Biomutant

Nemohu svéhlavě tvrdit, že jsem nervózně odpočítával zbývající dny do vydání Biomutanta. Když jsem před lety viděl název hry poprvé, automaticky jsem si představil temnou záležitost v duchu knih spisovatele Miroslava Žambocha, jenže to by musel mít onen Biomutant ještě několik dalších přídavných jmen. Třeba jako krvavý, drsný nebo prokletý. Proto asi chápete, že jsem byl mírně zaskočený, když se první videa hemžila zmutovanými veverkami, krysami a dalšími hlodavci v kovbojských či samurajských oblečcích. Bajka? Může mě to oslovit? A co další dospělé hráče? Spoustu podobných otázek čekalo na zodpovězení až do těchto dní a jsem rád, že mohu některé z těchto obav vyvrátit. Biomutant rozhodně není hrou pro děti a jen několik centimetrů pod povrchem se skrývá plnohodnotné akční RPG. Zároveň to ale není ta hra, kterou si fanoušci v průběhu čtyř let vysnili a bez ohledu na to, že je dílem pouhé hrstky vývojářů, v některých aspektech zůstává za konkurencí.

Malá velká hra

Biomutant je akční hrou od přibližně 20členného švédského studia Experiment 101, složeného převážně z bývalých zaměstnanců Avalanche Studios. Jde o lidi, kteří se podepsali pod hry jako Just Cause nebo Mad Max a dalo se tudíž očekávat, že budou chtít své zkušenosti naplno využít i u svého vlastního projektu. Biomutant proto obdržel poměrně velkou otevřenou mapu, po které se budete prohánět s hlavním hrdinou, plnit příběhové i vedlejší questy, potkávat další postavy, prozkoumávat nejrůznější zákoutí a pochopitelně bojovat s nepřáteli. Důvodem, proč takhle očividné záležitosti akčního RPG vyjmenovávám, je snaha dokázat, že velikost studia nebyla na překážku a nepřichází žádné kompromisy týkající se rozsahu odvedené práce. Tolik i k cenovce, která je nastavena na 60 eur, resp. 1500 korun v českých obchodech. Nemohl jsem si totiž nevšimnout komentářů od lidí, kteří jsou se vším rychle hotovi a už dopředu mají jasno, že by za hru podle obrázků určitě nedali víc než 15 eur ve výprodeji. Ne, Biomutant nabízí zábavu na přibližně dvě desítky hodin a díky skvělému systému vývoje postavy je materiálem k opětovnému hraní.

Zdroj: THQ Nordic

Musíte ale nejprve přežít první dvě hodiny, které na mě rozhodně nezapůsobily jako atraktivní představení herního světa a hry jako takové. Ačkoliv úvody zpravidla patří obšírnějšímu vysvětlování a tutoriálům, proti čemuž logicky nic nenamítám, je nesmírně důležité trefit rovnováhu mezi tím, kdy můžete hrát a kdy jen pasivně sledujete rozjíždějící se děj. V případě Biomutanta se to nepodařilo hned z několika důvodů a určité zmatení se posléze promítá do celé hry. Co se týče světa, představen je jako místo, které předchozí civilizace zničila toxickým odpadem a do pekla poslala i sama sebe. Že šlo o lidi, vám ještě dojde, zbytek ale zůstává nevysvětlen a vždy přichází jen náznaky něčeho velkého, co však vzápětí pohřbí další dialog nebo rutinní opakování toho, co jste dělali před příběhovým předělem a co budete opakovat do konce hry. Důvod, proč se váš hrdina o něco snaží, je záchrana umírajícího stromu života. Přirozeně tušíte, že kdyby se to nepodařilo, celá planeta bude odsouzena k záhubě, jenže pohled do šťavnaté a barevné krajiny všude kolem vás nutí přemýšlet, o jak závažný problém vlastně jde.

Tenhle svět opravdu umírá?

