Returnal

Počet exkluzivních her pro PlayStation 5 byste momentálně spočítali na prstech jedné ruky. Není proto nijak překvapivé, že se o další takové tituly hráči zajímají a věnují jim svou pozornost bez ohledu na to, zda jde o jejich oblíbený žánr, či nikoliv. Returnal od studia Housemarque je toho zářným příkladem a bylo mírně úsměvné sledovat, jak se z podceňované a přehlížené hry stala v uplynulých dvou třech týdnech ostře sledovaná záležitost, o níž se teď mluví jako o kandidátovi na titul hry roku. Přesto by zřejmě nešlo o univerzálního vítěze, který by bodoval u širokého publika – ačkoliv se může Returnal tvářit na první pohled jako atraktivní sci-fi střílečka s nezaměnitelným DNA her od Housemarque, k jejímu konci dokráčí jen ti nejodhodlanější.

Obtížný, ale spravedlivý

O obtížnosti Returnal toho už bylo řečeno mnoho, je však důležité zůstat u definice žánru, ze kterého titul vychází. Koncept roguelite předkládá výzvu v podobě nutnosti kráčet dál bez možnosti hru standardním způsobem ukládat a tvořit si tak malé záchranné body pro případ, kdyby se něco nepodařilo. Každá smrt, která nepochybně přijde kvůli množství nepřátel a nejrůznějších pastí, do kterých s hlavní hrdinkou Selene vběhnete, ani nevíte jak, znamená smazání dosavadního postupu, včetně většiny sesbírané výbavy a možná trochu krutý restart. Abychom z toho všeho mohli udělat pravidlo, nechybí nejrůznější výjimky, na které budete během hraní postupně narážet. Ne všechno, co na podivné planetě Atropos najdete, je odkázáno ke zkáze v případě vaší smrti. Ne všechny cesty k místu, kde jste naposled selhali, musí být tak dlouhé jako v předchozích pokusech. Život také nemusíte mít jen jeden, a ne vždy se vrátíte na místo havárie vlastní lodi, která se z neznámého důvodu cyklicky opakuje. Odhalování, jak celý mechanismus funguje, je však součástí celého zážitku a měli byste to být vy, kdo na tyto zákonitosti přijde. Dovolím si však první malé rýpnutí směrem k vývojářům, kteří bez ohledu na četné tutoriály zůstávají možná až příliš strozí a některé poměrně důležité věci buďto nevysvětlí, nebo jim věnují jen pár slov a zbytek už nechají na hráči.

Zdroj: Housemarque

Diskuzí nad těžkými hrami se zpravidla mísí několik proudů a jeden z nejsilnějších hlásá cosi o tom, že drtivá většina herní produkce je akorát tak pro děti a respekt zasluhují jen ty tituly, které z hráčů s krutým smíchem ždímou první poslední. Tak nekompromisně bych to neviděl, ale rozhodně se podepisuji pod to, že závody byste zřejmě také s nezájmem o motorsport nehráli, nebo snad ano? Proto je lamentování nad tím, že každý přešlap může směřovat k restartu celého cyklu, v podstatě bezpředmětný a podtrhuji, že místy až krutost Returnalu nevidím jako nedostatek či designérskou chybu. Naopak, atmosféra, kterou pravidla hry vyvolávají, funguje stejně dobře jako u jiných povedených zástupců rogue žánru a přinutí vás skutečně vážit každý krok vpřed a přemýšlet úplně jinak. Konkrétně po několika restartech zjistíte, že vývojáři navrhli zcela precizní ovládání, které nikdy znenadání nemění pravidla hry a stane se ještě mocnější zbraní než všechny dostupné pistole, pušky či brokovnice. Dovolí vám bleskurychle uskakovat záplavám barevných projektilů. DualSense umožní díky adaptivním triggerům přesně najít místo, kde se spouští sekundární mód zbraně. A haptická odezva napoví, odkud se blíží útok, případně dodá vaší snaze další vrstvu zajímavých efektů. Impulsy, předávané ovladačem do vašich dlaní, jsou pravděpodobně nejsilnější od Astro’s Playroom, která sloužila jako přímá demonstrace nových prvků ovladače, což je perfektní vyznamenání pro Housemarque a obrovský plus Returnalu.

