Assassin’s Creed Odyssey

Jedno si prosím ujasněme hned na samém začátku. Assassin’s Creed Odyssey je všechno možné, ale rozhodně to není jen “přeskinovaný” předchozí díl, jak jeho odpůrci při četných příležitostech kriticky poukazují. A už vůbec nevznikl za uplynulých 12 měsíců, jak mnozí z nich navíc tvrdí navzdory skutečnosti, že to odporuje zdravému rozumu. Zatímco vývoj Origins vedlo studio Ubosoftu sídlící Montréalu, Odyssey dostal na starost tým z Québecu, který v roce 2015 dokončil Assassin’s Creed Syndicate. Nápad na Odyssey se přitom rodil ještě předtím, než se londýnské dobrodružství dostalo na pulty obchodů, a ihned poté na něm začali vývojáři intenzivně pracovat. Výsledkem je jedna z nejrozsáhlejších her svého druhu, jejíž velikost i bohatost je bezmála odzbrojující.

Odyssey a Origins pochopitelně sdílejí stejnou DNA. Očekávat nebo dokonce chtít opak by bylo podobné, jako žádat, aby se Black Flag před lety vzdal všeho, s čím přišly předchozí díly. Podobně jako tehdy je to ale právě dědictví předchozích her, díky němuž si autoři mohou dovolit dovolit přijít s tak grandiózním projektem, který v sobě nese pozůstatky a rukopis mnoha předchozích titulů z této ságy. Velmi často mu to prospívá, v některých případech může toto dědictví ale představovat i břímě či kotvu, která stahuje novinku ke dnu. Jak už bylo řečeno, vývoj Odyssey a Origins probíhal paralelně, i když práce na egyptském dobrodružství začaly už počátkem roku 2014, tedy krátce po dokončení Black Flag z října 2013.

Zdroj: Ubisoft

Autoři Odyssey spolupracovali od samého začátku s vývojáři Origins. S ohledem na to, že předchozí titul vzal hráče do Egypta, přímo se nabízelo využít zkušenosti s antickou látkou a vyhovět dalšímu z četných přání fanoušků. Starověké Řecko patřilo podle Ubisoftu mezi nejžádanější lokace, takže záhy bylo rozhodnuto. Prožijeme tak události peloponéské války, do nichž jako obvykle vstoupíme a s pomocí fikce trochu pootočíme kolem dějin. Soupeření Sparty a Athén, které vedou do boje další řecké městské státy, nás zavede do roku 431 před naším letopočtem, tedy asi 400 let před události Origins, a díky velikosti zdejšího světa skutečně není tak těžké uvěřit, že se pohybujete v reálných kulisách antické tragédie.

I když se Odyssey spoléhá na letité assassinské finty a do značné míry se opírá o iniovace, které přinesl loňský díl, paradoxně je to právě Odyssey, která se definitivně vymaňuje z okovů pojmů akční adventura a stealth akce a ze série Assassin’s Creed se stává nefalšované akční RPG. Principy a nápady, které v Origins předznamenaly přerod ságy a odklon od původního žánru vývojáři ještě zdůraznily a obohatili o další ingredience, díky čemuž nepůsobí jejich ambice proniknout do žánru RPG vůbec směšně. Obě poslední hry sdílejí stejnou technologii, novinka zdědila rovněž herní mechanismy, interface, soubojový systém nebo způsob, jakým hlavní hrdina využívá dravce. Když ale autoři tvrdili, že se při přerodu v RPG inspirovali sériemi jako Zaklínač, Fallout nebo The Elder Scrolls, pokud jde o hráčovy volby, nebyla to z jejich strany jen prázdná slova.

Na volbách, rozhodování a svobodné vůli totiž stojí velká část kouzla nové hry. I když tak hratelnost může zpočátku působit povědomě, záhy si uvědomíte, že ty jemné nuance a drobné odlišnosti mají paradoxně možná větší dopad na odlišnou atmosféru hry, než tomu bylo v případě předchozího dílu, jakkoli na první pohled přišel s dramatičtějšími novinkami. Začíná to už na samém úvodu. Stane se vaší postavou Alexios, nebo Kassandra? Jakého si vyberete koně? Postavíte se na stranu Athén, nebo Sparty? Budete dobrosrdeční, vypočítaví nebo nemilosrdní? A hlavně, necháte ze vést za ruku jako dřív, anebo budete sami svět prozkoumávat a hledat své cíle s pomocí indicií a nápověd, aniž by vám na mapě svítil jasně označený bod, který vás dřív neomylně dovedl i do dříve nenavštívené destinace. Během plnění hlavních i vedlejších úkolů budete svědky větvení questů a stejně tak se překvapivě větví i samotný příběh, respektive hned několik jeho příběhů, ale k tomu se ještě dostaneme. Jde o skutečné RPG, takže by nikoho nemělo překvapit, že mise můžete splnit několika způsoby. Že při vyjednávaní můžete zkoušet postavy zastrašovat, vyhrožovat jim, smlouvat s nimi, lhát jim, lichotit jim a nebo se prostě uchýlit k násilí.

