Immortals Fenyx Rising

Neumím si představit, že by se někdo v hodnocení Immortals Fenyx Rising zcela vyhnul srovnání s hitem The Legend of Zelda: Breath of the Wild pro Switch. Podobnost obou titulů není náhodná, vzdálená ani zdánlivá. Novinka od autorů Assassin’s Creed Odyssey je mimořádně blízkým klonem Zeldy z roku 2017, ať už se k tomu Ubisoft hlásí, nebo ne. Linkovo dobrodružství připomíná od A do Z a skrz naskrz je titul prošpikovaný stejnými prvky, mechanismy i variacemi na epos Nintenda. Nakonec mají možná Immortals k Zeldě ještě mnohem blíž, než jsme se původně obávali. Překvapivě to ale nevadí tak moc, jak jsme se domnívali. Možná v duchu výroku Pabla Picassa: “Dobří umělci kopírují. Nejlepší umělci kradou.” Ale co získáte, když perfektně okopírujete jednu z nejlepších her vůbec? Další hit, anebo jen derivát, který je stínem předchozího triumfu?

Hráč musí pomoci bohům porazit Týfóna, který se osvobodil ze zajetí a mocné vládce Olympu proměnil na bizarní karikatury, které ztratily své síly a jsou naopak jakýmsi protipólem jejich dřívější moci a výjimečnosti.

Immortals Fenyx Rising nás vezmou na tajuplné souostroví, které obývají řečtí bohové. Akční adventura se inspirovala legendami, mýty a bájemi a servíruje nám veselý odlehčený příběh plných vtipných dialogů a narážek. Jeho hlavním vypravěčem je Prométheus a sekunduje mu Zeus. Oba zábavným způsobem popisují útrapy hlavního hrdiny, glosují dění na obrazovce a občas dokonce vstupují do děje a trochu ho pozmění. Hráč musí pomoci bohům porazit Týfóna, který se osvobodil ze zajetí a mocné vládce Olympu proměnil na bizarní karikatury, které ztratily své síly a jsou naopak jakýmsi protipólem jejich dřívější moci a výjimečnosti. Vaším úkolem je zachránit jednoho po druhém, vrátit jim jejich podobu a všechny sjednotit v boji proti Týfónovi. Postup hrou je přitom nelineární a můžete si svobodně vybrat pořadí, v němž se jim rozhodnete pomoci, anebo kdykoli tuto cestu přerušit a vydat se za další postavou. Na oplátku vás bohové postupně obdaří různými nadpřirozenými silami, které rozšíří váš už tak pestrý rejstřík dovedností.

Hlavního hrdinu si vytvoříte na samém počátku a za ustavičného komentování vypravěčů mu zvolíte pohlaví, podobu, účes, barvu pleti i hlas. S ním se pak vydáte do poměrně rozlehlého a pestrého otevřeného světa, který sice nechce svou rozlohou konkurovat Assassinům, ale i tak vás čeká velká mapa plná zajímavých míst, překvapení, objevů a skrytých lokací. Každá oblast má přitom charakteristickou atmosféru, styl i podobu podle toho, jakému z bohů náleží. Stejně jako v Zeldě tu rovněž narazíte na dungeony v podobě soubojových, ale nejčastěji logických hádanek, puzzlů, rébusů a labyrintů. Musím říct, že mě překvapilo, jak důležitou roli hrají a jak mohou být rozsáhlé a náročné. I když důvtip musíte někdy při řešení nějakých mechanismů a záhad uplatnit i v otevřeném světě, mnohem častěji si budete namáhat mozek právě ve speciálních oblastech Tartaru, kam se přenášíte z hlavní mapy podobně jako v Breath of the Wild. Zaskočilo mě, kolik času tu strávíte, jak často se sem vydáváte i jak jsou tyto oblasti propracované.

Na řešení různých prostorových, fyzikálních nebo enviromentálních hádanek si autoři zakládají snad ještě víc než Zelda. Používáte závaží, kutálíte obří koule, posunujete těžké blok, jezdíte výtahy, rozbíjíte předměty, odhalujete skryté místnosti, využíváte vítr, přesměrováváte nejrůznější mechanismy, střílíte zápalné šípy, vyhýbáte se smrtícím paprskům, bodákům a dalším pastem… Jinými slovy je toho opravdu hodně. A pokud byste si na Immortals brousili zuby jen kvůli akci a soubojům, mohl by vás výsledek zklamat, nebo přinejmenším nemile překvapit. Pokud se naopak necháte rádi potrápit nějakou hádankou, budete ve svém živlu. I když se některé nápady opakují, mně se důraz na puzzly a jejich provedení velmi líbilo. Problém bych možná spatřoval jen v jejich dávkování. V některých hlavních úkolech jsou četnější, zatímco jinde na ně nenarazíte tak často. Nikdy ale nemůžete vědět, co na vás přesně čeká. Nic vám ovšem nebrání vydat se v tu chvíli za jiným úkolem nebo dokonce jiným bohem. Samozřejmě nechybějí ani vedlejší questy, výzvy a nepovinné mise.

