Riders Republic

Když se řekne sportovní hra, většina lidí si patrně jako první vybaví série FIFA nebo NHL. Nabídka sportů je samozřejmě mnohem širší, nicméně ty extrémní v dnešní době tak výrazné zastoupení nemají. To nyní mění Riders Republic, jenž je v podstatě duchovním nástupcem Steepu, bere nás však z alpských svahů do amerických národních parků a značně rozšiřuje své možnosti. Zároveň se snaží být akčnějším, šílenějším a zábavnějším. Vzešlo z toho tedy nakonec něco, co dokáže rozumně zaplnit díru na trhu a uspokojit extrémní fanoušky v pohodlí domova?

Zdroj: Ubisoft

Vrhněme se na to pěkně po hlavě, hezky po vzoru samotné hry. Ta nás totiž hned po úvodním filmečku posadí na kolo, abychom po pár zatáčkách a seznámení se se základním ovládáním skočili rovnou do vzduchu a vyzkoušeli si rocketwing, po němž pak následují ještě lyže. Není špatné si hned v začátku vyzkoušet od každého trochu, poté ovšem přichází prudké brždění a z fajnové jízdy se stává adaptační kurz v Riders Ridge, hlavním centru tohoto extrémního světa. Hra se snaží představit postavy a rozjet i nějaký ten příběh. Ale upřímně? Tohle nefunguje ani v nejmenším. To ovšem není jediný problém, a tak na to ještě dojde řeč. Když toto seznamovací kolečko přetrpíte, hra vás naštěstí vypustí zpátky do akce. Pro začátek se objeví jen pár závodů, nicméně po tomto úvodu je téměř vše jen a jen na vás. Volně se projíždět světem? Ale jistě. Navštívit zajímavá místa nebo sbírat předměty? No ovšem. Skočit na kole ze skály nebo se projíždět na sněžném skútru po asfaltu? Jak je ctěná libost.

Svět je váš

Hra samozřejmě počítá s tím, že byste se měli účastnit závodů, trikových soubojů nebo plnit výzvy a tím pádem vylepšovat své schopnosti a postavení. Když se vám ale nechce, je to jen vaše věc. Nabízí se týdenní výzvy, nabídky sponzorů, velké hromadné závody, jež prověří hned několik dovedností, tvorba vlastních tratí, akademie triků… Zkrátka toho není zrovna málo. S tím, že se můžete bavit na zemi, ve vzduchu i na sněhu, souvisí i nemalá nabídka sportovního vybavení. Jsou zde kola i lyže určena pro dělaní triků a naopak pro zběsilé křižování kopců. Proletět se můžeme díky rocketwingu či wingsuitu, případně se můžeme projíždět po světě na sněžném skútru. Doplňují je paramotor, tryskové lyže nebo speciální kategorie zvaná „funkies“, což nás posouvá od extrémnosti k trochu bláznivějšímu stylu. Však kdo by nechtěl metat triky na vozíku s pizzou, že? Vybavení se postupem hrou objevuje stále lepší a lepší, aby bylo možné čelit náročnějším výzvám i zdatnějším protivníkům. Největší výhodou je, že jsou všechny kariéry (Bike Freestyle, Bike Racing, Ski Freestyle, Ski Racing, Rocket Wingsuit, Wingsuit) odděleny a nemusíte se zabývat všemi, pokud z jakéhokoli důvodu nechcete. Nicméně když už jsme si představili, s čím se můžeme ve hře setkat, je ideální čas si říct, jak se to vlastně hraje.

Je to zkrátka arkáda, v dobrém slova smyslu. Ostatně hra to dávala od začátku jasně najevo, takže nebyl důvod čekat něco jiného. Jsem však toho názoru, že se s tím tvůrci vypořádali na výbornou. Jak v oblasti zpracování a pocitů z jízdy nebo letu, tak i co se týče samotného ovládání. I to nabízí značnou dávku svobody, a tak lze vyzkoušet, co komu sedí. Základní schéma nastavení umožňuje přizpůsobení pro závodníky, „třikaře“ nebo dokonce pro veterány ze Steepu. Ačkoli jsem v něm též kdysi nějaké ty hodiny nechala, zvolila jsem po pár hodinách zkoušení variantu pro závodníky. Nechcete-li, nemusíte se ani obtěžovat s dopady a hra si je vyřeší sama, ačkoli byste jinak místo působivého backflipu hodili leda tak záda o zem. Daní za to jsou bonusové XP body. Ovšem věřím, že ne každý hledá v Riders Republic výzvu, a naopak touží spíše po víceméně bezstarostných projížďkách. Nemusí si tedy ani zahrávat s dalšími obtížnostmi a lovit hvězdy za doprovodné výzvy. I tomu hra vychází vstříc. Musím však důrazně varovat, že klávesnice není ideální volbou, hra na to zkrátka není zrovna dělaná. Proto doporučuji se jí raději vyvarovat a zvolit i na PC ovladač.