Smrt – restart

Tohle všechno budete v šesti dostupných biomech potřebovat na každém kroku, protože o souboj tu jde především a vyplní převážnou část celé herní doby. Už od prvních nepřátel v džunglích Overgrown Ruins, ale výrazněji pak o biom dva dále, začnete potkávat roztodivná monstra se specifickými útoky. Designéři si s nimi dali obrovskou práci, a i když můžete mezi některými spatřit určité evoluční stupně, každý z protivníků se do vás pustí odlišným způsobem. Posláním hry je naučit se mimo jiné rychle určit, který z nepřátel musí padnout jako první, abyste si udělali prostor pro pokoření zbývajících, což je na Returnalu další skvělá věc. Škoda jen, že vzorce chování umělé inteligence jsou po několika hodinách velmi jasně čitelné a mezi nepřáteli – byť vizuálně mnohdy až nesrovnatelně odlišnými – se technicky vzato vyskytuje jen několik typů. Pravděpodobně vám to ale během hraní bude úplně jedno, protože tu největší výzvu tvoří jejich množství a kombinace, která vám zatopí i při snaze krýt se za pevnými překážkami. Na druhou stranu ale neplatí, že by byl Returnal jen zběsilým během kupředu, hra umí sundat nohu z plynu a hektické pasáže střídají chvíle, kdy prozkoumáváte každý kout a rozhodujete se, jak budete v daném cyklu rozšiřovat možnosti hlavní hrdinky.

Co dělat po skončení?

Příběhovým finále Returnal nekončí a je možné vracet se do hry opakovaně zpět, ať už pro vysbírání všech bonusů, nebo jen pro otestování dalších zbraní či dalšímu střetnutí s bossy. Je rovněž možné zpřístupnit hru online funkcím, které však nepřináší multiplayer. V biomech ale můžete narazit na těla padlých průzkumníků, která tam zanechali živí hráči, a buďto je výměnou za ether okrást o nějaký náhodný předmět, nebo je pomstít v boji proti náhodnému minibossovi. S mrtvými hráči je rovněž možné přímo bojovat, ani v tomto případě ale nestojíte proti živému protivníkovi. Poslední náplní zábavy jsou denní výzvy, v nichž se splněním zapíšete do žebříčku a získáte další - v tomto případě již konkrétní - odměny.

Smyslem opakovaného hraní stále stejných úrovní, které se náhodně vytváří z předem připravených arén či menších bloků, je setrvalá příprava na souboj s bossem. Ať už do ní zařadíte zvyšování celkového množství zdraví nebo postupné vylepšování dílčích schopností hrdinky, jde o hru ve hře, do níž vstupuje i prvek určité nahodilosti a zdravého riskování. V arénách budete postupně objevovat truhlice s artefakty, augmentacemi či parazity, které přidávají nejrůznější bonusy či úplně nové funkce výměnou za nějaký postih. Ten může být vyjádřen mírou pravděpodobnosti, nebo rovnou konkrétním mechanismem, po kterém je postih smazán, což ještě podtrhuje přitažlivou nejistotu. Hra tyto předměty ale předkládá velmi chytře a rozhodně nutí k zamyšlení, zda je chcete použít, nebo je necháte bez povšimnutí na svém místě. V prvním případě vám mohou zpřístupnit například pozvolné doplňování zdraví na základě stanovených pravidel – a v takovém případě můžete ihned svůj aktuální cyklus považovat za velmi perspektivní – jenže v jiných případech se efekt vůbec neprojeví a vy ještě o některou z vlastností přijdete. Je to kruté, ďábelské, ale vše máte ve svých rukou a nemůžete chválit, nebo naopak kritizovat za rozhodnutí nikoho jiného než sami sebe.