A nebo můžete naopak zkusit navázat nějakou romantickou známost. Bez ohledu to, kterého ze sourozenců se chopíte, se lze pustit do milostných dobrodružství se ženami i muži. I když je to pravda hodně zjednodušený systém, vedle nějž i randění v Mass Effectu působilo komplexně. Často také dochází k poměrně bizarním situacím, když se třeba snažíte dostat do postele ženu, jejíž otec leží na smrtelné postavy a vy s jeho dcerou flirtujete vedle něj. A i když vás zprvu s odkazem na stav otce odmítne, stačí splnit jedinou službičku a Amorův šíp neomylně zasáhne cíl. Navzdory těmto zkratkovitým extrémům si skutečně připadáte svobodně a nesvázaně. Takhle má vypadat správný sandbox a oepn world, který vás vrhne do obrovského světa, jenž je plný příležitostí a čeká na to, až je objevíte. Přesto jsem k vlastnímu překvapení zjistil, že se necítím ani zahlcen ani přemožen vším tím obsahem, jak tomu mnohdy v podobných případech bývá. Pocit velikosti jsem si spíš ochotně vychutnával.

Vývojáři také slibují, že tu neexistují dobrá a zlá rozhodnutí, špatní a zlé volby. Takže lež není nutně odsouzeníhodná a naopak. Tak jako ve skutečnosti má vše svou druhou stranu mince. A často i následky. Velmi jsem byl překvapen, když například postava v rámci dialogu v hlavních questu zmínila a reflektovala mé rozhodnutí, které jsme dříve víceméně bezděky učinil v rámci jednoho z mnoha vedlejších úkolů. Ten jsem přitom nemusel vůbec plnit, což dává minimálně zčásti zapravdu slovům autorů, že umějí sledovat akce hráče a titul na ně dynamicky reaguje. Už několikrát tu padlo slovo “svoboda”. Svobodně si můžete zvolit i to, který z hlavních příběhů budete plnit, jakmile jednou započnou. Protože Odyssey obsahuje hned tři příběhové oblouky. Ten první se věnuje vaší rodině, další tajuplnému kultu, který může připomenout templáře a třetí nás pak vezme na mýtickou výpravu za první civilizací. Vývojáři se tak očividně snaží hráčům i sami sobě připomenout, že na kořeny ságy nezapomněli, ale odklon od původní mytologií je stejně zřejmý jako obrat v samotné hratelnosti.

Naneštěstí minulosti, na kterou bychom už nejraději dávno zapomněli, trochu Odyssey podráží nohy. Řeč je pochopitelně znovu o dědictví. Jakkoli by novinka nikdy nebyla tím, čím je, nebýt předchozích her, stejně jako by se Black Flag nestal hitem, kdyby nebylo starších dílů včetně kritizované trojky, z níž mohutně čerpal, ať už šlo o lov, námořní bitvy a nebo pojetí otevřené krajiny v přírodě, existují i tady archaismy, které titulu škodí. Navzdory všem novinkám se tak až na několik málo výjimek nelze ubránit pocitu, že při plnění samotné mise děláte stále totéž. Nejen totéž v rámci Odyssey, ale totéž už celé roky. Někam jdete, tam něco ukradnete, zapálíte, rozbijete, někoho nebo něco zabijete, případně nějakou věc přinesete zpátky. Máte pocit, že do podobné pevnosti jste se dobývali už tisíckrát, že takhle jste okradli nebo ze stínu zabili tisíce jiných nebožáků. Přesto mi to vadilo o poznání méně, než bych čekal. Možná díky té odzbrojující velikosti světa, pestrosti aktivit, které nejsou bůhvíjak propracované, ale opět si vás podmaní množstvím. A svou roli samozřejmě sehrál i návrat na moře.

V Origins jsme na vodu vypluli jen v izolovaných misích ne nepodobných těm z Assassin’s Creed III. Stejně jako následný Black Flag i Odyssey nám tentokrát dopřává absolutní svobodu a rozprostírá před nás největší mapu, jakou se kdy sága mohla pochlubit. Pevnina a moře jsou tu navíc v mnohem větší rovnováze a vyrovnaný poměr souše a vody přispívá k příjemnému dojmu, že Egejské moře netvoří jen několik roztroušených ostrůvků. Kdepak. I když tu najdete i několik rozlohou menších koutů, pevniny jsou zpravidla opravdu rozsáhlé. Vaše loď jménem Adrestia vám usnadňuje cestování na větší vzdálenosti a určitě vás nepřekvapí, že si ji můžete vylepšovat i upravovat k obrazu svému tak jako dřív. Navíc můžete verbovat důstojníky jednoduše tak, že se pokusíte přesvědčit některé z NPC, aby se přidali k vám. Námořní bitvy, jakkoli se v principu nijak neliší od minulých případů, mají novou dynamiku díky tomu, že ovládáme mnohem starší plavilo, a tak souboje probíhají na kratší vzdálenost, jsou hodně kontaktní a spoléhají se na hrubou sílu.

