Ace Combat 7: Skies Unknown

Od prosince 2015 jsme marně přešlapovali u přistávací dráhu a vyhlíželi návrat série Ace Combat. Právě tehdy byl oznámen regulérní sedmý díl s podtitulem Skies Unknown. Od vydání šestky pro Xbox 360 ale uběhlo dokonce víc než desetiletí, když nepočítáme spin-off Assault Horizon, který představoval velkou odbočku v rámci populární série. Slavná letecká akce se zrodila už v polovině devadesátých let a v časech dobrých i zlých pro virtuální piloty na konzolích byla vždy stabilní jistotou, na níž jsme se mohli spolehnout bez ohledu na to, jak špatné to s leteckými hrami bylo. Po posledních hubených letech jsme se s o to větší nadějí upínali k novince, která slibovala návrat k tradiční hratelnosti i fiktivnímu světu Strangereal. Reálně však hrozilo, že budeme výsledkem po mnohaletém čekání zklamaní. Naštěstí si můžeme oddechnout. Nic takového se nestalo. Ace Combat vlétl na scénu ve skvělé kondici. Dlouhé čekání stálo za to.

Ace Combat zůstal v jádru naprosto stejný. Naštěstí. Stále se jedná o přímočarou leteckou akci, která ze všeho nejvíc připomíná jakýsi průnik mezi čtvrtým a pátým dílem i prequelem s podtitulem The Belkan War. Nový díl pohání technologie Unreal Engine 4 od Epicu, částečně podporuje virtuální realitu a pyšní se novými efekty počasí, které ještě nikdy nehrálo v sérii takovou roli jako tentokrát. Přesto v jádru hra zůstala věrná originálu a nepouští se do zbytečných experimentů. Ve většině ohledů vsadili vývojáři na jistotu a hra staví na osvědčených principech a mechanismech. Podobně jako kdysi je i nový Ace Combat řádně ukecaný. Ať už jde o komunikaci pilotů ve vzduchu, anebo příběhové animace, dialogy autoři rozhodně nešetří. Vyprávění se svým stylem díl od dílu trochu liší a specifickou podobu má i zde. Ohlasy na scénář se různí. Musím říct, že mně přišel poměrně zajímavý, ale chápu i hráče, kterým přijde matoucí a rozvleklý, protože spousta lidí se těší do oblak a není zvědavá na dlouhé monology postav glosující fiktivní konflikt. V každém případě je příběh podpořen povedenými filmečky a tradičně nápaditým soundtrackem.

Hra nabízí asi tři desítky reálných letounů západní i východní provenience a navrch tradičně několik futuristických a fiktivních strojů, což už k Ace Combatu prostě patří.

Vývojáři z týmu Project Aces spadající pod Bandai Namco letadla milují a představují pro ně tak trochu fetiš. Poznáte to už při sledování zmíněných animací a ještě intenzivněji to pocítíte přímo v akci. Pokud smýšlíte o proudových strojích podobně, budete se tu cítit jako ryba ve vodě. Hra nabízí asi tři desítky reálných letounů západní i východní provenience a navrch tradičně několik futuristických a fiktivních strojů, což už k Ace Combatu prostě patří. Tentokrát se ranvej hemží především moderními stíhači, ale najdete mezi nimi naštěstí i několik starších kousků, které potěší milovníky proudové historie. Ty si jako obvykle odemykáte za peníze, které vyděláváte plněním misí, což sice nemá se skutečností nic společného, ale proto se také bavíme o arkádě situované do fiktivního světa. Navíc nám to umožní osahat si během kampaně celou plejádu strojů, což by v žádném reálném příběhu nedávalo smysl. Kromě nových letadel si v singlu i multiplayeru odemykáme další zbraně a vylepšení, která můžete aplikovat na své stroje. Ani v tomto smyslu by vás nemělo na fiktivní ekonomice virtuálního pilota nic překvapit.

I kdyby ano, jakmile se vydáte do vzduchu, na podobné banality stejně rychle zapomenete a začnete si užívat nemilosrdnou akci. Souboje jsou intenzivní, nepřátelé tvrdí a obtížnost relativně vysoko nastavená, což je jedině dobře. Ace Combat nenabízel vždy pomoc v podobě checkpointů, ale novinka je obsahuje, za což budete určitě vděční, protože nechat se během chvilky nepozornosti sestřelit z oblak je raz dva. A i tak si možná občas postesknete nad tím, že záchytné body rozmístili autoři napříč misí poměrně řídce. Jednotlivé mise a jejich prostředí jsou překvapivě variabilní, respektive jak lze jen u letecké hry očekávat. Jistě, základní náplň zůstává pořád stejná, ale jednou vám komplikují práci radary nepřítele, někdy rozmary počasí nebo náročný terén a jindy pro změnu písečná bouře, v níž se ukrývají pozemní jednotky. Neměli byste však být zklamaní tím, že se po vás vždy chce, abyste něco nebo někoho sestřelili. Létání však neznamená jen nutnost rozsévat řízené střely všemi směry, ale občas si dobrovolně trochu “zkomplikovat” život nutností dotankovat za letu, vzlétnout či přistát. Teprve s těmito nepovinnými momenty je zážitek z Ace Combatu kompletní.

