Česká retro střílečka Hrot je jako Quake říznutý Panelstory

Když si chci opravdu odpočinout, poslouchám hudbu, kterou už jsem slyšel, sleduju filmy, které už jsem viděl, čtu knihy, které už jsem četl a hraju hry, které už jsem hrál. Jsem zřejmě tak trochu zaseklý v minulosti a nijak zvlášť mi to nevadí. Takové “reprízy” mě ničím nezklamou, ale současně také nepřekvapí. Jsou prostě staré. Na poli videoher ale existuje velmi účinný způsob, jak dostat do podobné staromilské nálady trochu vzrušení, a ten představují moderní retro hry. Střílečka Hrot od Spytihněva (Legie, Tragédie Ruprechta Falckého) je právě z této kategorie a vstoupí už 29. ledna do programu předběžného přístupu na Steamu, který přinese první epizodu FPS, jež nás zavede do Československa v roce 1986. Měl jsme možnost si ji už zahrát a dojmy z této exkurze proti proudu času si nemohu nechat pro sebe.

Hrot vás vrátí o čtvrtstoletí zpátky z hlediska hratelnosti a o 35 let nazpět, pokud jde o atmosféru. Spytihněv na vás vybalí normalizační depresi od prvních okamžiků tak hustou, že se budete bát, že na vás zpoza popelnice vyskočí Milan Šteindler jako Víťa Jakoubek a Klára Pollertová vás coby Evička Málková v kulturáku setře: “Vrať se do hrobu!” A že se tam budete v Hrotu vracet často! Předlistopadové kulisy inspirované skutečnými pražskými lokacemi překypují autentickými dobovými rekvizitami a pokud alespoň trochu tyto reálie znáte, zřejmě oceníte s jakou péčí Spytihněv dekoruje své interiéry budovatelskými hesly, upozorněními i předměty každodenní potřeby. Příběh je tu stejně důležitý jako v pornu, takže dravá hratelnost hraje prim a na dlouhé dialogy si hrdina nepotrpí. Vaše pouť začne ve stanici metra Kosmonautů, což jsou dnešní Háje, a pokračujete dál do centra Prahy třeba přes Pakul nebo Vyšehrad, který už můžete znát z loňské demoverze.

V jiné střílečce jsem ještě nebojoval s kozou na fotbalovém hřišti, zatímco jsem vsítil pár branek. A věřte mi, že tady mluvím spíš o tělocviku než přírodopisu…

V jádru jde o klasickou střílečku inspirovanou produkcí z druhé poloviny devadesátých let. Barevnou paletou asi nejvíc připomíná Quake a jeho pokračování, ale určitě vám bude evokovat i další hry, které jste tehdy hráli. Pokud jste je tedy hráli… Možná Chasm: The Rift. Na Soldier of Fortune dá pro změnu vzpomenout zmíněné metro nebo dotěrná helikoptéra. Neutěšené prostředí a depresivní atmosféra nemají daleko ke Kingpinovi. A frenetickou střelbou nebo některými nepřáteli zase může novinka připomenout Serious Sama či Painkillera, což jsou ovšem o něco novější hry.

Pro mě osobně představuje odpudivá normalizační kulisa jednu z nejzajímavějších částí hry. Netroufnu si předvídat, jak bude působit na mladší hráče nebo lidi ve světě, ale domnívám se, že pro našince by mohla být velkým lákadlem, podobně jako pro fanoušky z okolních zemí, kteří se mohou v prostředí také částečně “najít”. I když to možná nebude znít jako velká pochvala, výsledek připomíná i některé rané domácí modifikace pro zmíněné FPS, jejichž autoři se také inspirovali Prahou, i když přibližně o dekádu mladší. Za pozornost stojí i nepřátelé, kteří jsou ještě mnohem grotesknější než samotné prostředí. Na první várku poměrně obyčejných padouchů v plynových maskách navazují výrazně bizarnější protivníci v čele s bossy. V jiné střílečce jsem ještě nebojoval s kozou na fotbalovém hřišti, zatímco jsem vsítil pár branek. A věřte mi, že tady mluvím spíš o tělocviku než přírodopisu…

