kteří lákali na vydání doplňující příběhové části pro již dříve dostupný multiplayer Delta Force, a to v podobě kooperační akce, která má současně fungovat rovněž coby remake kampaně původní hry z roku 2003. Co by se tedy mohlo pokazit, říkáte si, když kdysi mírně nadprůměrný titul dostane moderní výzbroj – k tomu všemu nakonec šířenou zdarma – a hráči si tak mohou projít peklem v Mogadišu společně s přáteli?

Sejmi RPG

Delta Force – Black Hawk Down vlastně připomíná poslední bojovou akci americké operace Gothic Serpent, kdy se z přepadové mise stala mise záchranná. Prostě nic nejde podle představ. Hra na první pohled zaujme ultrarealistickým zpracováním, zejména zbraně a kulisy v Mogadišu vypadají dobře a uvěřitelně, za což lze děkovat Unreal Enginu 5. Zajímavá je i hudba z filmu nebo filmečky s tvářemi ne nepodobnými hollywoodským hercům, známým právě ze snímku Ridleyho Scotta. Ačkoliv si tedy nejsem jistý, jak oficiální to ve skutečnosti je, jelikož třeba hvězdám podobající se ikony operátorů mají jiná jména… Nicméně, v prvních momentech hraní se zdá, že všechno půjde podle plánu. Sice se již objevují první zaškobrtnutí v podobě dvou samostatně spuštěných klientů požírajících výkon počítače, což podle reakcí na Steamu kazí zábavu lidem se slabšími sestavami, ale ostatní pořád mají naději, že prožijí téměř to stejné, co již jednou viděli nebo hráli před více než dvaceti lety… Jak naivní!

Previous

Next

Zdroj: Vortex

Moderní předělávka je totiž taktickou střílečkou z pohledu první osoby, která má pouze jednu složitou obtížnost. Je tak nutné myslet na omezený počet nábojů, lékárniček, granátů a postup je spíš pomalý a zdánlivě promyšlený. Schválně zdůrazňuji slovo zdánlivě, protože jakmile asi tak stokrát umřete v rámci jedné patnáctiminutové mise bez checkpointů, zjistíte, že stačí eliminovat jen určité typy nepřátel, abyste úspěšně dokončili úkoly. Ostatní teroristé objevující se v cestě i za zády slouží jen jako křoví, které vás má dostat pod tlak. A to umí velmi zdařile. Celý proces pak funguje tak, že se zkrátka naučíte, kde se vytipovaní protivníci objevují, protože místo je vždy stejné, a takto můžete pokračovat. Tedy pokud se nedostanete pod těžkou palbu, kvůli níž zamrznete někde v krytu, zatímco se snažíte přežít. Podobně přímočaře jsou vytvořená i zadání sedmi krátkých misí, v nichž budete převážně bránit určený bod, čehož lze dosáhnout eliminací právě těch určitých typů nepřátel. Nedivím se, že celková herní doba je podle vývojářů tři hodiny, jelikož náplň je opravdu velmi stereotypní, byť se snaží hratelnost osvěžit třeba jízdou v Humvee v roli kulometčíka, ovšem zadání jsou vždycky úplně stejná.

Herní dobu stanovenou vývojáři je však nutné brát s velkou rezervou, jelikož pro rychlé splnění misí je potřeba hrát v týmu čtyř lidí, kteří komunikují a nejlépe i hru dobře znají. Spoléhat se na náhodně přidané hráče se většinou nevyplácí, jelikož převážně východoevropsky hovořící klientela pravděpodobně odmítá mluvit v angličtině, nemluvě o minuty trvajícím zakládání lobby, než se někdo připojí a hlavně zůstane. Zvláštní ale je, že kooperace není příliš dobře koncipovaná na hraní v menším počtu lidí. Většinou jsme totiž hráli ve dvojici, a přesto jsme často měli potíže zvládnout nápor protivníků. A několikrát se nám i stalo, že se vyrojilo tolik nepřátel, až to pravděpodobně nezvládala samotná hra, a tak je všechny eliminovala a my měli splněno. Sice se říká, že je někdy lepší nedělat nic, a problém se sám vyřeší, ale nejsem si jistý, zda to vyhledávám zrovna u her. Počítejte tedy minimálně se sedmi hodinami, než zvládnete všechny pasáže. Také je nutné se psychicky připravit na časté umírání a opakování celých misí.

Alespoň je to zdarma

Obecně pak po herní stránce nemám zásadní výtky. Střelba je v pohodě a nijak se neliší například od Call of Duty či Battlefieldu, což může znít nelogicky v kontrastu s tvrzením, že hra působí realisticky, hardcore aspekt ale spočívá spíše v tom, že snadno zemřete nebo snadno někoho dobře mířenou střelou pošlete k zemi. Zkrátka zamířím, střílím a trefím se, zblízka určitě, na dálku hůř. Operátoři se liší jen možnostmi výběru konkrétních zbraní a svou specializací jako například medik či ženista, což znamená, že jeden dává lékárničky a druhý zase munici. Chyběla mi pouze možnost útoku pažbou, rukou či nožem, kterou naopak protivníci mají. Pohyb po menších mapách je vymezený v určitém koridoru, ale umožňuje procházet třeba slumy, budovami či po silnici. Je tedy možné zvolit trasu, ale nakonec jde zase jen o hledání nejlepší pozice pro zneškodnění určitých nepřátel, zatímco se snažíte dostat z bodu A do bodu B. Nelze si pak stěžovat na technický stav, který až na zmíněné patálie je téměř v pořádku, ani na žádné další menší chyby, protože hru zásadně neovlivňují.

Přesto si však stále pokládám otázku, pro koho vlastně Delta Force – Black Hawk Down je? Člověk hledající u stříleček odpočinek do cílové skupiny určitě nepatří. Nemluvě o tom, že k sobě potřebuje alespoň jednoho dalšího uživatele, protože sólo je sice možné hrát, ale kvůli náročnosti to nedoporučují ani autoři hry. Naproti tomu nadšenci do kooperativních titulů mohou být správným publikem, ale opakující se náplň misí je může rychle odradit, případně negativní pohled dokončí frustrace z umírání. V tomto případě ani nemáte pocit, že se s každou smrtí někam posouváte, jako je to třeba u roguelike her. Naopak, úmrtí způsobují i chyby v mechanismech, jako třeba okamžitý výstřel a zásah po spawnu nepřítele, což pozitivní náladě nepřidává. Vyznavači taktických stříleček či dokonce mil-sim si ale tady příliš srandy také neužijí, protože k realistickému podání má celé ztvárnění daleko a taktika se zužuje pouze na zabíjení klíčových teroristů. Nicméně titul je zdarma, tak jej může zkusit kdokoliv.

Tímto se ale určitě nezařadí mezi střílečky, na jejichž náplň si vzpomenu i za dvacet let, třeba jako na původní titul…

Přesto, bez svého jména by se zřejmě jednalo jen o další šedou myš mezi tisíci každoročně vydanými hrami, po níž by ani pes neštěkl. Vývojáři mohli trochu zapracovat na obsahu, především bych uvítal větší kreativitu v úkolech, aby i těch pár hodin poskytlo zajímavý zážitek. Tímto se ale určitě nezařadí mezi střílečky, na jejichž náplň si vzpomenu i za dvacet let, třeba jako na původní titul, ve kterém jsem si mohl zastřílet i z vrtulníku nebo si musel dávat pozor na krokodýly.