Resident Evil 2

Aktuální generace konzolí s sebou přinesla nárůst zájmu o předělávky starších her, který předznamenal následný vznik mnoha HD remasterů i pokročilých remaků. A je příhodné, že s blížícím se nástupem nové generace jsou někteří vývojáři schopní posouvat laťku těchto předělávek stále výš a dokazovat světu, že vylepšená verze vybrané herní klasiky nemusí být jenom hezčí na pohled. Capcom tuhle snahu dovršil očekávaným remakem Resident Evil 2, který v sobě kombinuje poctu původní hře z roku 1998 a také respekt k aktuálním trendům a moderním postupům. Výsledný mix přitom nikoho neuráží a stejně jako k veteránům si najde cestu i k těm, kdo byli před dvaceti lety zatím jen divokým plánem dvou dospívajících teenagerů.

Fixních kamer netřeba

Sérii Resident Evil není třeba představovat – naposledy se ostatně přihlásila svým inovativním sedmým dílem před pouhými dvěma lety – přesto je vhodné upozornit alespoň na to, jak se od sebe lišily první dvě hry. Zatímco původní Resident Evil z roku 1996, za kterým stál v roli designéra legendární Šindži Mikami, byl velmi osobním hororem v pravém slova smyslu, dvojka se pod taktovkou Hidekiho Kamiji posunula vstříc akci. To nutně neznamená, že by rázem zmizel strach a napětí, jen se trochu změnily podmínky přežití, které spočívaly zejména v rychlém rozhodování, kdy je efektivní bojovat a kdy raději utéct. Úzkostlivému pocitu pak sekundovaly fixní kamery, hordy zombií a samozřejmě i obávané tankové ovládání, kvůli kterému nebylo tak snadné rychle reagovat na měnící se situaci, což často zahánělo Leona nebo Claire do úzkých. A o dvacet let poté se na tom nic zásadního nemění, bez ohledu na to, že aktuální remake sledujete pohledem třetí osoby a máte k dispozici mnohem pohodlnější ovládání.

Upřímně, právě ze změny perspektivy pramenily mé největší obavy. Ano, bál jsem se toho, že vypuštěním tak výrazného rysu ztratí hra své kouzlo a stane se z ní v jen další hororová hra se zombíky, která tu a tam pomrkne na herní veterány. Ale už úvodní sekvence s Claire na benzinové pumpě naznačila, že pochyby nejsou na místě, vzhledem k tomu, jak citlivě Capcom k tak velké změně přistoupil. Postava je poměrně blízko pomyslné kameře, zabírá značnou část obrazu a sama je přirozeným důvodem, proč toho kolem sebe tolik nevidíte. Přidáte-li k tomu také černočernou tmu a ostře vymezený kužel baterky, velmi rychle si vzpomenete na to, že jste před dvaceti lety stříleli do prázdna a utíkali jen před zvuky, aniž by byla zombie v záběru. A i když jich na vás hra během hraní neposílá vyslovené houfy, dokáže vyvolat situace, kdy s ubývajícími náboji marně doufáte, že tenhle už je opravdu poslední a další se už nezvedne!

Kolik takových situací bude, ovlivňuje zvolená obtížnost – na výběr je asistovaný režim, který vám pomáhá mířit, a dokonce i automaticky doplňuje zdraví, dále standardní režim, kde jsou zombie o trochu odolnější, ale nemusíte například shánět pásku do psacích strojů pro ukládání hry, a nakonec hardcore mód. Jeho označení je možná až zbytečně děsivé, vzhledem k tomu, že začátek působí zrádně jednoduše, přesto ale v průběhu můžete plně pocítit tuhost zombií i nemožnost uložit si hru, kdy se vám zachce. V hardcore režimu také odpadají jakékoliv checkpointy, takže je potřeba plánovat každý krok a efektivně nakládat se zásobami. V tomhle ohledu zůstává i remake věrný tomu, jak se hrály původní díly – čeká vás proto omezený inventář, nutnost kombinovat některé předměty s jinými a odhazovat (zatím) nepotřebné věci do sdílených beden v záchytných místnostech. Samotnému mi to přijde jako přirozenost a musím potvrdit, že i na první pohled banální věc, jakou je inventář a jeho správa, dokáže výrazně promluvit do celkové atmosféry, přesto mám k němu jednu výhradu. V momentě, kdy máte obsazeny všechny sloty a chcete sebrat něco dalšího, musíte se z inventáře vrátit zpět do hry, samotný jej otevřít, vybrat požadovanou věc pro odhození a pak znovu sebrat předmět. Rozumím, že vývojáři chtěli předejít tomu, abyste si vyhozením nezničili něco, čo byste mohli posléze postrádat, ale i to šlo vyřešit vyskakovacím upozorněním, namísto vypínání a zapínání celého inventáře. Jde ale o vyslovenou drobnost, na kterou narazíte pouze několikrát a rozhodně nekazí výborný zážitek ze hry.

