Herní historik Liam Robertson publikující svá videa na youtubovém kanále DidYouKnowGaming? se postaral o malou sváteční senzaci. Podařilo se mu totiž vypátrat ztracené rozšíření pro Game Boy, které mělo z oblíbeného herního handheldu udělat malého digitálního asistenta. Add-on přiléhavě pojmenovaný Work Boy se poprvé objevil na veletrhu CES v roce 1992 a nadšené články o něm publikovala řada herních magazínů. Stejně rychle jako se zařízení objevilo, však obratem zmizelo ze světa, zařadilo se po bok dalších kuriózních hardwarových rozšíření a po třech dekádách se na něj téměř zapomnělo. Robertson nicméně v novém, bezmála půlhodinovém videu popisuje, jakou cestu musel ujít, aby Work Boye získal a přináší další fascinující svědectví o herní historii s mnoha dosud netušenými detaily.
Pátrání Liama Robertsona začalo u časopisu Nintendo Power, které na začátku devadesátých let přineslo zevrubný popis chystaného rozšíření. Fotografie dvou stránek, kterou lze jednoduše najít na internetu, popisovala jednotlivé funkce a aplikace Work Boye spolu se zmínkou o pěti dostupných jazykových verzí. Jak Robertson uvádí, za výrobou rozšíření stály dvě společnosti – britská Source Research and Development, která zařízení navrhla a americká – Fabtek – která měla Work Boy vyrábět. Nintendo bylo do celé iniciativy zahrnuto coby subjekt, který měl zařízení licencovat, což potvrzuje i registrace ochranné známky v roce 1992. Na tehdejším ročníku CES byl přítomen i malý stánek Fabteku, kde si mohli první návštěvníci vyzkoušet prototyp, o němž se následně psalo v dalších magazínech a objevil se i v britském videoherním pořadu GamesMaster, kde byl označen za jedno z nejslibnějších rozšíření pro Game Boy.
Hlavním hybatelem měl být zájem, demonstrovat rodičům a prarodičům malých hráčů, že Game Boy není určen pouze jim a že může být nad rámec her skutečně užitečný.
U toho ale Robertson zůstat nechtěl a začal proto usilovat o kontakt s někým, kdo skutečně stál u zrodu Work Boye. Vodítkem pro něj bylo několik jmen, která byla zmiňována v dobových článcích a jedno z nich patřilo i zakladateli Source R&D a současně i architektovi Work Boye Eddiemu Gillovi. S ním se Robertson spojil a dozvěděl se několik nových informací, jmenovitě o plánech na vydání koncem roku 1992, případně začátkem roku následujícího a cenovém rozpětí 79-89 dolarů, za které se měl Work Boy prodávat. A ačkoliv už Gill nechtěl detailně rozebírat, proč se nakonec z Game Boye pracovní nástroj nestal, doporučil Robertsonovi kontaktovat dalšího člověka, který by mohl něco vědět – zakladatele Fabteku Franka Ballouze. Gill také doplnil, že právě Ballouz je s největší pravděpodobnosti jediný – vyjma Nintenda – kdo má prototyp Work Boye a Robertson neváhal ani chvíli.
Ballouz mu po telefonu potvrdil všechno, co už dříve prozradil Gill a mluvil o důvodech, proč se pro vývoj Work Boye vlastně rozhodli a proč nakonec na produkci nedošlo. Hlavním hybatelem měl být zájem, demonstrovat rodičům a prarodičům malých hráčů, že Game Boy není určen pouze jim a že může být nad rámec her skutečně užitečný. Důvodem neúspěchu se pak stala cena, která by po plánovaném zlevnění Game Boye byla pravděpodobně vyšší, než základní zařízení, a to nebylo pro Ballouze udržitelné. Pak ovšem mezi řečí zmínil radostnější zprávu – že se právě na jeden funkční prototyp dívá a netrvalo dlouho, kdy Robertson Ballouze požádal, zda by mu zařízení neukázal. Historik obdržel obratem několik fotografií a se zakladatelem Fabetku se shodli na tom, že zařízení pravděpodobně funguje, sám Ballouz to ale nemohl potvrdit, protože žádný Game Boy po ruce neměl. A když mu Robertson nabídl, že by mu nějaký handheld poslal, druhá strana přišla s jednodušším nápadem…
Historik začal kontaktovat další členy předchozích vývojových týmů, aby se k softwaru nakonec dostal díky nedávnému úniku dat přímo z Nintenda.
Tak se Work Boy dostal do historikových rukou a přichází vyčerpávající test a dojmy z používání stále funkčního zařízení, které přežilo několik cest přes oceán a řadu prezentací. Ještě před tím, než ale byly funkce zpřístupněny, musel Robertson přijít na to, jak zařízení spustit a odhaluje, že součástí balení měla být i vlastní cartridge s výše popisovanými aplikacemi. To však z dobových reklam nebylo zcela zřejmé a zdálo se, že vše bude magicky fungovat ihned poté, co se Work Boy ke konzoli připojí. Proto začal historik kontaktovat další členy předchozích vývojových týmů, aby se k softwaru nakonec dostal díky nedávnému úniku dat přímo z Nintenda. Náhoda tomu totiž chtěla, že mezi ukradenými soubory a složkami skutečně byl software Work Boye, což Robertson označuje za něco jen stěží uvěřitelného.
Jak tedy Robertson zjistil, Work Boy nabízel hodiny v analogovém i digitálním formátu spolu s nastavitelným budíkem. Dalšími aplikacemi byla kalkulačka, ovládaná klávesnicí Work Boye, adresář kontaktů a seznam telefonních čísel. Na tomto místě mohl Work Boy posloužit i jako telefon, když vydal patřičný zvuk do sluchátka skutečného telefonu, čímž dané telefonní číslo zavolal. K dispozici byl ale také teploměr, převodník fyzikálních veličin i měn, malý překladač, mapa světa s vyznačenými velkými městy a přehrávač přibližně 12 národních hymen. I takové tedy mohly být vzpomínky na jednu z nejpopulárnějších platforem všech dob, nejen ve světě videoher ale o osudu společností a zařízení rozhodují náhody a zdánlivé maličkosti, kterými se donekonečna necháváme fascinovat.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Vzpomněl jsem si, jak jsem přemluvil rodiče, aby mi koupili první počítač, protože ho potřebuji do školy, ale samozřejmě 95% času se na něm hrálo 🙂