Důraz na logické hádanky však rozhodně neznamená, že by akce chyběla, nebo dokonce nebyla zajímavá. Právě naopak. Když už na souboj dojde, je i přes relativně jednoduché mechanismy velmi zajímavý í díky pestré směsici nepřátel. Narazíte na různorodé mýtické bytosti a potvory i různé hrdiny a další postavy z řeckých bájí. Nechybí samozřejmě ani bossové, kteří vás prověří ze všech vašich schopností. V boji totiž uplatníte nejen lehké a těžké zbraně či luk, ale i plejádu zvláštních útoků, které můžete vylepšovat stejně jako vaše ostatní atributy. Ve hře existuje celá plejáda všemožných věcí, které sbíráte a většinu z nich uplatníte při upgradu vždy jen jedné vlastnosti, jako je zdraví, množství staminy, síla zbraní a tak podobně. Ve většině případů se pro tyto upgrady budete s patřičně naditými kapsami vracet do síně bohů, která je jakýmsi středobodem vašeho dobrodružství. Musím ale říct, že bych si často tuto cestu odpustil. I když ji lze zkrátit pomocí fast travelu, raději bych prozkoumával svět organicky a nevracel se zpět. Zmíněné zdraví nebo stamina by se klidně mohla vylepšit automaticky pokaždé, když nasbíráte dostatek jednotek, které k posílení potřebujete.

Bohové jsou skutečně veselá banda samolibých, uštěpačných a jízlivých solitérů.

Aby cesta za bohy nebyla tak samoúčelná, můžete tu alespoň změnit svou podobu, pokud vás ta stávající už omrzela, přijmout navíc nějaké výzvy anebo tu poklábosit s postupně se rozrůstajícím osazenstvem. A nutno podotknout, že bohové jsou skutečně veselá banda samolibých, uštěpačných a jízlivých solitérů. Dialogy se otírají o všemožné známé i méně známé příběhy, skutečnou historii a výborně využívají sebereferenční humor a všemožné narážky na moderní svět. Jde o velmi individuální věc. Co jeden považuje za vtipné, může mít jiný za trapné, ale mně se komediální a odlehčená nálada hry velmi líbila. Postavy se všemožně špičkují, vzpomínají na staré dobré časy a odhalují své přednosti i slabosti. Aby se přitom hra nebrala ani trochu vážně, mluví všichni velmi moderním kontrastním jazykem. Tenhle nápad bych sám považoval za hodně riskantní, ale díky dobře napsanému scénáři a charismatickému dabingu se jej nakonec povedlo autorům proměnit v jednu z hlavních předností hry. Z našeho pohledu pak zážitku velmi prospívá skutečnost, že hra je opatřena jazykově nápaditými českými titulky.

Ani na moment ale nezapomenete, že tohle je jednoznačná kopie Breath of the Wild. Když se na titul díváte, když ho hrajete, když o něm přemýšlíte – všude na vás vyskakuje Zelda. Jsou to větší i menší věci, ale jsou všudypřítomné. Immortals mají nádherný pohádkový, ale velmi podobně stylizovaný svět. Stejně tu funguje stamina, kterou spotřebováváte při boji, běhu, šplhání, plavání i létání. Můžete tu plachtit velmi podobným způsobem jako v Zeldě. Používáte tu stejným způsobem dalekohled. V boji pokácíte omylem pár stromů. Navštěvujete už zmíněné dungeony, které jsou sice zpravidla větší, ale fungují podobně a na jejich konci vás vždy čeká odměna. Můžete si ochočit divokého koně nebo jiné podobné zvíře, na kterém pak jezdíte. Povědomý je i soubojový systém nebo některé zvláštní síly jako schopnost přenášet velké předměty. Vaříte si různé posilující lektvary z nasbíraných surovin a s nimi doplňujete energii. Narazíte tu na obdobu Blood Moon. Dokonce samotná setkání s jednotlivými bohy a jejich zapojení do finálního střetnutí připomenou přípravy na vyvrcholení Breath of the Wild. A tak bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Zdroj: Ubisoft

To není jen pár podobných nápadů, trocha inspirace tu a támhle. Immortals klonují Zeldu způsobem, jaký jsme si zvykli vídat v podání studií z Číny, ale není běžný pro velké vydavatele na Západě. To nejlepší, co hra přináší, prostě zpravidla není původní. Za jiných okolností by to mohlo podobné hře zlomit vaz. Okopírovat něco je jedna věc, druhá věc je udělat to dobře. Bylo na místě pochybovat, zda Ubisoft zvládne napodobit jednu z nejlepších her od Nintenda přesvědčivě. To totiž také není automatické. Nějakým zázrakem se to ale vývojářům povedlo. Podstoupili obrovské riziko, když se tak moc inspirovali vynikající Zeldou. Svůj klon ale odvedli tak dobře, že je nestáhne ke dnu a titul není možné odsoudit jen jako nepovedený plagiát. Přesto musím upřímně přiznat, že jsem byl zklamaný tím, jak málo skutečných inovaci Immortals přináší. Domníval jsem se, že hra bude přeci jen originálnější. A když už jsme u stížností, vybalím i ten zbytek. Už jsem zmínil, že problémem může být tempo a nepravidelné dávkování, respektive střídání akce a puzzlů. Asi nejvíc mě ale potrápily některé bugy a chyby fyziky v hádankách, které dokážou vytvořit velice frustrující situace. A možná je škoda, že hra neklade větší důraz na stealth. I když je možné se k někomu nepozorovaně přiblížit a zasadit mu větší zásah, plížení určitě není zdaleka běžnou součástí hry jako u starších Assassinů.

Hrál jsem verzi pro PlayStation 5 a dal přednost frameratu před detaily. S grafikou jsem byl spokojený, jde koneckonců o cross-gen titul, který míří třeba i na Switch a styl tu hraje důležitější roli než počet polygonů a technologické vychytávky. Na PS5 se navíc hra velmi rychle nahrává. Překvapilo mě jen, že skoro vůbec nevyužívá možností ovladače DualSense a její haptická odezva i funkce adaptivních triggerů mají spíš marginální zastoupení.