Bitev si ale užijete i na souši. Zde dochází k novému druhu bojů, kterých se účastní početné zástupy postav a hře se lépe podařilo vytvořit iluzi velkého konfliktu, což ještě minulo moc nefungovalo. Tyto bitvy se dělí na obranné a útočné, podle toho, zda se rozhodnete daný region ubránit, anebo naopak dobýt. Ve zdejším světě figuruje 28 městských států, které se mohou s vašim přispěním přiklonit na stranu Athén, nebo naopak Sparty. Vliv jednotlivých spolků upevňujete právě za pomoc bitev, před jejich započetím je navíc možné oslabit sílu národa, a tedy vliv nepřátelské frakce řadou menších akcí. Přepracován byl systém žoldáků, kteří jdou po vás, pokud zabíjíte civilisty, kradete a vůbec pácháte nějaké zločiny. Teď je mnohem komplexnější, může po vás jít hned několik lovců naráz a zbavit se jich můžete třeba tak, že se vyplatíte ze svých prohřešků, případně zabijete sponzora, který nechal vypsat odměnu na vaši hlavu.

Samozřejmostí je, že si neustále osvojujete a zdokonalujete nejrůznější speciální schopnosti rozdělené na ty pro lov, respektive boj na dálku, boj na blízko a stealth. Vylepšovat můžete i svou zbroj a zbraně. Když se člověk zadívá do minulosti, když jsme začínali v jediném kostýmu a postupně dostávali na výběr z několika málo obleků, je neuvěřitelné, co dnes Assassin nabízí. Vaši postavu můžete obléknout od hlavy až k patě a rukama vám projde neuvěřitelné množství krásného vybavení, které má unikátní podobu a často i vlastnosti. Více méně beze změny naopak zůstal systém levelování. Ten vám efektivně zabraňuje v tom, abyste se vydali do regionů, které jsou nad vaše síly. Nakouknout tam sice můžete, ale aktivně se moc nezapojíte. Nadále platí, že se skupinkou výrazně silnějších nepřátel si neporadíte a nezbývá vám, než tempo hry podřídit vaší úrovni. Pokud tak budete chtít plnit především hlavní příběhové úkoly, často narazíte na nutnost zastavit se, zpomalit, vylevelovat o pár úrovní výš a pak zase pokračovat dál. Ať už tyto umělé bariéry kritizujete, anebo vám nevadí, protože organicky plníte i vedlejší mise, je třeba vzít na paměti, že jsou nedílnou součástí hry, která vám brání dobrodružství příliš uspěchat. Vždy samozřejmě záleží i na zvolené obtížnosti a vaší šikovnosti, silné soupeře lze třeba skopnout ze skály jediným výpadem, a ušetřit si tak spoustu potíží. Anebo se pevností plnou super silných nepřátel prostealthovat až k cíli, vyřídit hovor, anebo ukrást zadaný předmět a potichu se zase vytratit. V obecné rovině je ale třeba počítat s tím, že už tak obrovská hra, jakou Odyssey bezesporu je, nedává příliš prostoru těm, kteří chtějí ušetřit čas. Což je svým způsobem škoda, protože si dokážu představit, že její nesmírná velikost a rozsah budou už tak pro mnoho hráčů potenciální překážkou a toto pojetí ještě zdůrazní skutečnost, že pokud nemáte na titul dost času, nemá snad ani smysl se do něj pouštět, protože se naplno rozvine třeba až po 10-12 hodinách.

Nepochybně tu můžete strávit desítky a desítky hodin. Jen hlavní příběh zaměřený na vaši rodinu má devět různých konců, přičemž dosažený závěr ovlivní řada menších i větších voleb. Svět Odyssey je mnohem pestřejší a barevnější než v případě Origins a nemluvíme tu teď jen o zvolené barevné paletě, ale celkově variabilnějším prostředí i zážitcích. Nicméně nebýt předchozího dílu, Odyssey by taková nebyla, v tom učinil minulý díl zásadní krok. Vrací se i hrdinka ze současnosti, která debutovala v minulém dílu. Ta třeba vtipně glosuje události Syndicate a dočkáte se i dalších humorných narážek. Podobně jako naposledy i tentokrát ustoupily moderní pasáže do pozadí a strávíte v nich jen minimum času, pokud si nepřejete z antické iluze příliš vystupovat.