Za nejlépe zpracované považuji rozhodně kolo. Většinu času jsem během objevování světa a navštěvování nejrůznějších míst podnikala právě na něm. Současně mě však nejvíce bavilo i závodění a dokonce i triky, jakmile jsem si je dokázala osvojit. Ostatní sporty nemůžu posoudit z vlastní reálné zkušenosti, nicméně jízda na kole ve mně zanechávala jistým způsobem dojem autenticity. Zvuk řetězu, smýkání se po površích, ubíhající prostředí kolem a plno zvukových vjemů. V kombinaci s pohledem z první osoby jde o velice zajímavý zážitek. Nemůžu říct, že by lyže či snowboard byly špatně zpracované, ale nepociťovala jsem u nich tak intenzivní pocit. Navíc si myslím, že není ve hře lepšího zvuku než kosení kaktusů v poušti. Zvuk je celkově až na občasné nedostatky, jimiž myslím chvilkové ruchové nepokrytí odlišného povrchu, velice dobrý. Vše je rychlé, hektické, a zvuk to skvěle reflektuje. Nejvíce je to znát právě na kole či zkrátka na zemi, na sněhu či ve vzduchu už to takové není, čímž ovšem neříkám, že tyto prostory zvuk nepokrývá dobře. Velice zdařilé jsou též animace, které na mě u všech sportů působily přirozeně a navíc se zdá, že jich je opravdu velké množství, což samozřejmě souvisí s počtem triků. Snad jen obyčejná chůze na mě působila trochu neohrabaně, ale na vše ostatní se kouká skvěle.

Když už je však řeč o vzduchu, jedná pro mě o nejslabší náplň hry. Když jsem prvně vzlétla s raketovým křídlem, netrvalo to dlouho a skončila jsem tváří v zemi. Nebo ve skále. Nebo ve stromech. Přiznávám, že své nezdary můžu částečně přičítat své neschopnosti, avšak i po několika hodinách tréninku a vylepšení dovedností i vybavení jsem si létání příliš nezamilovala. Ovládání a snahy trefovat checkpointy v tomto případě značně komplikuje kamera, která chce být za každou cenu ve středu, což není při sebemenší manipulaci zrovna ideální. Často zde tak dochází k potřebě využívání backtracku, což je na jednu stranu zajímavý mechanismus, ale též jeden z výrazných problémů hry.

Jízda na kole ve mně zanechávala jistým způsobem dojem autenticity. Zvuk řetězu, smýkání se po površích, ubíhající prostředí kolem a plno zvukových vjemů. V kombinaci s pohledem z první osoby jde o velice zajímavý zážitek.

Hra dovoluje v podstatě kdykoli použít backtrack, jenž má, jak už název napovídá, umožnit návrat na trať. Jsou chvíle, kdy lze ovlivnit rozsah tohoto „návratu v čase a trase“, jindy hra sama zvolí, kam vás vrátí, například před nezvládnutou překážku. Občas je ovšem backtrack zrádný a vrátí vás na místo, z něhož už nelze katastrofu odvrátit a akorát si ji zopakujete znovu. Jindy může dojít k záseku kvůli kolizím, které občas nemají úplně jasno, co vám ještě projde a co ne. Stává se tak, že si to prosvištíte stromem skrz kmen, jindy vás ale docela malý keřík vyřadí ze hry. Podobně je tomu u létání a korun stromů. Bohužel jsem měla nejedno trápení s neodbytným keřem, v němž jsem pravidelně končila kvůli backtracku, jindy jsem podobné útrapy zažila na překážkových drahách. Kolizní systém si v každém případě zaslouží doladit, na což snad dojde.