Claire, Leon a ti další

Ten vytváří nejen prostředí, ve kterém se pohybujete – tedy převážnou část policejní stanice, podzemní kanály i biologické laboratoře – ale také dvojice hlavních postav, za které jste mohli hrát před lety a nejinak tomu je i tentokrát. Claire hledá svého bratra Chrise, Leon se coby nový člen policejního sboru v Raccoon City snaží zjistit, co se vlastně stalo, aby mohl i nadále pomáhat a chránit. Koho si vyberete na první průchod hrou, je zcela na vás, v obou případech vás ale čeká trochu odlišný zážitek než při hře za toho druhého. Rozdíly nejsou příliš velké ve smyslu hádanek či lokací, je ale pravda, že při hře za Leona vás čeká jeden důležitý souboj navíc, ale – dle mého – méně zajímavá vedlejší postava. Zatímco Claire se přibližně v polovině hry setká s malou Sherry Birkinovou a snaží se ji zachránit, Leona potká stará známá Ada Wongová. Za obě vedlejší postavy si můžete v přibližně 15minutové sekvenci sami zahrát, ale nejedná se o nic významného. Sherry svede nerovný souboj s šéfem policie Brianem Ironsem, Ada Wong mezi tím hledá v tunelech Sherryinu matku Anette. Rád bych prozradil detaily, ale ona zajímavost Sherry je ukotvena v příběhu i nové lokaci – sirotčinci – čímž bychom se už ale dostali za hranici spoilerů a to momentálně není ku prospěchu.

Duchové přichází

Clair, Leon, Sherry, Ada, Tofu a HUNK nezůstanou jedinými hratelnými postavami ve hře. Vývojáři z Capcomu oznámili DLC s podtitulem The Ghost Survivors, ve kterém se budete moci ujmout dalších. Jmenovitě jde o dceru starosty, bezejmenného příslušníka S.T.A.R.S. a majitele obchodu se zbraněmi Roberta Kenda. Tři epizody plné výzev a ještě většího důrazu na strach & úzkost vyvolané probíhající apokalypsou.

Na konto bossů toho lze říct víc i vzhledem k tomu, že po letech se nejedná o bůhvíjaké překvapení. Jednak se budete muset setkat s posledním členem Birkinovy rodiny, tátou Williamem, a jednak s Mr. X alias Tyrantem, kterého ale přímo potrápíte jen v lince za Leona. Na scénu nastoupí přibližně ve třetině hry a změní do té doby trvající dogma, že za vámi zombie nejdou do jiné místnosti, než ve které jste na ně narazili. To vyvolává opravdu solidní porci děsu a paniky, ze které se sice můžete dostat jednoduše, prostě Tyrantovi utečete, ale v kombinaci s nutností pořád hledat klíč z policejní stanice nebo řešit jakýkoliv jiný, za vlasy přeci jen trochu přitažený puzzle, se může klidně stát, že se někde trochu zapomenete. A vezměte jed na to, že Tyrantovo dupání a pocit naprosté nezastavitelnosti vás bude notnou chvíli ničit. Jistě, lze ho alespoň na krátko omráčit do té míry, že poklekne a přestane vás na pár vteřin pronásledovat, ale kdo by plýtval drahocennou municí, že ano? Vývojáři na to vsadili a půjčují si Tyranta i v momentech zdánlivého klidu, takže si nemůžete být nikdy jistí, že jste v bezpečí, což je esencí skvělého zážitku a důvod, proč vývojářům složit poklonu.