Kořeny stromu ale tak jako tak okusují ohavná monstra, kterých se musíte zbavit a do toho řešit vlastní minulost skrze flashbacky a hlavně usmiřovat znesvářené klany zmutovaných hlodavců. Jaký je výsledek, vám přirozeně neprozradím, musím ale konstatovat, že hra skončí tak podivně, jak začne, a i když se vás zvířátka snaží přesvědčovat o naléhavosti všeho, co se ve světě děje, nedokázal jsem jim to uvěřit. Částečně za to může absence plnohodnotného dabingu, což se dá pochopit s odkazem na velké množství vedlejších postav. Jenže i když se to vývojáři snažili vyřešit rolí vypravěče, který mluví za všechna NPC a živě komentuje vaše počínání, ve skutečnosti to nepůsobí tak dobře, jak může nápad vypadat na papíře. Dialogy nejsou ničím zajímavé a doslova vás umlátí svou délkou, protože vypravěč vždycky čeká na to, než daná postava dokončí smyčku svého nesrozumitelného žvatlání. A i když si délku onoho žvatlání můžete v menu o trochu zkrátit, plynulost celého zážitku tím opravit nejde a musím přiznat, že na mnoha místech jsem už jen rychle očima přelétnul titulky a dialogy přeskakoval.

Naštěstí ale funguje převážná část hratelnosti a od nepříjemností se tedy můžeme přesunout k tomu, co se v Biomutantovi povedlo. V první řadě je to už před chvilkou zmíněný vývoj postavy. Na začátku vás čeká pohledný editor, ve kterém máte možnost upravit si vzhled hlavního hrdiny, ale hlavně mu přiřknout základní vlastnosti. Vybíráte nejen původ, ale také třídu, ze které hrdina vychází a přerozdělíte několik základních atributů. Příjemné je, že se tyto změny promítají i do podoby hrdiny, takže pokud navýšíte inteligenci, postava se zmenší a naroste jí hlava, zatímco v případě vyšší síly se stane přesný opak. Samotný editor pak skvěle funguje jako příslib věcí budoucích, do kterých můžete zahrnout ještě spoustu v úvodu nedostupných záležitostí. Postupným hraním budete moci směřovat svůj vývoj i mimo vybranou třídu, odemykat speciální schopnosti a učit se nové prvky Wung-Fu. Do hry se promítají jako opravdu působivá komba či efekty spojené s ohněm, ledem nebo třeba toxickou kyselinou a navíc lze v boji všechno velmi elegantně propojovat také se základním soubojem na blízko i na dálku. Je to zábavné, dostatečně propracované a s přihlédnutím k tomu, že je boj zastoupen po většinu herního času, dokáže smazat řadu nedostatků.

Perfektní a variabilní souboj

Jinak řečeno, ve chvíli, kdy se k nějaké potyčce přimotáte – a že se tak bude dít skutečně často – můžete už několik hodin po startu rozpoutat na monitoru či televizi pestrobarevný tanec smrti a vypořádat se najednou i s celou tlupou zlých hlodavců i větších monster. Právě kombinování všech dostupných prvků láká k dalšímu průzkumu, objevování i vývoji postavy a je téměř vyloučeno, abyste si během jednoho průchodu osvojili úplně všechno. Navíc se dá bezpečně mluvit o tom, že volby, které učiníte v tabulkách a menu obecně, se do samotné hry propisují velmi výrazně a jen změna zbraně nebo prohození odemknutých schopností přemění ráz celého boje a přinutí vás postavit se k němu trochu jinak. Hra – i když se vás nesnaží příliš brzdit či vysílat nějakým vytyčeným směrem – pak mírně tlačí na provádění těchto změn odlišnou odolností nepřátel na některé z elementů či konkrétních útoků, nepřišlo mi to ale jako něco, kvůli čemu bych musel hrát Biomutanta jinak, než bych chtěl a vlastně jsem ocenil, že mě hra po několika hodinách přeci jen přinutila vzít do ruky místo dlouhého meče dvojici kratších dýk, nebo se od silné pistole přesunout k samopalu s menší účinností, ale o to větší kadencí.

Prázdný open world

Biomutant vás bude neustále přesvědčovat, že okolní svět umírá. Ve skutečnosti ale jde o nechtěný žertík, narážející na jeden z nedostatků hry. Svět této hry už totiž zemřel a nic velkého vás v něm nečeká. Kolem vesniček se sice potulují NPC a pochopitelně narazíte na spoustu nepřátel, jinak ale jde jen o němou rekvizitu přihlížející na vaše konání. Částečně je to dáno postapokalyptickým zasazením, přesto se ale budete cítit na poměry her až příliš „sami“ a zřejmě i přijdete o motivaci zkoušet zjišťovat, jestli náhodou za tímhle kopcem není něco zajímavého.