A věřte mi, že opouštět ji budete jen velmi neochotně. Zdejší svět ukrývá spoustu překvapení. Narazíte na plejádu historických postav, jakými jsou Hippokratés, Sókratés, Periklés anebo Hérodotos. Tento historik vás provází na vaši cestách a funguje jako taková chodící encyklopedie, která vás neustále zásobuje fakty a zajímavosti o místech a lidech, které potkáváte. Svým způsobem tak vynahrazuje, že ve hře zatím najdete populární klasickou textovou encyklopedii, kterou stejně jako naposledy bude časem suplovat virtuální historická tour, na které autoři stále pracují. Radost mi udělalo, že se znovu potápíme a v mělkých vodách zdejšího moře hledáme poklady, vraky i celá potopená města. Ale protože jsem řekl, že jde o překvapení, většinu z nich byste měli odhalit sami. Jde ostatně o jednu z hlavních předností hry. Nebudu tak ani příliš sdílný, pokud jde o podrobnosti o rodinném příběhu, zmíněném kultu ani první civilizaci nebo mýtických bytostech.

Když pomineme už jmenované archaismy a tradiční náplň hry, musíme se dotknout alespoň v krátkosti i technických nedostatků. Jakkoli jde rozsahem o téměř nepochopitelný projekt, u nějž se člověk diví, jak ho někdo mohl dát dohromady, některé zajímavé principy, na nichž stojí, mají tendenci se občas porouchat. Někdy se obrátí ve váš prospěch, jindy se postaví proti vám. Příkladem budiž zdejší fauna a snaha o simulaci digitálního ekosystému. I když zvířata můžete využít a poštvat proti nepřátelům, občas zatopí i vám svou nevyzpytatelností. Nejenže se organicky mohou zapojit do už probíhající bitvy, ale objeví se třeba i ve chvíli, kdy se procházíte nepozorovaně městem a instantně vaši postavu nechají tasit zbraň, čímž zburcujete blízký cíl. Vtipná byla i situace, kdy voják v doprovodu psa nakráčel se svým mazlíčkem rovnou do ohně a následně dvojice zapálila a upálila v nastalé panice další kolegy. Bez jakéhokoli mého přičinění. Situaci mi naopak zkomplikovalo, když se banditi, které jsem měl do jednoho zabít, rozprchli v důsledku útoku zvířete po ostrově a já je pak naháněl po celé mapě. Ještě, že jsem je měl označené. Třešinkou na dortu pak byla situace, kdy mi v průběhu souboje s bossem vznikl za neviditelnou bariérou úplný chaos. Nejprve si mě během boje našel lovec odměn, který se následně porval s dalšími diváky a do tohoto klání se zapojilo i nebezpečné zvíře. Následně se žoldák serval s mou postavou v průběhu toho, co jsem se snažil zbavit bosse, a díky tomu, jak se do situace zapletl, nebo možné misi ani řádně ukončit.

Pokud jde o nový režim vyhledávání cílů, dal bych možná přednost tomu, aby byla hra ještě přísnější a nutila mě se na dané místo či člověka opakovaně vyptávat. Ale to je spíš jen můj ryze osobní postřeh. Navzdory zmíněným chybám a dříve uvedeným nedostatkům jsme se ale opravdu dobře bavil. K vlastnímu překvapení musím konstatovat, že z hlediska voleb, dialogů a důsledků působí Odyssey jako úplně jiná hra než Origins. I když se oba tituly podobají, spousta maličkosti posunula novinku o značný kus dál. Větvením úkolů a příběhů se může Odyssey považovat za skutečné RPG, i když z hlediska gameplaye neděláte zase tolik nových věcí. Ale přemíru novinek nenabízel ani tolikrát zmiňovaný Blag Flag. I u něj šlo především o dobře namíchaný koktejl už z větší části existujících prvků zasazených do krásného světa. Tyto maličkosti paradoxně vzdalují novinku předchozím hrám víc než kterýkoli jiný díl. Takže je nutné akceptovat skutečnost, že v mnoha ohledech už nejde o Assassina jako před lety. Ať už mytologií nebo žánrem. Jedno vám ale řeknu – nevadí mi to. Podobné hry představují především pro recenzenty velký oříšek v tom, že musíte ve strašně krátkém čase investovat obrovské množství hodin do jediné hry a věnovat jí veškerou energii, což může hodně ovlivnit váš prožitek. I ta nejlepší hra se pod takovým tlakem a v takovém množství namísto přirozeného dávkování může rychle začít zajídat. Ale v případě Odyssey s jídlem rostla chuť. Alespoň u mě. A opravdu dlouho se mi nestalo, že bych si u takové hry ve tři ráno říkal: “Ještě jeden quest a jdu spát.”