Rychle to nepůjde

Prozkoumávání lokací je postupně možné i na místech, kam jste se ještě před nějakou chvíli vinou absence některé schopnosti či prvku výbavy nemohli vůbec dostat. Podobně jako v případě nepřátel ale po několikerém restartu zjistíte, že generování světa na základě náhodného skládání připravených částí map do sebe se až příliš rychle opakuje a jsou biomy, které si jsou vzájemně velmi podobné. Přičtete-li k tomu fakt, že se vám může nalepit smůla na paty a lokace budete probíhat ne pětkrát, ale třeba patnáctkrát, může se opravdu dostavit pocit frustrace, že už znáte každý kámen, a přesto nemůžete letět kupředu, jak byste si představovali, protože postavit se se základní pistolí některému z bossů sice jde, ale pokud nemáte fantastické reflexy, nebo to alespoň o sobě netvrdíte na internetu, pravděpodobně neuspějete. Vstupuje do toho bohužel i nešťastná absence jakéhokoliv ukládání pozice, i kdyby bez sebemenších výhod pro hráče nebo jakékoliv možnosti zneužití. Pokud chcete hraní přerušit, nedejbože si dát od skvěle rozehraného cyklu chvíli přestávku skrze jinou hru, nic vám nebrání, počítejte ale s tím, že Returnal vám to vrátí restartem. A když k tomu přidám občasné padání hry, které zatím neopravil ani 10GB patch, šťouchance do břicha jsou místy až nepříjemně citlivé.

Alespoň tak máte šanci naplno si vychutnat celkovou prezentaci a zajímavé detaily jednotlivých lokací. Ačkoliv hra nemá tu nejlepší grafiku, která by v detailech strkala do kapsy veškerou konkurenci, rozhodně se vývojáři z Housemarque nemají za co stydět. Vlastní záležitostí jsou už zmiňované efekty, výbuchy, zářivé barvy a salvy projektilů, které vytváří nesourodou, ale doslova magickou změť podnětů, mezi kterými musí Selene neustále tančit, a ještě rozsévat smrt kolem sebe. Působivě ale vypadá Returnal i ve chvíli, kdy se nebojuje a vy tak máte šanci zkoumat pozůstatky mimozemské civilizace, zastoupené ruinami budov či chrámů, znepokojivými sochami a mechanismy, které mohou vaši cestu ulehčit, stejně jako odsoudit ke startu nového cyklu. Atmosféra z některých míst doslova odkapává, i když jen málokdy nabízí něco víc než jen mrtvé kulisy inspirované tu Vetřelcem, tu Vesmírnou odyseou a pochopitelně i řadou her jako je Control či Metroid.

Do určité míry si Returnal od zmiňovaných děl půjčuje i příběh, způsob jeho postupného odhalování nebo náležitost, se kterou je vyprávěn. I když chválím úvodní momenty nebo první pasáže v domě, který do prostředí Atropu na první pohled nepatří, další a další části přestávají dávat na některých místech smysl. Pro alespoň částečné pochopení je nutné číst všechno, co se vám dostane pod ruku a nemáte-li rádi otevřené konce, po jejichž zhlédnutí musíte jít diskutovat s ostatními, co to mělo vlastně znamenat, Returnal vás pravděpodobně neuspokojí. Hra nabízí dva možné závěry, ani o jednom se nedá jednoznačně říct, zda je dobrý, či špatný, oba jsou ale nepříjemně utnuté, a ještě víc ve mně posílily dojem, že Returnal je pouze o skvělém, byť dokola se opakujícím souboji se sebou samým. To rozhodně není málo, současně to ale dle mého není dost na to, aby hru skutečně docenil někdo jiný nežli odhodlaní fanoušci žánru. Na to pamatujte, než půjdete s vidinou nové exkluzivní hry pro PlayStation 5 utratit svých 2000 korun.