Už jsem zmínil počasí a vrátit se k němu ještě alespoň v krátkosti musím. Ať už vaším strojem cloumá vítr, pokrývá jej námraza, zasáhne jej blesk, anebo jednoduše prolétáte hustou oblačností, budete se vyloženě těšit z toho, jaký vliv tyto efekty mají na váš let. Myslím, že jsem nehrál leteckou arkádu, v níž by na okolních podmínkách tak záleželo a zároveň působily tak dobře na pohled. Ostatně celý Ace Combat 7 opravdu dobře vypadá, i když už vám zřejmě nevyrazí dech tak jako díly na PS2. Na konzolovém poli nemáme moc prostoru pro srovnání, nicméně i když se mi hra velmi líbila, podvědomě jsem tak nějak cítil, že už grafika nedosahuje dřívějších vrcholů. Sedmý díl už není průkopníkem, ale jednoduše odráží současné možnosti. Na druhé straně musím ocenit, jak je novinka přístupná pro nováčky, i když se mezi ně nepočítám. O této sérii nemusíte vědět vůbec nic a sedmička se může stát vaší pohodlnou vstupná branou. Ze své podstaty je titul otevřený i začínajícím pilotům už proto, že kromě tradičního ovládání, které samo o sobě není bůhvíjak složité, nabízí ještě zjednodušené schéma, v němž letoun pilotujete jako byste ovládali 3rd person akci. Kromě kamery zpoza stroje ale nabízí hra i pohled z kokpitu, ať už s veškerou avionikou, anebo jen virtuálním displejem.

Ovládat hru zjednodušeným systém by ale byla podle mě škoda. Jednak protože je klasické ovládání skvěle vyladěné a velice precizní a také proto, že byste si stejně museli osvojit druhou variantu, pokud sáhnete po verzi na PS4, která zatím jako jediná nabízí exkluzivní obsah pro headset PlayStation VR. Ve VR bohužel nemůžete absolvovat příběhovou kampaň ani hrát multiplayer. Což je obrovská škoda, kterou by snad mohli autoři časem napravit. K dispozici ale máte pár unikátních misí, které lze absolvovat výhradně v kokpitu a s ovládáním pro takzvané experty. Obsahu pro VR je málo, ale vnímám ho jako bonus a ochutnávku, nikoli základ. Bylo by nepochybně skvělé, kdyby hra byla kompatibilní v celé šíři a nechala hráči svobodu vybrat si, kdy chce headset používat a kdy nikoli podobně jako třeba Resident Evil 7. Navzdory tomu považuji zkušenost s virtuální realitou v Ace Combatu 7 za jeden z nejintenzivnějších zážitků vůbec. Akce je nesmírně pohlcující a téměř by mě přiměla uvěřit, že se se mnou křeslo naklání tak jako ve hře. Člověk si připadá, jakoby to neexistující přetížení skoro cítil. Navíc jsem měl pocit, že podobně jako ze mě Driveclub VR udělal lepšího řidiče, který byl lépe schopen odhadovat nájezd do zatáčky i brzdění, v Ace Combatu ve VR jsem byl najednou “lepším” pilotem, kterým mnohem častěji při vzdušných soubojích sahal po palubním kanónu namísto naváděných střel. Start z letadlové lodi i následné přistání je také neuvěřitelně strhující.

Velmi jsem postrádal možnost ovládat své wingmany tak jako v minulých dílech, díky nimž jste měli pocit větší souhry mezi piloty.

S povděkem kvituji i skutečnost, že se hra zbavila nepovedených automatizovaných dogfightů z Assault Horizon, které možná měly být intenzivní a dramatické, ale dělaly z hráče nesvéprávného hlupáka. Na druhé straně si musíte nechat zajít chuť i na ovladatelné helikoptéry, ale upřímně – nestýskalo se mi po nich. To však neznamená, že by hra byla bez chyby. Pár drobností už jsme naznačili a vyhnout se nemůžeme ani zbytku. Velmi jsem postrádal možnost ovládat své wingmany tak jako v minulých dílech, díky nimž jste měli pocit větší souhry mezi piloty. Těšit se bohužel nemůžete ani na split-screen, který byl dlouho nedílnou součástí série. Gaučovému multiplayeru na rozdělené obrazovce dali autoři sbohem ve prospěch on-line hry. Ta je velice slibná, chytlavá a má zjevně potenciál. Nicméně zatím zůstává hlavně u onoho příslibu. Navzdory tomu, že má tým zkušenost s multiplayerem především v rámci free-to-play spin-offu Ace Combat Infinity, jímž se částečně rovněž inspiroval, trpí momentálně hra na nedostatek obsahu. K dispozici jsou jen dva módy – deathmatch a jeho týmová varianta. Navíc on-line akce nabízí jen vzdušné souboje maximálně pro osm hráčů. Větší výběr by mohl být i na poli map. O nějaké persistentní válce v oblacích si můžeme nechat leda tak zdát.

Výsledkem je přesto velmi povedený titul, který by si minimálně na konzolích neměl nechat ujít žádný virtuální pilot lačnící po letecké akci. Ace Combat přišel o relevantní konkurenci, ale autoři se tím nenechali ukolébat a přes několik drobných přešlapů servírují hráčům přesně to, co po nich žádali. Rychlou leteckou arkádu v tradičním pojetí, která je sice poněkud skoupá na novinky, ale její základy jsou tak pevné a léty prověřené, že proti tomuto pojetí nelze vůbec nic namítat.