Další podivností je až příliš absurdní ohýbání fyzikálních zákonů. Samozřejmě nelze u takové hry čekat důraz na realističnost, přesto si myslím, že něco už bylo vážně za hranou. Když jsem se například čistě pro zajímavost pokoušela vyjet jeden z pískovcových oblouků, připadala jsem si jako při zdolávání hor na koni či značně bizarním poskakováním ve Skyrimu. A víte co? I zde se to nejednou povedlo. Za výraznější problém však považuji, když k něčemu podobnému, i když v mnohem menším a méně absurdním rozsahu, dojde třeba i během závodění.

Už dost, prosím…

Nyní však přišla chvíle, abych se vrátila k příběhu, postavám a dialogům, ačkoli bych tohle vše ve skutečnosti nejraději vymazala nejen ze hry, ale především ze své hlavy. Příběh je v podstatě zbytečný, ale to by mi ani tak nevadilo, kdyby to bylo jen takové doplnění. Problém je, že pokud vám hra něco podstrkuje, jsou to pochybné všemožné vsuvky kdekoho, s kým jste měli nebo máte mít tu čest. Postavy jsou zkrátka otravné, nesympatické a vlastně by vám byly úplně ukradené, kdyby vám do toho pořád nekecaly. Humor hry mi vážně nesedl a ačkoli nejsem znalcem tohoto slangu, nějak se mi nechce věřit, že by se skuteční vyznavači extrémních sportů vyjadřovali zrovna takto, vše působí nuceně a na sílu. Byly chvíle, kdy jsem si vyloženě ťukala ovladačem do čela a přemýšlela, zda se podobně cítili herci, když dostali tyto texty ve scénáři.

Došlo to tak daleko, že jsem třetí den přistoupila k razantnímu rozhodnutí a dabing jednoduše ztlumila. Na hru to pochopitelně mělo vliv, k lepšímu. Nešlo totiž zdaleka jen o jakože příběhové vsuvky, ale každou chvíli jsem si během volného projíždění vyslechla různé tipy a doporučení, jež se ovšem neustále opakovaly, dokonce i během tréninku na speciální trati. Jindy se stačilo delší dobu zdržovat v jedné oblasti, abych si totéž vyslechla snad každou minutu. Kromě toho, že jsem byla konečně ušetřena hloupých poznámek, jsem se mohla více soustředit na okolní zvuky a i velice dobře zvolenou hudbu. Tohle je pro mě největší kámen úrazu a ačkoli se dá relativně snadno vyřešit, pořád je to součást hry a někomu to připadalo jako dobrý nápad, s čímž se já neztotožňuji ani v nejmenším.

Ubisoftu se podařilo stvořit něco, co může mít velice slibnou budoucnost.

Ze screenů a videí možná grafická stránka hry nevypadá nijak úchvatně, přímo během hraní s ní ale nemám nejmenší problém, až na doskakující textury a rozmazání. Hra je rychlá a při vší té rychlosti se moc nad grafikou nemáte čas zamýšlet, během běžného projíždění vás však mohou čekat nějaké nemilé pohledy. Svět sám o sobě je ovšem krásný a ke skutečným přírodním úkazům hra nabízí i doprovodné popisky, úchvatné pohledy tedy nechybí. Svět je vybudovaný s citem a příjemně zaplněn, že jsem neměla potřebu grafiku nijak víc řešit, pokud jsem před sebou neměla vyloženě rozmazané fleky místo textur. Hra na mě osobně působila chvílemi až moc přesaturovaně, ale jistým způsobem mi to k této hře sedí.

Co z toho všeho vyplývá? Ubisoftu se podařilo stvořit něco, co může mít velice slibnou budoucnost. Připravili si nádherný rozmanitý svět složený z amerických národních parků i s jejich přednostmi, jenž se jim povedlo zaplnit skvělou extrémní akcí ve všech možných šílených i méně šílených podobách. Hra si určitě najde příznivce a díky možnostem tvorby komunity se bude nadále rozrůstat. Nedivila bych se však, kdyby se rozhodli i pro rozšíření samotného jádra hry, neboť hra dle mého názoru má velký potenciál a dovedla bych si představit rozšíření o skateboard, longboard či brusle a další. Pokud hra vyřeší alespoň své problémy s kolizemi, kamerou a další nedostatky, se ctí může vyplnit ono prázdné místo. Pominu-li opravdu stupidní „příběh“, jedná se o příjemné překvapení na poli sportovních her a lidem, kteří touží po digitálním adrenalinovém zážitku, má rozhodně co nabídnout.