Jediné, co bych soubojům vytknul, je malá různorodost nepřátel a značná nepřehlednost, dostanete-li se k protivníkům trochu blíž. Kamera snímá hlavního hrdinu pohledem třetí osoby stojící v opravdu těsné vzdálenosti a orientaci nepomáhá ani nutnost rychle uskakovat před údery, což je obvykle navázáno na sice hezké, ale docela dlouhé a do prostoru roztažené animace nejrůznějších přeskoků či skluzů pod nohama větších monster. Také ovládání na počítači je mírně chobotnicového charakteru, kdy musíte využít hned několik „shiftů“, kterými používaným tlačítkům přiřknete další funkce, takže jsem po chvíli hraní vyměknul a sáhl po gamepadu. Laskominou pak jsou souboje s bossy, které sice nejsou tak unikátní a těžké jako třeba v Returnalu, ale kombinace jejich ztvárnění a míst, kde se s nimi střetnete, jednoduše funguje a dobrý pocit z bojů skvěle podtrhuje. Zvlášť, když se tzv. Pojídačům světů nepostavíte vždy jen tváří v tvář, ale třeba z kabiny velkého mecha, ze hřbetu místní variace na koně, nebo třeba zpoza podmořského plavidla s chapadly.

Dobré úmysly, průměrné zpracování

Pokud nebojujete nebo neposloucháte příběhové dialogy, zavede vás Biomutant i k celé plejádě vedlejších misí. Na jejich konto toho ale příliš oslavného říct nemohu. Nejedná se vysloveně o výplňové úkoly, v rámci kterých byste měli přinést pět kusů tohohle a sedm támhletoho, ale většinou se po vás nechce nic jiného, než dojít na místo, s někým se počastovat, případně vyřešit opravdu triviální logickou hádanku. Lup si buďto užijete sami, nebo danou věc někomu předáte, aby byl spokojený a obdaroval vás něčím jiným nebo zpřístupnil další, pro příběh nepodstatné místo. Tímto způsobem pak můžete vylepšovat i zmiňované stroje a dopravní prostředky, což může být trochu ubíjející, vzhledem k tomu, že potřebných částí pro vylepšení se v krajině mohou nacházet desítky a ne vždy je zcela snadné je získat. Naproti tomu úprava vlastní nesené výbavy a oblečení je perfektní a systém craftování vás odmění vpravdě bizarními výsledky. Můžete však v případě zbraní i výstroje kombinovat spoustu věcí, případně modifikovat jednotlivé části i moduly a postupně měnit či vylepšovat jejich vlastnosti až ke kýženému výsledku. Vše je navíc podtrženo opravdu nápaditou grafickou prezentací a jde o další důležitý prvek, který vás u Biomutanta spolehlivě udrží.

Rozbitá matematika

V průběhu hraní budete nacházet spoustu věcí, které vám mohou být k užitku i nemusí. Velmi brzy se ale začne stávat, že v bednách začnete nacházet velmi silnou výbavu, mnohdy i překračující vaší aktuální úroveň a hlavně mnohem hodnotnější, než jakou si můžete koupit u obchodníků v osvobozených základnách. Rychle pochopíte, že utrácet jakékoliv peníze či zdroje se zkrátka nevyplácí a v pohodě si vystačíte s tím, co zdarma najdete během hraní.

Hra také operuje se systémem morálky na základě příklonu k temnotě, či světlu, nedokážu ale zcela přesně určit, jak velký dopad má. Že se zpřístupňují některá vylepšení jen v případě, stojíte-li na jedné, či druhé straně morálního spektra, je jisté, příběh to ale ovlivňuje jen málo, případně na velmi malém prostoru a bez přesahu do konce hry. Jde ale jen o podtržení toho, že ačkoliv Biomutant rozehrává spoustu skvělých myšlenek, nedává jim patřičnou hloubku a nechá vás kolem nich jen proběhnout. Na hru se nicméně hezky kouká, dáte-li stranou nepřesné animace a podivné stmívačky před rozhovory, nicméně nejde o nic, co by vás mělo urazit. Celkově je Biomutant hodně zajímavou a esteticky netradiční záležitostí, která po dohrání zanechá v pozitivním smyslu divný a obskurní dojem. Pokud šlo o záměr, jedině dobře, jako vedlejší efekt to ale stačí také a hodnocení ve výsledku jedině prospívá.