Spoustu zbraní, málo munice

Jak už padlo v úvodu, druhý Resident Evil byl a stále je akční záležitostí, což se samozřejmě odráží i ve způsobech, jakým můžete své nepřátele zlikvidovat. Od malé pistole, přes brokovnici nebo granátomet až po čirou elektrickou energii nebo rotační kulomet. Ne vždycky budete mít dostatek munice na to, abyste si všechny zbraně a jejich nejrůznější vylepšení naplno užili, ale hra zůstává fér a nikdy vás nenechá úplně na nule, což je fajn. Samozřejmě pak musím zmínit i granáty, jejichž účinek ale není bůhvíjak silný a v neposlední řadě také věrný nůž. Ten se sice rozbíjí, i když existuje možnost, jak přijít k nerozbitnému, ale je ho vhodné mít u sebe v momentech, kdy dochází munice. Nohy jsou také vaší zbraní, a i remake dovoluje některé pasáže projít potichu, bez nutnosti pouštět se do jakéhokoliv konfliktu. Nejvíce to samozřejmě platí na slepé Lickery, nejméně pak na psy, kteří jsou ale ve hře zastoupeni jen na jednom místě a určitě z nich nejde takový děs jako před lety.

Ne vždycky budete mít dostatek munice na to, abyste si všechny zbraně a jejich nejrůznější vylepšení naplno užili, ale hra zůstává fér a nikdy vás nenechá úplně na nule.

Ona celkově hra není tak strašidelná, jak se může na první pohled zdát a v momentě, kdy získáte určitý cvik a naučíte se rozpoznávat, která zombie jen odpočívá a která už leží nadobro, tlak se trochu zmírní a dovolíte si vydechnout. Těžko říct, jestli je to jen má chabá paměť, nebo jiné podmínky, se kterými přišel originál, ale ve výsledku mi přišel mnohem děsivější než současná verze. Tím ale netvrdím, že bych ani jednou nevykřikl nebo se neschovával za ovladač, jen to není tak časté a neúprosné. Každopádně řeč byla o prvním průchodu, což veteránům samozřejmě naznačuje, že vás hra ponoukne i k průchodu číslo dvě, což se logicky děje ihned po dohrání jedné linie. Za Claire jsem dokráčel na konec za necelých 8 hodin, čímž se odemkla alternativní Leonova část a stejně to funguje i naopak. A změny? Ty nejsou v porovnání se změnami v původní hře tak velké: jednak nepočítejte s ovlivněním hry na základě toho, co jste udělali v prvním průchodu, i když hra čas od času dá vědět, že tudy ten první proběhl, a jednak se připravte pouze na jiné pořadí vesměs stejných hádanek, což je ovlivněno i změněným začátkem, a jinak rozmístěnými klíčovými předměty. I tak je ale motivace zjistit, co dělal ten druhý, poměrně vysoká a všechno do sebe pěkně zapadá. Včetně touhy vidět všechny konce, zahrát si v bonusových módech i za slibované tofu nebo člena S.T.A.R.S. týmu a samozřejmě, podívat se na všechny lokace z co nejvíce perspektiv.

Je totiž potřeba chválit Capcom i za technickou stránku věci, která se sice v míře detailů nemůže rovnat s těmi úplně nejlepšími, ale rozhodně nabízí vysoký nadstandard. Temná zákoutí rozhodně nepůsobí jako místa, kam by chtěli vývojáři něco schovávat a vůbec se nezdráhám říct, že vás na několika místech grafika ohromí. Na konzoli navíc běží všechno ve Full HD při 60 snímcích za vteřinu a snad vyjma hádanky s prasklými trubkami, kterými musíte uhasit havarovaný vrtulník, jsem na téhle frekvenci nezaznamenal žádné poklesy. Co se týče nějakých chybek, občas došlo ke glitchování zombií do zdí nebo dveří, ale podobně jako v případě drobných problémů s inventářem nešlo o nic zásadního. Jediné, co mě ale opravdu mrzí, je absence původní hudby ve standardní edici hry, i přes to, že si ji můžete za necelých sto korun dokoupit. Bez její aktivace totiž ve hře nehraje hudba žádná, anebo jen v tak malé míře, že si ji skoro nevšimnete. Jistě, zvuky jsou parádní – vrzání dveří, kroky, chroptění zombií – ale bez hudebního podkresu působí hra trochu prázdně. Přesto jde pořád jen o nicotné pihy na kráse, které nám nebrání v tom, abychom hru hodnotili opravdu vysoko a nákup doporučili v podstatě bez výhrad komukoliv, kdo o téma projeví zájem. Pro mnohé z vás to navíc může být perfektní příležitost, jak do téhle série skočit skoro od začátku a můžeme jen doufat, že Capcom vyslyší přání hráčů a podobným způsobem se zhostí i třetího dílu. Nemám pochybnosti o tom, že by to byla znovu naprosto odzbrojující paráda. Resident Evil 2 je takřka bezchybnou hrou, dostatečně svéráznou na to, abyste pocítili závan minulosti a přesto zcela přístupnou a zároveň uspokojující.