Zdroj: Spytihněv

Nedílnou součástí celého zážitku jsou pochopitelně zbraně, mezi nimiž najdeme nejen ty konvenční, ale i experimentální sovětský bleskomet nebo srp, bez nějž se prostě socialismus nevybuduje. Nestanete ovšem v čele dělnickorolnické vlády ani na poli, srp zaseknete do hlavy svým nepřátelům. Nezáleží na tom, zda jsou to buržousti, imperialisti, revanšisti, kulaci, vrazi z Wall Streetu nebo levitující prasopsi, tady vám jde po krku každý a při obraně vlasti není čas ptát se, kdo je kdo. Prostředí navíc překypuje různými easter eggy, narážkami a interaktivními předměty. Pustíte si film, políbíte Husáka, projedete se na motorce a při snaze doplnit zdraví vydrancujete potraviny. Nebojte se, že byste tyhle vtípky přehlédli, budete mít dost času je prozkoumat, protože ke správné devadesátkové akci patří i spletitý level design. Zapomeňte na moderní tunely a koridory. Zdejší labyrinty vzájemně se křížících chodeb jsou plné zamčených dveří, zámků, klíčů a táhel, s jejichž pomocí musíte postupně zpřístupnit celou oblast a opustit ji finálním únikovým východem.

Hru pohání vlastní engine, který přesvědčivě imituje dobové technologie i se všemi tehdejšími nešvary grafiky. Navrch ale přidává pár ryze moderních vymožeností, jakou jsou dynamické osvětlení nebo některé odlesky, které kupodivu navazují s retro texturami a modely funkční symbiózu. Ostatně prostředí není vůči vašemu běsnění úplně netečné. Vedle nepostradatelných výbušných sudů čas od času narazíte na něco, co je třeba rozstřílet, abyste se pohnuli ze zdánlivě slepé uličky. Zapomínat bychom neměli ani na tajná místa, která můžete odhalit, pokud se budete hodně snažit.

Ocenil bych výraznější hudební doprovod, který by měl hnal v akci vpřed.

Ze všeho vyřčeného jste určitě pochopili, že se mi zatím Hrot líbí a jeho první epizoda podle mě stojí za pozornost, pokud víte, do čeho jdete, a máte rádi retro akce. Neznamená to samozřejmě, že je novinka dokonalá nebo neexistuje prostor pro vylepšení, tohle koneckonců není recenze, protože hodnotit rozpracovanou hru by bylo předčasné. Zapomínat ale současně nesmíme na to, že jde o projekt jediného vývojáře, který i na poli retro stříleček úspěšně konkuruje menším i větším týmům. Pokud jde o výhrady, pohyb nepřátel mi přijde místy opravdu hodně chaotický. I když v tom částečně spočívá jeho kouzlo, skákající psi a koně nebo panáci zmítající se mezi vodou a břehem jsou už na můj vkus “rozbití” až moc. Ocenil jsem, že si kdykoli vedle baterky mohu aktivovat také mapu, která se průběžně vykresluje přímo na obrazovku, ale když jsem se zasekl nebo nevěděl, kde použít sebraný klíč, cestu k cíli mi stejně najít nepomohla. Potěšil by mě výraznější hudební doprovod, který by měl hnal v akci vpřed, a nemám rád „podpásovky“, jako jsou nepřátelé spawnující se hráči do zad. Ale stěžujete si na to, když to k tehdejší produkci patřilo. Prostředí je patřičně variabilní, ale mnohem raději jsem se nakonec pohyboval na povrchu a v exteriérech než v kanalizaci a podzemí, které se trochu opakují.

Závěrem by ale mělo zaznít to podstatné. I přes drobné výhrady a skutečnost, že v závislosti na zvolené obtížnosti můžete první epizodu dohrát už za dvě tři hodiny, stojí podle mě early access Hrotu rozhodně za pozornost. Pokud víte, co můžete očekávat. Hra se má prodávat přibližně za 17 eur a v programu předběžného přístupu by mohla strávit 9 až 18 měsíců. Časem nabídne další epizody, ale třeba i podporu modifikací, abychom si ve Vortexu mohli postavit naše ústředí v Domě odborových svazů na Žižkově. Momentálně je hra k dispozici pouze pro Windows a další verze zatím Spytihněv neplánuje. Na Hrot se ještě dnes podíváme ve streamu.